Nevidomá filmařka Larrain: Zrak je víc než jen oči
Maria Teresa Larrain se v dětství od lékařů dozvěděla, že v průběhu života přijde o zrak. To ji však neodradilo od toho, aby šla za svým snem a stala se filmařkou. Od té doby natočila několik filmů. Během natáčení toho posledního však téměř úplně oslepla. Jak se natáčí film, když jste nevidomý? Proč se stala součástí svého posledního filmu? A co jí dala cesta do vlastního nitra?
Jak byste popsala Chile ve třech větách?
Chile je velmi složitá země. Děje se tu spousta věcí na všech úrovních, lidé protestují, debatují a tak podobně, a právě to na Chile miluju. Ale jen málo lidí má přístup k moci. Je tu nerovnost, ale i naděje. Chile je znepokojivé, živé a… složité.
Teď spolu sedíme v Praze, kam jste přijela prezentovat svůj film na festival Jeden svět. Co vám dosud z vaší návštěvy nejvíc utkvělo v paměti?
Pamatuji si rozhovory s lidmi. Když nevidíte, je to velmi zajímavé, protože to není tak, že byste se jako kouzlem stali citlivějšími k ostatním věcem; jste pak ale více naladění na jiné vjemy, na jiné způsoby, jak na lidi reagovat. Seděla jsem v kině a dívala se s nimi na svůj film, tedy spíš jsem s nimi ten film prožila, a musím říct, že lidé tady mají podobné emoce jako lidé v Latinské Americe. Dojímají je stejné věci. Myslím, že lidé tu jsou… těžko se to vyjadřuje slovy, protože jsem u vás byla jen chvíli a nechci být povrchní, ale v ulicích jsem cítila očekávání, chuť něco dělat. Nevím. Když jste někde na návštěvě jen jako turista, zažíváte město jinak. Mladí lidé v Praze se smáli a mluvili. Mám hodně vjemů, spoustu pomíjivých, prchavých obrázků.
Takže jste našla něco, co vás jako Chilanku a lidi v České republice spojuje?
Ano. Je to podobná citlivost. Vy v České republice jste citliví, vnímaví, nasloucháte svému srdci. Já žiju v Torontu, a to je jiná kultura. Nechci zabřednout do stereotypů, tvrdit, že lidé tady jsou chladní a že Latinoameričané jsou vřelí nebo tak, ale například Kanada je velmi zajímavá země, protože taky není čistě anglosaská. Takže ta podobná citlivost je vidět i tady. City a emoce. Třeba v hudbě.
Jak důležitá je pro vás tvorba?
Tvoření je život. Myslím, že život je tvorba, a já tvořím, abych žila. Musím být otevřená, hlavně když se svou bílou holí chodím po ulicích. Nedělám to vědomě. Jsem otevřená nejrůznějším věcem. Když třeba natáčím v Santiagu nebo když jsem byla v Praze, vždycky musím být otevřená tomu, co se děje kolem mě. Tvoření je emocionální, ale je to i myšlenkový proces. Nejprve přijdou na řadu emoce, potom mysl. Tvoření je způsob života, je to jako dýchání.
A co natáčení filmů?
Pro mě je nyní natáčení filmů o barvách, o pohybu, textuře, dotyku, zvucích… Filmařina byla až dosud způsob, jak jsem se vyjadřovala. Je pro mě nadále otevřenými dveřmi, i když nevím, jestli ještě někdy nějaký film natočím. Myslím, že už ne. A jestli ano, bude jiný než Žena stínů. Protože je to způsob, jak se dívám na svět, jak ho vnímám. Je to způsob, jak se mohu dotknout lidí, jak jim mohu klást otázky.
Vy jste o zrak přišla. Jak moc pro vás znamená?
Zrak je víc než jen oči. Nechci tu vytahovat klišé, jako že slepí lidé mají vnitřní zrak a tak podobně. Že vidíme nejen očima. Někteří lidé oslepnou a žádný vnitřní zrak nezískají. Někteří vidomí lidé mají zase skvělý vnitřní zrak. Pro mě je zrak především objevování.
