Margita Hlaváčová, rozená Hučková, se narodila 21. července 1954 ve vesnici Hostovice v okrese Humenné na východním Slovensku. Když jí bylo jedenáct let, celá rodina se odstěhovala do Čech do obce Doubice a poté do Rybniště. Dnes je Margita Hlaváčová v invalidním důchodu a vychovává dvanáctiletou vnučku, se kterou žije ve Varnsdorfu. Během svého života byla dvakrát vdaná a vychovala tři syny a jednu dceru. Její příběh je jedním z prvních, které zveřejnil archiv malých dějin Paměť Romů, který se zaměřuje na zaznamenávání životních osudů Romů žijících v Česku.
Rané dětství strávila Margita Hlaváčová v nemocnici. Ve věku tří let jí diagnostikovali tuberkulózu, a následující tři roky tak strávila v péči lékařů. Když si ji otec přišel vyzvednout, chtěl si původně odvézt domů jiné děvče, neboť svou dceru nepoznal, ale naštěstí byl zdravotními sestrami včas upozorněn. Vzhledem k tomu, že doma neměli co jíst a Margita nebyla ještě zcela zdravá, pořídili rodiče kozu, aby měla alespoň její mléko. Nicméně jídla měli stále málo, a tak jedla například i šneky a cokoliv, co našla.
Krutý osud za války
Když bylo Margitě šest let, často se o ni starala babička. Ta jí povídala i o druhé světové válce a o tom, jak byla v pracovním táboře. Na vyprávění babičky vzpomíná: „Ona mi mluvila o koncentráku, jak tam přežila. Že tam hladověla, že měla s sebou malý miminko. A jak tam vyhazovali ty šlupky, tak oni je brali, oslintali je a dávali na kamna, aby mohli jíst, aby mohli přežít. Babička měla malýho kluka, kterýmu byly asi tři roky a ještě ho kojila. A jak byla hladová, tahala strašně krev z prsu. No a byly tam malinký okýnka a na nich visely rampouchy. A ona prej, protože to děcko mělo hlad a ona mu neměla co dát, tak mu dávala ty rampouchy do pusinky. A jak to dítě promrzlo, tak jí zemřelo v náručí.“
Na pracovní tábor vzpomínal i Margitin otec. Vyprávěl jí o bití, špíně, vších a jak lidé umírali hladem a na nemoci, především na tyfus. Margitina matka v pracovním táboře nebyla, přesto ani ona neměla v době druhé světové války jednoduchý život. Aby se její rodina vyhnula deportaci, musela se neustále schovávat a utíkat.
Práce místo školy
V Hostovicích navštěvovala Margita i její o dva roky starší bratr školu. Ale moc často tam nechodili, neboť, jak vzpomíná Margita, je tam učitelé trestali bitím pravítkem přes prsty a taháním za vlasy a za uši. A tak raději pomáhali s obstaráváním obživy. Jedním ze způsobů, jak jejich otec vydělával, byla muzika. Hrál na svatbách a na zábavách. Tam s ním ale Margita nechodila, protože byla ještě malá, ale vzpomíná, jak to doma vypadalo před tím, než odešel: „Vždycky když šel hrát třeba na svatbu nebo na zábavu, máma ho oblíkala, žehlila mu kalhoty, aby měl puky. A když přišel domů, tak jak měli tu basu, burgova jí říkali, v tý měli peníze. Na zem dali prostěradlo, mě dali na něj a sypali na mě peníze a já jsem to sbírala.“
Ovšem její rodiče i ona a bratr nejčastěji pracovali tak říkajíc „po lidech“, tedy jako výpomoc místním lidem s čímkoliv, co bylo zrovna potřeba. Margita byla malá, bylo jí zhruba devět let, takže dělala spíše lehčí práce. Především pomáhala s úklidem, sbírala jablka a brambory. Za to dostávala od lidí drobné peníze a jídlo, a tak domů nosila vánočky, buchty, mléko nebo máslo.
Bratr s otcem dělali samozřejmě těžší práci, za kterou dostávali třeba i slámu, kterou pak použili na stavbu domu. Na to, jak postupovali, Margita vzpomíná: „Vykopali hlínu, tu smíchali s vodou, pak tu slámu, co kosili lidi, dali do tý hlíny, tu hlínu namíchali s blátem a udělali takovou formu ze dřeva a dělali, jako se cigánsky říkalo, valky. A z toho stavěli barák. Potom jsme se z toho nějak dostali, táta chodil do práce a měli jsme koně a slepice, tak táta stavěl zase jinej barák. Už né z hlíny, ale už z cihly, tý vařený cihly. Tomu jsme říkali brikety.“ Ovšem ačkoliv dům už měli lepší, místo podlahy jim sloužila hlína, kterou si uhlazovali vodou, spali v postelích vycpaných slámou a elektřinu taky neměli.
