Lukáš Pulko pochází z romské rodiny z Ústí nad Labem. Od dětských let se aktivně věnuje fotbalu, kvůli němu také vychodil jen základní školu. V učení dál nepokračoval, aby se mohl věnovat výhradně hraní. Do svých osmnácti let hrál první ligu za své rodné město, pak ale utrpěl úraz a s ním skončila také jeho profesionální kariéra. „Začal jsem se tedy živit výkopovými pracemi u železnic,” vzpomíná Lukáš. To ho ale neodradilo a on se fotbalu nevzdal. Přestože už profesionálně nehraje, rozhodl se své znalosti, zkušenosti i energii věnovat dalším převážně romským klukům, kteří si v rodném Ústí hrají bezprizorně na ulici. A začal je ve svém volném čase trénovat. Založil pro ně amatérský fotbalový klub Mongaguá, který nyní působí už v několika městech Česka.
„Vzniklo to příjezdem futsalového hráče Rodriga Taverny, který z Brazílie přivezl dresy. Ty pocházely z města Mongaguá,” popisuje Lukáš situaci, ke které došlo asi před pěti lety. Dresy pak spontánně rozdal dětem na plácku před svým domem, kde si neorganizovaně hrávaly, nikdo se však o nevyužité místo ani program dětí nestaral. A tak začal on sám a založil pro děti z velké části ze sociálně vyloučených lokalit klub Mongaguá. „Hlavní myšlenkou je dostat je z ulice a přivést je k hraní fotbalu a futsalu. Aby to milovaly, aby to dělaly, dokud jim síly stačí,” popisuje svou motivaci Lukáš.
Lukáš se s dětmi začal na plácku pravidelně scházet a ve svém volnu je ve fotbale trénoval. Ze setkání pořizoval fotky a dával je na Facebook. Toho si po čase všimli další lidé, kteří takovou spontánní iniciativu oceňovali. A to Lukáše podpořilo v tom, napsat starostce jeho městské části s prosbou, aby město plácek pro takovou činnost nějak upravilo. „A ona nás vyslyšela,” říká hrdě Lukáš. Spolu s pláckem pak obec vybudovala ještě podobné asi o pět kilometrů dál, Na Výšině.
Začátky klubu nebyly snadné. Podle Lukáše ho nikdo nebral vážně, lidé se jim posmívali, že nemají dresy ani profesionální vybavení. To je ale neodradilo. „Jsem člověk, co hledá v druhých především to dobré,” vysvětluje Lukáš svůj přístup. A ten se promítá i do jeho života. „S rasismem jsem se samozřejmě setkal, tak asi jako každý člověk, který narazí na někoho, co ho odsoudí bez toho, aby ho poznal. Jsou to ale výjimečné případy a já lidi do jednoho pytle nehážu,” pokračuje. „Pokud chceme jako Romové něco změnit, musíme začít nejprve u nás. Hledat příčiny a řešit je. My nejlépe víme, jak řešit situaci ve vyloučených lokalitách,” dodává. V týmu pak spolu hrají jak romští, tak neromští kluci. „Fotbal nedělá rozdíly.”
Síla síťování
Mongaguá dnes působí kromě Ústí nad Labem v Ostravě, České Lípě, Pardubicích, Krupce, v Novém Městě pod Smrkem i v Jablonci nad Nisou, přidat se chystají další lokality. Tato místa se často zapojila do programu poté, co zaregistrovala Lukášovu iniciativu. „Spousta lidí se mi ozvala na základě mých příspěvků na Facebooku. Dělali totiž s dětmi ve svém volném čase podobné věci jako já a měli zájem udělat nějakou jednotnou organizaci s jednotnými principy,” vysvětluje Lukáš.
Právě na jasně daných principech, které dalece přesahují pole fotbalu samotného, celý systém stojí. Patří mezi ně například snaha o úklid a renovaci městských hřišť, mentoring a motivace dětí, které v týmech jsou. „Kontrolujeme jim například i známky ve škole,” usmívá se Lukáš. „Ten fotbal slouží jako motivace pro kluky, aby se zlepšovali ve škole, aby se na veřejnosti chovali slušně i k sobě navzájem. Aby jim to dobře fungovalo doma,” vypočítává Lukáš. „Abychom se prostě těm dětem dostali trochu pod kůži.” Snaží se své svěřence tedy podporovat i mimo fotbal, v osobní rovině.