Proč jste se rozhodla o svém příběhu natočit film?
To jsem nerozhodla já. Ten film měl být o nevidomých pouličních prodavačích z Alamedy, hlavní třídy v Santiagu de Chile, kde tito lidé prodávají své zboží. Velmi mě dojaly jejich příběhy. Chtějí žít důstojně, a proto každý den chodí do téhle své práce. Policisté je často vyháněli se slovy, že nemají pro pouliční prodej povolení. Zabavovali jim zboží, zavírali je do vězení. Ale pouliční prodavači se stále vraceli, protože chtěli pracovat. Nechtěli žít jen z milodarů. Chtěla jsem natočit film o nich, ale pak mi jeden z těchto prodavačů, Guillermo Sepúlveda, řekl: „Já v tom filmu nebudu, pokud v něm nebudeš i ty.“ A já odpověděla: „Ale proč? Vždyť já nejsem slepá. A on na to: „No a k čemu tedy máš tu bílou hůl?“ Položil mi tak velmi zajímavou otázku. Říkal mi tím: Jsi jedna z nás. A tak jsem se rozhodla nebýt za kamerou, ale před ní, a byla to pro mě zásadní změna. Nejen osobně, ale i jako pro filmařku – změnilo to můj úhel pohledu.
Takže podle vás může filmař pokračovat v práci, i když ztratí něco tak důležitého, jako je zrak?
Mnoho dokumentaristů úplně zapomíná na zvuk. Soustředí se jen na obraz. Ne všichni, ale je jich hodně. Já se v Ženě stínů snažila o jiný vizuál, jiný způsob zobrazování. Kdybych přišla o zrak úplně, bylo by to jiné. K tomu, co dělám, alespoň zbytky zraku potřebuju. Nikdy jsem nečekala, že budu pracovat tímto způsobem, ale jinak si myslím, že ano. Můžete pokračovat v práci, vyjadřovat se jinými způsoby, pomocí jiných obrazů, které neodpovídají tomu, jak vidíte vy nebo jak vidí někdo jiný. Jsou to jiné obrazy, jiný způsob, jak se vyjádřit ve filmu. Já teď například pracuji na něčem, co není tak docela film, ale transmediální projekt jménem Beyond the Shadows, Za stíny. Je to interaktivní dokument, v němž se nevidomí lidé mohou podělit o to, jaké to je. Pracuje se v něm s hmatem, s vizuálem i se zvukem; je to senzorická platforma, kde můžete interagovat s dokumentárním videem. Používá více smyslů. Hmat, paměť, zrak v případě těch, kdo vidí, a zvuk. Uvidíme, jak to dopadne.
Jak dlouho máte problémy se zrakem?
Od dětství. Ale ze začátku nebyly tak vážné. Když jsem byla malá, matka mě vzala k očnímu lékaři a ten nám řekl, že trpím stejnou nemocí jako ona, progresivní myopií. Tehdy neměla název, který má dnes, dnes se jí říká degenerace makuly. Doktor řekl, že obě oslepneme. Moje matka to věděla. Když jsem se jí zeptala na to kdy, řekla, že nikdy. Nechtěla jsem se jí vyptávat víc, protože jsem jí nechtěla ublížit. Slyšela jsem cosi v jejím hlase. Nechtěla o tom mluvit a já měla pocit, že kdybych se jí dál vyptávala, rozplakala by se. Už jsme o tom nikdy nemluvily. Já jsem sice věděla, že mám problémy se zrakem, ale to, že mi to neřekla, mě svým způsobem chránilo. Protože jsem mohla předstírat, že jsem v pořádku a vidím, a stát se filmařkou. A mohla jsem jako filmařka pracovat až doteď. To, že moje matka řekla „nikdy“, pro mě nebyla lež, ale její způsob, jak mi říct: „Nenech si tím narušit život.“
Je něco, co byste s touto zkušeností vzkázala lidem, kteří si procházejí podobně obtížnou situací?