Stěhování do Čech
Když bylo Margitě kolem deseti let, přestěhovali se do Čech. Společně s nimi šli i oba bratři Margitina otce a její babička. Matka Margitě říkala, že museli odejít, protože nejmladší z otcových bratrů se popral v hospodě na zábavě, když mu za jeho ženou chodil cizí chlap. Margitin strýc ho prý pobodal, a tak museli utéct ještě v noci, jinak že by je ten chlap přišel zabít.
V Čechách se nejprve usadili ve vesnici Doubice. Než si otec našel práci, spávali různě venku. Pak začal pracovat v lese, kde měl k dispozici dva koně, se kterými tahal klády. V Doubici Margita také navštěvovala místní malotřídní školu, kde byly, dle jejích vzpomínek, podmínky mnohem lepší než v Hostovicích na Slovensku. Nicméně i zde měly romské děti problém s pravidelnou školní docházkou a velmi často byly neklasifikovány. Škola byla nakonec roku 1967 úplně zrušena, ovšem Margita s rodinou se přibližně v tu dobu přestěhovala do nedaleké obce Rybniště. Zde žilo od konce 60. let několik romských rodin povětšinou ve třech rodinných domech a děti zde navštěvovaly malotřídní školu, kde pro ně byla roku 1969 zřízena zvláštní třída. Když bylo Margitě patnáct let, začala už pracovat v místní sušárně, kde pomáhala se sušením pytlů, a dokonce zde prý visela její fotka jakožto nejlepší pracovnice.
Krušné roky
V Rybništi se Margita poprvé vdala a porodila své čtyři děti. Ovšem na následující tři roky vzpomíná jako na nejtěžší období svého života: „Můj manžel dělal problémy, a tak ho zavřeli a já zůstala sama se čtyrma dětma. To jsem opravdu musela krást v zahradě. Někomu okurku, někomu brambory, abych dětem měla dát co jíst. Manžela zavřeli na tři roky a já zůstala úplně sama se čtyrma dětma. To byl špatný život, to jsem se trápila hodně. Sama jsem prala, to ani pračka nebyla. Všechno sama jsem dělala.“
Další část života trávila Margita ve Varnsdorfu. Před sametovou revolucí byla zaměstnána patnáct let v továrně na manšestr Velveta. Pracovala zde jako výpomoc. Vzpomíná, že někdy navlékala nitě u stavu, někdy uklízela, zkrátka dělala vše, co bylo potřeba. Další tři roky pak pracovala v restauraci jako pomocná síla v kuchyni a rok v továrně Tos. Po sametové revoluci se podruhé vdala a nastoupila jako uklízečka v domě. Následně však onemocněla nádorovým onemocněním a musela podstoupit tři operace. Od té doby je v invalidním důchodu.
Ve Varnsdorfu prožila také protiromské demonstrace, které město zachvátily na podzim roku 2011 a na začátku roku 2012. Na jejich průběh vzpomíná: „Tady skákali přes plot, nadávali nám: Cikáni do práce! Cikáni do plynu! To jsem bydlela až nahoře a vždycky, když byla demonstrace, všichni utíkali ke mně do čtvrtýho patra. Brácha, syn, všichni s dětma. Protože oni nadávali a házeli po nás kameny a flašky. Já jsem brečela, já jsem se bála o děti, o vnoučata. Co ty děti vědí, chudáci se klepaly, brečely. Jsem je dala do postele pod peřinu a podávala jsem jim tam jídlo a říkala: Ležte! Ležte! No a u mě jsme seděli do večera, než oni odešli pryč. Nadělali bordel a šli pryč.“
Ve Varnsdorfu žije Margita Hlaváčová dodnes a vychovává svou dvanáctiletou vnučku. V okolních bytech a domech žije také její syn, bratr a další členové rodiny, nicméně jak sama říká, nevadilo by jí se odstěhovat někam, kde by byly byty v lepším stavu, i kdyby měla jít jen s vnučkou. Stále je v invalidním důchodu, ale kdyby jí to zdravotní stav dovolil, šla by ráda do práce, neboť z příjmu, který v současnosti mají, se dá vyjít jen stěží.
Autorka článku: Jana Hejkrlíková / Paměť Romů
Paměť Romů je projekt, který odstartoval v roce 2016, navazuje na vzdělávací aktivity organizace ROMEA. Jeho cílem je přiblížit širší veřejnosti historii Romů, jak ji žili a prožívali na území bývalého Československa ve 20. a 21. století. V současné chvíli je natočeno celkem 50 videopříběhů pamětníků. Kromě toho vznikly i audiorozhovory, které slouží jako příprava videorozhovorů. Natočená a sestřihaná videa jsou postupně publikována na webových stránkách projektu.