Vždycky jsem si říkal, že až to všechno jednou skončí, až to budu mít za sebou, odstěhuju se někam hodně daleko a nikdy už o tomhle nebudu mluvit. Udělám za minulostí tlustou čáru, zkrátka zapomenu na to, kým jsem byl a začnu znova. Říkal jsem si, jak skvělé to bude a jak se všechno změní, až budu mít konečně svou vysněnou identitu. Skončí ty deprese, ponížení, to neustálé honění se za ideály. Ale až když se to opravdu stane, zjistíte, že to není tak úplně jednoduché, jak jste si to naplánovali. Můžete se přestěhovat, změnit zaměstnání, školu, přátele, milence, ale ať už půjdete kamkoliv, vaše minulost vás bude následovat.
Jmenuji se Kristián Horváth a pocházím z Ostravy. Je mi 23 let a narodil jsem se jako žena. Všechno to začalo asi už ve školce, vždycky se mi líbily holky. Nesnášel jsem svoje vlasy a nechtěl si je česat. Často jsem u toho dělal scény, proto mě mamka nakonec ostříhala a já se najednou cítil líp. Postupně to přešlo i na oblečení takže už ve školce jsem vypadal jako kluk. V osmi letech přišla první dětská láska. Zakoukal jsem se do své nejlepší kamarádky. Nemiloval jsem ji jako holka holku nýbrž jako kluk. Když jsme byli větší, řekl jsem jí to, ale mé vyznání ji vyděsilo a přestali jsme se kamarádit. V pubertě jsem dost střídal holky. Hledal jsem se, přemýšlel o tom, kdo jsem a co s tím budu dělat. Věděl jsem, že to, co cítím, není normální. Doufal jsem, že to přejde, prostě budu na holky, na tom přece nic není, takových lidí na světě je. Jenže já nejsem lesba a nikdy jsem nebyl. Tak kdo tedy jsem?
Obludný hrudník
Bylo mi tak třináct, když jsem se poprvé dočkal odpovědi. Tropické letní vedra a já doma u počítače sjetý prášky, abych nemusel vnímat fyzické změny na svém těle. Můj hrudník se změnil v něco obludného. Narostla mi prsa, proto nemůžu ven, budou na mě všichni koukat jak na idiota a já na ně. Už nemůžu dál, nevím co se se mnou děje a proč prostě nemůžu být normální. Moje zoufalství zašlo tak daleko, že jsem si začal googlovat svoje pocity. Najednou to bylo tady. Transsexualita - porucha pohlavní identity. Stav, kdy se jedinec cítí být příslušníkem opačného pohlaví, muž ženou a žena mužem. Všechno to do sebe zapadalo. Tak tohle jsem já! Tak to je průser, protože naši tohle nikdy nepřežijou, nemůžu si začít nechat píchat hormony do zadku a pak jít na operace a změnit si pohlaví. Proboha, co tomu řeknou lidi?! To nejde! Musím to tak nechat, nějak to potlačit, najít si někoho, kdo bude schopný mě vnímat, tak jak se dokážu vnímat jen já sám. Šel jsem se ven vybrečet. Později jsem si doma sedl na zem a pozoroval mámu, která stála přede mnou. Najednou jsem řekl: „Mami, já chci být kluk.“ Nevím, jestli mě v tu chvíli brala vážně, ale jediné, co mi na to řekla, bylo: „Já vím.“
Podprsenka naspod skříně
Hodně let jsem strávil u počítače sepisováním svých myšlenek, které jsem proměňoval v básně. Taky jsem dost pil, střídal holky a nebyl zrovna vzorné dítě. Paradoxně skoro žádná z mých ex mě jako holku nebrala. Bude to asi tím, že skoro všechny byly hetero. Své pocity jsem jim nesděloval. Věřil jsem, že je ze mě cítí. Na základce jsem byl za tu divnou škaredou holku, která úchylně čumí po holkách a hraje si na kluka tím, že se tak oblíká. Slíbil jsem si, že střední bude jiná. Proto jsem se první den oblékl tak, jak mě Pánbůh stvořil, jako slečna. Namaloval jsem se, vzal jsem si podprsenku, což bylo něco, co jsem totálně nesnášel a vyrazil s pocitem, že se snad něco změní a já zapadnu. I přes znechucení, které jsem prožíval každý den, jsem se to snažil vydržet. Vždy po návratu domů jsem podprsenku ze sebe rychle serval a hodil naspod skříně, abych ji až do dalšího rána neviděl. Tohle celé jsem vydržel necelých 14 dní. Když se pak do mě zamiloval jeden spolužák, pochopil jsem, že tudy cesta nevede. Z představy, že na mě sáhne muž jako na ženu, se mi zvedal žaludek. Na tohle já prostě nemám.