Pamatujte, že nejste sami. Pamatujte, že si tím prošli i jiní a jsou stále naživu a tvoří a dělají spoustu věcí. Malíři, hudebníci… Nejde o váš zrak, sluch nebo vaše tělo. Jsme mnohem víc než jen naše těla a jsme mnohem víc než naše oči. Přestaňte si stěžovat a bojujte o svoji důstojnost. Protože to nejhorší, co vás potká, když přijdete například o zrak, není postižení nebo to, čemu se říká postižení. Ale ztráta důstojnosti. Nezapomínejte na to, kdo jste. Pamatujte, že uvnitř vás je silná lidská bytost. A když něco skončí, něco jiného začíná. Jako se to stalo mně. Je to bolestné, ale když prožijete bolest, když si projdete tmou, stane se z vás jiný člověk. A to je krásné a velmi silné. Kde není bolest, tam není růst. Musíme použít všechno, co máme, abychom se stali lepšími lidmi.
Jaké jsou podle vás největší problémy, s nimiž se potýkají nevidomí a slabozrací?
Přístup, tedy spíš nedostatek přístupu, a překážky, které nám klade společnost. Také tlak na to být „normální“. Ten je ve všech společnostech, které znám. Co nebo kdo je normální? Kdo to definuje? Normální je v dnešní společnosti ten, kdo má moc. A čím jste mocnější, tím „normálnější“ jste. Někdy je normální zabíjet lidi. Je normální ničit životní prostředí, je normální týrat zvířata. Víte, jednou jsem se procházela ulicemi Valparaísa, nádherného chilského přístavního města. Jsou tam kopce i moře, je tam chudoba i bohatství, je tam spousta bohémů a děje se tam hodně věcí. Procházeli jsme se a najednou tam leželo cosi na zemi, kytice nebo něco podobného. Viděla jsem na zemi cosi bílého. Řekli mi, že je to na památku mladíka, který viděl prodavače, jak agresivně kope psa. Prostě se sebral a začal psa bránit. A ten prodavač vzal dýku a na místě ho zabil. Lidé přijíždějí do Valparaísa a ničí životní prostředí a tvrdí, že tihle pankáči jsou špatní a že jsou nenormální. Rozumíte? Byla tam ta krásná připomínka někoho, kdo riskoval svůj život kvůli psovi. Bojoval proti násilí. Pro mě to byl velmi krásný, ale smutný vzkaz. Proto potřebujeme podobné připomínky. Vědět, že jsou na světě ve všech koutech světa stále lidé, kteří bojují za mír, za něco významného. Proto ty květiny.
Změnila ztráta zraku vaše životní hodnoty?
Ano, moje životní hodnoty se rozšířily, mám více vhledu a porozumění. Ne, že bych předtím byla povrchní, ale tohle byla drsná zkušenost. Než jsem přišla o zrak, myslela jsem si, že jsem nepřemožitelná, nesmrtelná. A náhle jsem věděla, že nejsem ani jedno, ani druhé. Když se vám stane něco takového jako mně, musíte se zastavit a obrátit se do sebe sama. I ta hudba, co tu hraje a co vám připadá hezká, vás totiž neustále rozptyluje. Když jdete po ulici a díváte se kolem sebe, je všude tolik podnětů. Jenže máme tak málo času být sami se sebou, utéct do sebe. To je podle mě velmi důležité. Když se vydáme do vlastního nitra, vyjdeme pak s větším pochopením, hlubším zamyšlením.
Spoluautorka rozhovoru: Romana Bičíková
Foto: Archiv Marie Teresy Larrain / Jeden svět / Jiří Pasz
Jaký je tvůj život ve Švédsku?
Švédsko je nejlepší země! Doposud bylo velmi vstřícné ke všem kulturám. Švédsko mi dalo příležitost života, jaký bych v jiné zemi nemohla mít. Moji rodiče museli do Švédska uprchnout, já jsem se tu narodila. Jejich boj za svobodu mi tak dal příležitost dobře žít. Mám teď stejná práva jako kterýkoliv jiný Švéd či Švédka.
Jak se ti líbí na studiích v Litvě, v postkomunistické společnosti?