Amatérští hráči totiž před sebou mají velkou motivaci. Lukášovi se podařilo započít spolupráci s ústeckým futsalovým klubem FC Rapid, do kterého následně ti nejlepší hráči z Lukášovy Mongaguy proudí, a hrají pak první nebo druhou ligu. Pokud jsou ve fotbalu dostatečně dobří, ale také pokud se příkladně chovají a mají ve škole uspokojivé známky.
FC Rapid
„Náš A tým nyní hraje druhou nejvyšší soutěž a máme i juniorský tým, kde jsou kluci z Mongaguy, a hraje od této sezóny aktuálně nejvyšší juniorskou soutěž,” říká Matěj Čapek, zakladatel fotbalového klubu. K propojení s Lukášem došlo přirozeně. Znají se od dětství, kdy spolu hráli za FK Ústí nad Labem. „Lukáš se od počátku snaží s těmito kluky pracovat,” říká a dodává, že rekonstrukce několika hřišť ve městě je zejména Lukášová zásluha.
Matěj Čapek
Lukášovu práci pak vnímá jako velmi důležitou. I proto, že v okolí není pro chlapce tohoto věku a z takového prostředí možnost sportovního vyžití. „Ti kluci dneska mají díky Lukášovi a spolupráci s Rapidem možnost se ve sportu realizovat a dostat se někam dál. Ti nejlepší z Mongaguy přecházejí plynule k nám do Rapidu, kde mohou hrát juniorskou ligu, ti nejlepší pak dostávají šanci v A týmu,” vysvětluje. V tom mu dává za pravdu také Lukáš. „Myslím, že je celorepublikový problém, že děti ve věku 8 - 12 let, kdy život teprve poznávají, nemají před svým domem nějaké vyžití. Plácky sice jsou nebo hřiště, ale zejí prázdnotou. A mně to přijde škoda,” zdůrazňuje.
Lukáš při tréninku
Matěj si spolupráci pochvaluje. Podle něj prospívá oběma stranám. „Kluci z Mongaguy vědí, že pokud se jim bude dařit a budou plnit, co mají, mají možnost se posunout do Rapidu. Pro nás je to zase možnost, jak vyhledávat nové talenty. A asi si nemusíme nic nalhávat. Nejlepší hráči často jsou kluci z ulice.”
Z lásky, na úkor rodiny
Pod Mongaguou už přes dva roky trénuje také Michal Horvát. S Lukášem se seznámil už před delší dobou, kdy spolu hráli ve stejném mužstvu. „Líbily se mi jeho projekty, které dával na sociální sítě. Domluvili jsme se tedy na tom, že můžeme spolu něco vybudovat.” Michal nyní také do značné míry převzal Lukášovu roli v rodném městě, protože ten tráví většinu času pracovně v zahraničí. Michal s dětmi zůstává v Ústí a trénuje s nimi.
Michal Horvát
„Musím přiznat, že to mám také komplikovanější, protože sám chodím do práce, mám svou vlastní rodinu. Taky bych rád měl volný víkend, ale nejde to, těm klukům se prostě věnuju i na úkor své rodiny. Na prvním místě jsou vždy kluci,” připouští. „Je to ohromně naplňující a hlavně mě to baví. Navíc je u dětí vidět obrovský pokrok. Když sem přišly, neuměly kopnout do balónu, a dnes jsou někde jinde,” pokračuje. „Jde mi o to, aby ti kluci nebyli někde na ulici, ale byli tady se mnou na hřišti a abychom mohli společně trénovat a něco budovat.”
Mongaguá funguje jako grassrootová organizace bez téměř žádných finančních příspěvků. Ty by v budoucnu Lukáš rád sehnal, aby trenéři byli za svou práci placení. Zatím se však moc nedaří. „Rád bych, aby se těm dětem věnovali každý den, abychom tu základnu měli větší a mohli jim tak dát víc, než dosud.” Mongaguá v Ústí nad Labem se setkává dvakrát týdně - vždy o víkendu a každý trénink trvá kolem čtyř hodin. „Děláme všechno - kondici, psychiku a hlavně teda mastíme fotbal,” osvětluje Lukáš.
A mají za sebou i řadu úspěchů. Nyní se chystají na pět dní do Norska na Norway Cup, budou se účastnit fotbalového turnaje v Lipsku, kde minulý rok skončili šestí. „Beru to jako obrovský úspěch,” říká Lukáš. Hráče na takové velké mezinárodní zápasy pak vybírají na základě zásluh. „Podíváme se jim na známky, docházku na tréninky a ti, kteří se snažili nejvíce, pak jedou.”