Coming out
Rozhodl jsem se jít s pravdou ven. Naši věděli, že jsem na holky a nijak to s nimi nezamávalo, což mě dost mile překvapilo. Vždycky mě učili, že nezáleží na tom, jaký má člověk etnický původ nebo jak je orientovaný. Mnohem důležitější je, jak se ten člověk chová. Určitý podíl na téhle výchově má i to, že můj otec je Rom. To, jak na můj coming out reagovali, jsem nečekal. Dokonce mi řekli, že to celou dobu věděli. Hrozně jsem se bál, jak to vezme tátova rodina, jsou přeci Romové a jejich představa o tom, kdo je muž, kdo žena a jak má vypadat rodina, je jasná. Nedělo se ale nic dramatického. Všichni to přijali. Jen si nemohli zvyknout mě oslovovat v opačném rodě. K sexuoložce jsme s rodiči poprvé šli, když mi bylo sedmnáct. Byl jsem pro ni jasný, i když poněkud komplikovaný případ. Tvrdohlavost, nedůvěra, pesimismus. Vídali jsme se pravidelně přes půl roku. Začal jsem se oslovovat v mužském rodě a pomalu na to připravoval svoje okolí. Říkal jsem si Adam. Asi proto, že je to podobné mému ženskému jménu. V den svých 18 narozenin jsem začal s někým chodit. Byla si naprosto jistá, že jsem kluk. I přes zjištění mé situace náš vztah pokračoval. Po pár měsících se mi ale přiznala, že nechce, abych šel do proměny. Měla obavy, že se změním, že už to nebudu já. Já měl zase obavy z toho, že zůstanu sám. Ze dne na den jsem napsal doktorce mail, že se léčit nechci a zůstanu tak, jak jsem.
Cesta za snem
Po roce jsem se znovu pustil do léčby. Po dalších vyšetřeních jako je gynekologické, genetické a endokrinologické mi zbývalo už jen to psychologické. I přesto, že mi moje doktorka nevěřila, mi nakonec po dvouletém přesvědčování potvrzení o mém psychickém stavu vydala. Ve dvaceti letech jsem tak začal s hormonální léčbou. Po maturitě jsem si na matrice vyřídil neutrální jméno, které slouží k tomu, abych se lépe adaptoval do role muže ve společnosti a taky aby mé okolí začalo vnímat změny, které brzy nastanou. O rok později jsem byl předvolán před lékařskou komisi, která schválila mou žádost o změnu pohlaví.
Naštěstí šlo jen o formalitu. Ale už jen ta představa, že si musíte sednout před úplně cizí lidi, i když to jsou to ti nejlepší ve svém oboru, a čekat jak rozhodnou o vašem životě, mě děsila a vytáčela zároveň. Ještě v tomtéž roce jsem podstoupil dvě operace. Hysterektomii - odstranění ženských pohlavních orgánu a mastektomii - odstranění prsních žláz. Obě proběhly hladce a bez komplikací. Po první následovala úřední změna jména a příjmení z neutrálního na mužský tvar a taky změna rodného čísla. Jméno Kristián jsem si vybral právě proto, že nemá nic společného se jménem, jaké jsem měl předtím.
Splnilo se mi to! Došel jsem do cíle. Byl jsem muž, ale jenom úředně. To, že jsem měl po tolika letech zase plochý hrudník, byl jeden z nejhezčích pocitů, které kluk jako já může zažít. Ale jak už to tak bývá, když si něco moc přejete a dostanete to, po nějaké době zjistíte, že vám to nestačí a chcete mnohem víc.
Je tam!
Celý minulý rok byl zvláštní, i když se během něj toho příliš nestalo. Změnil jsem školu, poznal spoustu nových lidí a tohle všechno mě někam v mé hlavě posunulo. Začal jsem sbírat informace o další operaci, která se u nás v Česku provádí - faloplastice. Hrozně mi pomohla možnost poznat někoho, kdo si prošel tím, o čem já teprve sním jen ve své fantazii - o penisu. Nešlo o to, že kdybych ho měl, měl bych víc holek nebo po hodně dlouhé době vážný vztah. Tady šlo jenom o mě. O můj vnitřní pocit stát se plnohodnotným mužem. Jenže takhle operace je oproti tomu, čím jsem si doposud prošel, mnohem náročnější, bolestivější a rekonvalescence je zdlouhavá. Nikdo navíc nemůže zaručit, že se to povede. I přesto jsem to musel udělat.
13. březen 2014. Nikdy nezapomenu na ten moment, kdy jsem otevřel oči, všude kolem mě bylo šero, zvuky pípajících přístrojů, nade mnou spousta neznámých tváří a ten zápach, který prostupoval celou místnost. Nikdy jsem nic takového necítil. Byl jsem úplně mimo. Vím, že mi někdo kontroloval oči a pak se podíval dolů a já zase usnul. Když jsem se probudil podruhé, byl už jsem schopen vnímat okolí daleko víc. Věděl jsem, kde jsem a co se stalo. Okamžitě jsem se podíval dolů, jestli tam opravdu je. A světe div se, byl tam! Můj první dojem byl takový smíšený. Říkal jsem si, že velikostně nic moc, ale má stejnou barvu jako já, takže vypadá přirozeně, což je dobře. Tak hlavně, aby fungoval!