Ve Švédsku máme možnost si na studia půjčit, můžeme jít kamkoliv do světa. Já jsem nejdříve studovala v Paříži na Sorboně. Jednou se mě kamarád, který jel do Litvy dělat přijímačky, zeptal, jestli to nechci taky zkusit. Týden potom jsem byla přijata a stěhovala se. Bylo to hodně impulsivní rozhodnutí. Litva byla nejdříve hodně jiná, než co jsem znala. Nebyla jsem na východní Evropu zvyklá. Pamatuju si, že jsem chodila po ulicích a usmívala se. Lidé se na mě dívali jako na blázna (smích). Chvíli mi trvalo, než jsem si zvykla. Společnost v Litvě se vyvíjí hodně rychle a je úžasné sledovat, jak se země dere dopředu. Pracují na tom tvrdě a mladá generace je stejná jako ve všech ostatních evropských zemích. Ta starší ale není.
Cítíš se jako kosmopolitní člověk, je důležité mít mezinárodní zkušenosti?
Ano. Jsem pro globalizaci a mezinárodní společenství. Jeden z důvodů, proč jsem si vybrala medicínu, je, že chci pracovat jako lékařka pro neziskové organizace. Nechci ale, aby to znělo jako klišé. Sním o tom od svých sedmnácti. Švédská vláda má program pracovních příležitostí pro studenty středních škol. Chtějí, aby student zažil různá pracovní prostředí, aby pochopil, jak fungují. Já jsem pracovala na oddělení dětské onkologie v nemocnici v Uppsale, to u mě zájem o medicínu probudilo. Na konci školy jsme psali esej a já psala o tom, jak cytostatika ovlivňují krevní hodnoty u dětí trpících akutní leukémií.
Tahle zkušenost ti tedy zásadně změnila život?
Já pocházím z rodiny, která vždy kladla důraz na humanistické hodnoty. Vždy jsme se doma bavili o tom, jak člověk má pracovat na zlepšování své společnosti, jak pracovat s lidskými právy a tak. To bylo inspirující. Ale to onkologické oddělení mě změnilo. Potkávala jsem tam děti mého věku. Byl tam jeden pacient, já vlastně ani nesměla k němu do pokoje, jen jsem ho zahlédla skrz škvíru dveří. Měl tři relapsy akutní leukémie, byl nadopovaný kortikosteroidy, unavený a smutný. Pomyslela jsem si: tohle je někdo mého věku a máme tak rozdílný život. Tady jsem já, dívám se na něj, tam je on, leží na posteli a pomalu umírá. To mi změnilo životní perspektivu. Naučila jsem se vážit si toho, co mám.
Jak se vyrovnáváš s takovými těžkými a emotivními situacemi při své práci?
Musela jsem čelit smrti a smutku už velmi brzo, když jsme přišli o některé členy rodiny. Nějakou dobu to trvalo, ale naučila jsem se s tím vyrovnat. V medicíně tohle ale může být hodně náročné. Někdy to se mnou otřese, s celými základy. Nevím proč to tak mám, ale zatím se zdá, že se s tím dokážu poprat. Mluvím o tom, co zažívám, což mi pomáhá. A jsme si blízké s mámou, které říkám vše.
Jsi stále optimistka? Přeci jen jsi viděla a zažila věci, které je velmi těžké předat nebo vysvětlit.
Když jsem začala medicínu, myslela jsem si, že zachráníme svět. Měla jsem dojem, že změna bude jednoduchá, pokud takhle bude přemýšlet každý. Jak člověk stárne a má více zkušeností, vidí, že prostor pro změnu tu je, ale není tak jednoduchá. Já jsem pořád optimistka, ale nezavírám ani oči nad problémy, která nás obklopují. Svět se zdá stále povrchnější. Ženy jsou pod velkým tlakem, musíme mít skvělou kariéru, mít dobrého partnera, být dobrými matkami… a musíme hlavně dobře vypadat. A tohle „dobře vypadat“ se u některých lidí dostává na úroveň šílenství. To, jak daleko jsou schopní zajít. U žen je to smutné, máme toho přece tolik co nabídnout.
Co je důležité pro tebe?
