Původně jste se v Tuke.TV věnovali hlavně hudebním pořadům. Co vás vedlo k rozšíření programu?
Kolem roku 2017 jsem se po letech potkala s dokumentaristou Robinem Striou. Řešili jsme, jak dostat témata, která zajímají romskou komunitu, do veřejnoprávních médií. V České televizi totiž v roce 2013 skončil magazín o Romech a žádný další se neplánoval. Přišlo nám, že se o Romech mluví, leda když se řeší nějaký problém, případně se připomíná romský holokaust. Určitě je důležité zpravodajství, ale chtěli jsme představit rozmanitější pohled na každodenní život Romů. Než jsme začali s přípravou Tuke.TV, tak jsme se ptali 500 respondentů z osmi krajů, o co by měli zájem. Většinou chtěli víc hudby, lifestyle formáty a celkově víc Romů na obrazovce. Takže náš první pořad byl hudební, který moderuje muzikant Feri Barkoci. Pak jsme přidali Vaření s Maruškou, kde Marie Gailová vaří podle receptů romské kuchyně. A další pořad o vaření má Tomáš Funti, který pracuje u šéfkuchaře Přemka Forejta.
Jak se v průběhu let měnila vaše divácká komunita?
Primárně jsme se zaměřovali na romské publikum, ale postupně přibývali diváci i mimo naši komunitu. Zajímá je hlavně hudba nebo pořad o filmových novinkách. Chceme ukázat, že cesta není pouze kritizovat stereotypní mediální obraz Romů a tvrdit, že ho nelze změnit. Myslíme si, že změna je možná právě tím, co děláme: představujeme zajímavé osobnosti, natáčíme s nimi rozhovory či reportáže. A jsme moc rádi, že se nakonec podařilo najít cestu i do veřejnoprávních médií. Nedávno nás oslovili zástupci tvůrčí skupiny České televize a nyní pracujeme na společném projektu, který bude i pro iVysílání.
Zmínila jste zpravodajství veřejnoprávních médií. Co v něm konkrétně chybí?
Spíš je to naopak – co je v něm stále navíc? Proč se pořád zdůrazňuje, že je někdo Rom? Například v nedávné kauze v Brně, kde jeden muž pobodal druhého. Původně v médiích zaznělo, že útočník byl cizinec. Vzápětí policie sdělila, že šlo o Ukrajince a obětí byl Rom. Myslím, že je nešťastné, jak se v nejrůznějších krimi rubrikách píše, že viníkem je někdo z romské komunity. Má se přece řešit konkrétní zločin, nikoliv to, zda je to cizinec nebo Rom. Spojování etnicity s problémy je velmi nebezpečné a na této kauze se to jasně ukázalo.
Proč myslíte, že se ten stereotypní obraz stále opakuje?
Řada novinářů si moc dobře uvědomuje, že pokud dají do titulku „Rom“, pak zpráva přitáhne víc pozornosti. Veřejnoprávní média a zpravodajství obecně mají zodpovědnost za to, jak se objektivně komunikuje. Dezinformační scéna vysloveně čeká na takové události, jako byla zmíněná kauza v Brně, a pak je všemožně překrucuje. Naštěstí jsou ale i redakce, kde jsou schopni přijmout konstruktivní kritiku a změní text nebo fotky. Před pár týdny byl například na webu Aktuálně.cz článek o romských dětech a u toho ilustrační fotka ušmudlaného dítěte. Psycholožka Monika Mihaličková a další osobnosti z naší komunity napsaly do redakce, aby tento stereotypní snímek vyměnili, a redakce jejich návrhu vyhověla.
Mluvily jsme o stereotypech v médiích. Jaká je situace v kinematografii?
Například Zdeněk Godla hraje zcela vědomě v rolích, které stereotypně zobrazují Romy. Bere to jako práci a já takové rozhodnutí dokážu pochopit. Pak je tu ale spousta romských herců, kteří zkrátka tyto nabídky odmítají, protože jim vadí, že nemají hrát charakterní role, ale prostě „Rom hraje Roma“. Jsem ráda, že se situace mění také u filmových společností. Letos se distribuční společnost Cinestar rozhodla, že nebude promítat pokračování českého filmu Bastardi. Jsem ráda za takový přístup, protože pro mě je to asi nejrasističtější film, jaký jsem kdy viděla.
