Mai Nguyenová, celým jménem Thanh Mai Nguyen, pochází ze vzdělané vietnamské rodiny. V době, kdy pod vedením Francouzů byly v Hanoji čtyři vysoké školy - medicína, právo, zemědělství a pedagogika - vystudoval její dědeček z otcovy strany na poslední jmenované francouzštinu, dědeček z matčiny strany pak vedle francouzštiny i starou čínštinu. Oba dědečkové pracovali jako činitelé tehdejšího státní zřízení - což byl také předpoklad u těch, kteří se věnovali studiu pedagogiky - a zastávali vysoký post v oblasti vzdělání ve vietnamských regionech. Pokud člověk takovou funkci vykonával, musel bezpodmínečně působit v jiné oblasti, než z jaké pocházel. Rodina se tak stěhovala s ním.
Mai Nguyenová ve Vietnamu spolu s dědečky, sestrou, sestřenicí a bratranci.
Když pak začala revoluce, zapojil se nejstarší strýc paní Mai do nastupujícího komunistického hnutí. V době první Indočínské války vzal strýc matku a sourozence do severní oblasti asi 130 kilometrů od Hanoje, kam členové hnutí Viet Minh odcházeli. Připojil se k nim pak i dědeček. Jeho matka, prababička paní Mai, se naopak rozhodla zůstat na venkově. Měla svůj věk a nechtěla proto působit potíže početné synově rodině. Brzy však proběhla pozemková reforma, kdy byla půda soukromníků znárodněna. Rodina do té doby vlastnila značné pozemky, prababička se tak náhle stala jednou z jejích obětí. Rodina přišla o vše. „Můj děda se nikdy do své vesnice, odkud pocházel, nevrátil. I když je od Hanoje jen 20 kilometrů,” vypráví Mai Nguyenová. Ona sama se tuto temnou rodinnou historii dozvěděla až mnohem později.
Rodina pak žila v rozlehlé vile ve francouzském stylu v Hanoji, která patřila díky reformám bývalému soudci kolonialní Hanoje. Pronajali si v ní malinký byt o výměře pouhých 20 metrů čtverečních.
Protože se rodina stala součástí komunistického hnutí, bylo otci paní Mai dovoleno studovat. Stal se stavebním inženýrem a později projektoval například největší most v Indočíně. Díky tomu měla řadu benefitů také ona sama. Mohla studovat a současně jí bylo v sedmnácti letech umožněno vycestovat na univerzitu do Moldávie, byvalé SSSR.
Od matematiky k biologii
Na základní škole se Mai Nguyenová věnovala matematice, na gymnáziu fyzice. Rodiče si přáli, aby se stala stavební inženýrkou po otci. Přijímačky sice udělala, ale nesplnila stanovenou kvótu. Proto jí bylo nabídnuto, zda by nechtěla přestoupit na biologii a životní prostředí. „V oboru jsem ale pak nepracovala ani jeden den,” poznamenává ironicky.
V Kišiněvě, kam záhy odjela na stipendium, pokračovala ve studiu biologie. V roce 1990 si zajela do Prahy na prázdniny. „Tehdy jsem vůbec netušila, že proběhla nějaká Sametová revoluce. Byla jsem úplně apolitická,” říká. Během návštěvy ale měla možnost se setkat s vietnamskými studenty. A dozvěděla se od nich, že dělají samizdat ve vietnamštině s názvem Forum. „Tehdy tu byli také vietnamští dělníci, kteří česky většinou neuměli. Neměli tedy informace o dění ve zdejší společnosti ani ve Vietnamu,” vysvětluje důvody, proč se mladí Vietnamci tehdy rozhodli časopis vydávat. Ti studenti, kteří se na časopisu podíleli, se podle paní Mai dostali na černou listinu vietnamské ambasády. Samizdat se totiž mimo jiné věnoval lidským právům, tematizoval tabuizovanou pozemkovou reformu ve Vietnamu. K politice své vlasti se obecně stavěl velmi kriticky a angažoval se také v žádosti o propuštění jednoho z takzvaných Vězňů svědomí. Jeho redaktoři se také po boku československých studentů účastnili demonstrací v listopadu 1989.
Mai Nguyenovou setkání s lidmi, kteří byli od ostatních Vietnamců v Československu odlišní, fascinovalo. Oproti jiným, kteří se po perestrojce v roce 1986 orientovali hlavně na obchod, se zabývali děním ve společnosti a lidskými právy. „A v té skupině, která samizdat vydávala, jsem potkala svého budoucího manžela,” usmívá se.