Prioritou pro mě je být dobrým člověkem vůči druhým, společnosti, světu… Tím myslím snažit se zlepšit naše okolí, naši situaci. Ať už jde o bezdomovce, změny ve vzdělávání nebo zdravotní systém.
To ale může být matoucí. Také Islámský stát si zřejmě myslí, že mění svět k lepšímu. Jak poznáme co je dobré a co špatné?
Řekla bych, že dobrý svět by byl místo, kde nikdo není nucený v něco věřit. Kde je každý svobodný a jeho volby nemají dopad na životy druhých. Můj život ve Švédsku je plný příležitostí. A když vidím lidi v jiných zemích, kteří takové šance jako já nemají, cítím nespravedlnost. Neznamená to, že bychom měli všichni žít podobně, ale každý by měl mít šanci se rozvíjet, učit se a růst. Ale odpověď na tuhle otázku, jak na základní úrovni rozeznávat dobré a špatné, je těžká a já nejsem filozof.
Jsi dcera uprchlíků. Jak vnímáš své kořeny? Identifikuješ se jako Švédka nebo Kurdka?
Kurdka. Kéž bych mohla říct, že mám obě identity. Protože se cítím i jako Švédka. Švédsko ale bylo dlouho relativně daleko od všech a tak se tam lidé v minulosti moc nemixovali. Každý měl blond vlasy a modré oči. Pokud jste nevypadali takhle, každý pozná, že nejste Švédi a každý se ptá, odkud jste. Nejste nikdy plně uznaní za Švédy, i když se tam narodíte. Já nemám ani přízvuk, ale zase nevypadám jako ostatní. Teď to je dokonce tak, že tak nějak musíte dokázat, že jste… dobří. Lidé mají stereotypní myšlení a až když si uvědomí, že nejste to, co se obávali, otevřou se a jsou velmi pohostinní. Mnoho mých známých se tak cítí. Jsme souzeni, ještě než dostaneme tu šanci a názor lidí na nás se změní.
Jsi tedy součástí dvou světů. Jak tě to obohacuje?
Kurdská kultura je velmi vřelá, pohostinná, přátelská a radostná. Protančíme se jak štěstím, tak smutkem. Pohostinnost je pro mě důležitá. Mluvím taky více řečmi, což je další plus. Patřím k největší etnické skupině lidí bez vlastního státu. To mi dává pocit, že musím za něco bojovat. Že musím být aktivní, snažit se o změnu a pomoc svojí zemi, aby jednou lidé v ní byli svobodní. Mnoho Kurdů říká, že se rodíme do boje, že si to nevybíráme. Mnoho národů Blízkého východu Kurdy totiž automaticky nenávidí.
Často se setávám s tím, že lidé v tvé situaci často říkají: „Když jsem ve Švédsku, lidé mně považují za Kurdku. Když jsem v zemi původu mých rodičů, lidé říkají, že jsem cizinka.“
Přesně tak. Vidí tě jako někoho, kdo není „odsud“. Nevím proč. Já mluvím plynně švédsky, ale lidé na první pohled vědí, že odsud nejsem. Možná je to oblečením, tím jak vypadám… nevím. Někdy je to smutné, protože nepatřím nikam.
O druhé a třetí generaci potomků migrantů se mnoho diskutuje. Ty jsi integrovaná, úspěšná mladá žena. Proč si myslíš, že někteří neuspějí?
Média myslím ten neúspěch druhé a třetí generace zveličují. Jsou tak vidět více, než ti „místní“, co také neuspějí. Nemyslím, že je mezi námi nakonec tak velký rozdíl. Já jsem vyrostla v prostředí, kde byli jak imigranti, tak rodilí Švédové. Nemyslím, že neúspěch je o původu, je to více o tom, jak vás rodina vychovává, jaké máte doma priority. Někteří lidé viní z neúspěšné integrace systém. Já jsem obklopená lidmi, kteří jsou úspěšně integrovaní a taky na tom hodně pracovali. Ve Švédsku to tak je. Když na sobě pracujete, dostanete příležitost a můžete dosáhnout na své sny. Hodně se ale diskutuje o problémech mezi generacemi a o tom, jak si navzájem porozumět. Když se u nás doma spolu bavíme, rodiče mi někdy říkají, že něčemu nerozumí. Je to ale otevřená diskuze. Slyšela jsem mámu, jak mluví s jinými rodiči o problémech s jejich dětmi. Říkala jim: „Musíte pochopit, že některé věci nepochopíte. A smířit se s tím.“
Pamatuješ si první návštěvu země tvých rodičů?