Hodně velký ohlas vzbudilo ocenění Marsella Bendiga, který letos získal Českého lva. Proč se vlastně zdůrazňuje, že to je romský herec?
Do televize nebo do filmu je docela obtížné proniknout. Je to velmi privilegovaný svět, natož pro Roma. Úspěch filmu Banger, kde Marsell hrál, vidím spíš v tom, že ho natočila skupina mladých lidí, kteří měli zajímavé téma a dokázali ho originálně zpracovat. Zatím je situace taková, že pro naši komunitu je důležité, že poprvé romský herec získal Českého lva a poprvé romský publicista Patrik Banga letos dostal Magnesii Literu. Ideální stav ale bude, až se tohle bude stávat naprosto přirozeně. My se snažíme o systémové změny v naší branži. Pomáháme začínajícím scenáristům, dramaturgům a režisérům, aby si u nás ledacos vyzkoušeli a postupně se dostali i k dalším televizním nebo filmovým projektům.
V zahraničí se dost řešila pohádka od filmové společnosti Disney, kde hlavní hrdinku v Malé mořské víle hraje Afroameričanka. Jak vnímáte tento nový přístup k filmům?
Jsme v roce 2023 a nemůžeme předstírat, že celá společnost je bílá. Naštěstí už se nestává, že by někdo karikoval „černoušky“. Jde o to, aby si lidé uvědomili, že tohle je prostě fakt, a přehodnotili své názory. Před rokem 1989 tady Romové neměli nikoho ve světě filmu nebo televize, s kým by se nějak mohli ztotožnit. Jediný, kdo vypadal trochu jinak, byl Vladimír Menšík a pak Mireček – student z Afriky ve filmové sérii Básníci. Pro Romy byl největší idol Vinnetou. Pamětníci mi vyprávěli, že Vinnetou, Rybana a Nšo-či byli jediní lidé – byť nabarvení – kteří reprezentovali jinou barvu pleti ve filmu.
Co by tedy napomohlo, aby byl filmový svět rozmanitější?
Vlastně nejde „jen“ o filmy, ale celkově o přístup k menšinám. Média, filmaři, ale také zástupci firem už postupně začínají chápat, proč je důležité myslet na to, že v Česku žijí Romové, Vietnamci a další komunity. Jsme nejen diváci nebo čtenáři, ale také potenciální zákazníci. Například americká firma Mattel, která vyrábí panenky Barbie, už dávno pochopila, proč je důležité, aby měli v nabídce všemožné varianty této legendární panenky. Také velké společnosti v Hollywoodu cílí na menšiny. Dobrý příklad je například pohádka Encanto o životě jedné kolumbijské rodiny. Pro děti a dospívající z nejrůznějších komunit je důležité, aby vnímali různorodost v pohádkách nebo v televizních seriálech. Moje dcera se moc ráda dívá na animované pohádky od Disneyho. Například na Vaianu nebo Rayu. Hlavní hrdinky jsou holky, které nejsou bílé, a naprosto tam chybí milostná linka, kterou znám z českých pohádek, kde dívku někdo zachraňuje. Obě pohádky měly obrovský úspěch po celém světě a já chápu proč. Mnoho dětí se s nimi umí identifikovat, protože hlavní hrdinky jsou sebevědomé a samostatné.
Existuje něco podobného i v našem televizním nebo filmovém světě?
Hodně povedená je série Putování za pohádkou na ČT Déčko. Honza Cina a Anička Duchoňová čtou romské pohádkové příběhy. Některé jsou doplněné animovanými prvky, jiné doprovází loutkové představení. Moc se mi líbí, jak pracují s fantazií a dávají prostor pro představivost. Věřím, že baví i děti, které nejsou z romské komunity.
Foto: Archiv Alice Sigmund Horákové