Praha
Po prázdninách ve střední Evropě se paní Mai vrátila do Moldávie, aby svá studia dokončila. Se svým současným manželem byla nadále v kontaktu a domluvili si společné rande v Moskvě. „Jak jsem pak dostudovala, přijel za mnou do Moldávie a odvezl mě sem,” vzpomíná s nostalgií.
Vzali se a od roku 1991 žijí společně v Praze. Paní Mai záhy otěhotněla, což manželskému páru přivodilo řadu komplikací. Ona totiž žádné povolení k pobytu neměla, požádala proto o azyl. „Neměla jsem jak svůj pobyt legalizovat. Jazyk jsem ještě neuměla. Musela jsem to vyřešit už jen proto, abych nemusela jako cizinec platit poplatek za porod. Vůbec jsem na to neměla peníze.” Azyl nakonec dostali oba manželé. Žili ale v tíživé finanční situaci, on proto musel studií zanechat a nastoupit do zaměstnání, aby rodinu uživil. Ona rodinnému rozpočtu nějakou dobu do porodu pomáhala úklidem v redakci Týdeníku Respekt. Po narození syna, kdy se situace trochu stabilizovala, se manžel vrátil do školy, aby vzdělání vedle práce a starosti o rodinu dokončil. „Promoval v roce 1994. A v tom roce se nám narodil i druhý syn,” odhaluje paní Mai.
Z bioložky letenkářkou
S dětmi doma strávila paní Mai celkem pět let. Využila tu dobu pro intenzivní studium češtiny, aby dokázala získat české státní občanství. To se jí i manželovi také podařilo a ona se tak v roce 1999 mohla zajet po deseti letech za svou rodinou do Vietnamu poprvé podívat. Jako občanka České republiky.
Zpočátku se Mai Nguyenová potýkala s problémy na trhu práce. Nejprve aspoň vypomáhala kamarádce s prodejem v jejím krámku, pak se obrátila na Úřad práce, aby jí pomohl adekvátní práci k jejímu vzdělání a dovednostem najít. Dostala návrh na pozici na Akademii věd v oblasti mikrobiologie. V té době se k ní ale dostala nabídka jít pracovat do nově vzniklé vietnamské cestovní kanceláře, kde by uplatnila svou znalost češtiny i vietnamštiny. „Nabídli mi značně vyšší plat, a tak jsem se rozhodla jít nakonec tam.” Její specializací bylo vystavování a vyhledávání letenek. A této profesi se věnuje doposud, dnes u jedné z největších leteckých společností světa v její pražské pobočce.
Kulturní šoky
V prvních měsících v Československu měla paní Mai potíže s odlišností kulturních zvyků. Zvláštní jí přišlo například podávání rukou při setkání, zejména z pozice ženy. „Sice jsem před tím studovala v Moldávii, ale nikdo nám to neřekl.” Když o tom mluvila později se svými přáteli, přestali jí ruce při pozdravu podávat. Aby jí situaci usnadnili a neuváděli ji do rozpaků. „A já si tehdy na základě toho řekla, že to tedy ne. Že se tomu musím přizpůsobit. A začala jsem lidem proaktivně ruku podávat sama,” vzpomíná na svou odhodlanost. Jejímu manželovi se adaptovat na kulturní odlišnosti podle ní dařilo lépe, protože v rámci studijní výměny nejprve podstoupil bezmála roční přípravný kurz.
Velkou oporou jí v prvních letech, kdy se cítila poněkud ztracená, byli zejména Pražané. „Díky samizdatu jsem se dostala do prostředí skvělých Čechů,” hodnotí paní Mai. A Češi byli také ti, kteří jí s manželem pomohli, když bylo nejhůře. Zpočátku bydlela u manžela na strahovských kolejích. Když ale byla v šestém měsíci těhotenství, další pobyt jim neumožnili. „Báli se, že jim tam porodím.” Zůstali prakticky na ulici a tehdy se jich ujala jedna Češka, která je ubytovala na několik měsíců u sebe doma úplně zdarma. „To ona mi ukázala, jak pečovat o miminko, jak ho vykoupat,” říká s povděkem. A přátelí se dodnes. „Stála i za proměnou mých hodnot. Vycházím totiž z rodiny, kde bylo vzdělání a titul vším. Ona mi ukázala, že jsou i jiné důležité věci. Dnes vidím hodně věcí jinak,” dodává. A takovou optiku uplatňuje i při výchově svých dvou synů.
Václav Havel vietnamsky
S několika rasistickými výkřiky, jak je sama nazývá, se Mai Nguenová párkrát setkala. „Neberu je ale vážně,” říká. „Averze je součást člověka, také někteří Vietnamci se chovají podobně k jiným národům. Je to vlastně normální,” doplňuje. Je však podle ní nutné si své pocity uvědomovat. „Pak bude větší šance chovat se lidsky a spravedlivě.” V Česku je podle ní, na rozdíl od některých totalitních zemí, svoboda se rozhodnout. „V každém z nás je anděl a ďábel. Pro mě je svobodou rozhodnout se, kterou z těch částí budete realizovat.”
Jak ona s manželem, tak jejich děti, žijí podle jejích slov díky Česku svobodný život s nárokem na spravedlnost. Právě proto se rozhodla společnosti něco vrátit, v intencích svých možností. A tak se pustila do překládání svého velkého vzoru, Václava Havla, do vietnamštiny. Aby jeho myšlenky dostala také k těm, kteří by si je jinak neměli šanci ve své mateřštině přečíst. Už sedm let je členkou pražského vietnamského spolku, který se zabývá ochranou demokracie. Ten se také dříve zabýval editací sbírky Havlových esejů. A tak se k nim dostala i paní Mai. „Hodně mi to otevřelo oči.” Rozhodla se postupně po večerech přeložit více jeho textů, včetně novoročních proslovů. „Václava Havla nemám ráda o nic míň než Češi,” usmívá se. Zatím překládá převážně do šuplíku, přestože některé její překlady vyšly na vietnamských portálech.
Na Česku si nejvíce cení svobody. Domnívá se, že si toho, co znamená, není řada Čechů vědoma. „Při pohledu na nás, Vietnamce, kteří zde žijeme, byste si to, co máte, uvědomit mohli. My svobodu ve Vietnamu nemáme. To světlo v sobě neseme, ale je těžké ho realizovat.”
Slzy nad Hanojí
Její lidskoprávní aktivity často kritické k vietnamské garnituře před několika lety přinesly své konsekvence. Když v prosinci 2015 přiletěla do Hanoje na návštěvu rodiny, bylo jí na letišti sděleno, že není vítanou osobou a do vlasti ji nevpustí. Musela proto sednout na zpáteční let do Prahy. „Byla to rána pro všechny, zejména pro rodiče, pro maminku. Otec byl na smrtelném loži. Jsou to ty největší výčitky, co mám,” říká a v očích má slzy. Otce už vidět nestihla a maminka už má ve Vietnamu jen jednu dceru. Vloni se společně domluvily, že se setkají aspoň v některém z okolních států, a tak sestra s matkou vycestovaly do Thajska, kam za nimi paní Mai přiletěla. A bylo to setkání vskutku emotivní. „Asiaté nedávají najevo, že mají někoho rádi. Maminka mi to nikdy neřekla. Myslím, že poprvé mi to řekla až v Bangkoku na letišti, kdy jsme se loučily,” vybavuje si a tečou jí slzy.
Mai Nguyenová s matkou
Nestýská se jí jen po rodině, ale i po Hanoji, kde strávila své dětství, jako takové. Když v roce 1999 přiletěla po deseti letech nad město a viděla tamní řeku i zaplavená rýžová pole, plakala. „Viděly to i mé děti. Skrz mě vnímaly, jak silný ten pocit domova je,” říká. Vždy, když se pak ale vrátila do Prahy, tak na letišti v Ruzyni cítila, že se vrátila domů. „A já jsem tak poznala, že mám domovy dva.” Vnímá se totiž jako Češka i Vietnamka zároveň. Jako Češi se pak cítí její synové, s nimiž doma s manželem mluví zásadně vietnamsky. „Když byli se mnou už jako malé děti ve Vietnamu, řekl mi jeden z nich po návratu do Čech, že chápe, že pro mě je možná domovem Vietnam, ale že on je doma v Praze.”
Přesný důvod zákazu vstupu do rodné země se nedozvěděla. „Párkrát, když jsem byla ve Vietnamu, za mnou přišli agenti a chtěli si se mnou promluvit. Já jsem to vždy odmítla. Teď si říkám, zda to tomu nepřispělo.” Po době odmítání se proto rozhodla k dialogu. Dopisem oslovila vietnamský konzulát v Praze a migrační úřad ve Vietnamu. A stále čeká na odpověď.
Foto: Lukáš Houdek a archiv Mai Nguyenové