Byla jsem ještě holčička. Viděla jsem poprvé zemi, o které jsem tolik slyšela, odkud jsme přišli. Vyrostla jsem sice v kurdském prostředí, ale velmi dobře si pamatuju tu situaci v prvním obchodě, kdy prodavač mluvil s rodiči kurdsky. To mě šokovalo! Najednou mi došlo, že existuje něco jako kurdská společnost, že to není jen u nás doma. Tu zemi jsem si zamilovala, protože jsem se tu začala cítit doma. Byl to sice šok, ale nádherný. Plakala jsem celou cestu domů do Švédska.
Když se teď do Kurdistánu vracíš, co vnímáš jako jeho pozitiva a naopak negativa?
Pozitivní je, že nevidím velký rozdíl mezi mladou generací tady a ve Švédsku. Mám pocit, že jsme na tom stejně, asi díky globalizaci. Používáme stejná sociální média, bavíme se podobnýma věcma, máme podobné zájmy, rozumíme si… Vidím, že Kurdistán vzkvétá. Lidi tu tvrdě pracují na rozvoji země. A negativní? Nejsou tu rozhodně takové příležitosti. Je to tím, že se tu dlouho rozvoj uměle brzdil. Taky místní kultura může být podobně jako ostatní na Blízkém východě omezující. Jsou tu zvyky, které jsou staré, ale ty můžete vždy zpochybňovat. Nejsem tady v kontaktu s těmi nejextrémnějšími lidmi, ale nikdy jsem tu nezažila, že bych nemohla říct svůj názor nebo se oblékat, jak chci.
Jsou tady ženy v lepším postavení než v jiných muslimských zemích?
Já jsem osobně v mnoha nebyla. Takže na základě toho, co jsem četla, myslím, že ženy v Kurdistánu jsou svobodné. Jak víš, máme tu i ženy, které bojují proti Islámskému státu v armádě. Kurské ženy tvrdě pracují a já považuju za čest, že k nim patřím.
Co si ty myslíš o islámu?
Náboženství je osobní věc. Nebo by měla být. Náboženství je vztah mezi bohem a jednotlivcem. Je to na každém, čemu se rozhodne věřit, pokud je to osobní. Vaše víra by pak neměla být nucena nikomu jinému nebo zraňovat. Nikdo by neměl nikomu nic diktovat ani pokud je to třeba partner, ani pokud je to někdo úplně cizí. Já osobně mám jako nejvyšší hodnoty svobodu a rovnost.
Co v Kurdistánu děláš jako dobrovolnice?
Dělám tu průřezovou studii v táboře s kurdskými uprchlíky ze Sýrie. Zkoumám chronické komplikace diabetu. Ještě ale nemám výsledky.
Tahle země a tento region přijaly mnoho uprchlíků. Všimla sis nějakého napětí mezi místními a uprchlíky?
Dosud ne.
Jak to, že jsou Kurdové tak pohostinní?
Asi to máme v krvi. Ale snad všichni Kurdové mají někoho v rodině, kdo musel utíkat. Ať už jsou z Turecka, Sýrie, Íránu nebo Iráku. V minulých sto letech museli utíkat odevšud. A lidé na tohle nezapomínají.
Jaké jsou podmínky v táborech?
Přiznám se, že jsem pozitivně překvapená. Pracuju na klinice v základní zdravotnické péči a tam jsou podmínky standardní. Funguje organizace. Lidé se tu cítí bezpečně a jsou za to hodně vděční.
Chtějí se vrátit domů?
Ano. Ale někteří si tady už zařídili nový život. Je to hodně individuální.
Jak jsou na tom uprchlíci, pokud jde o duševní zdraví?
Podle toho, co jsem viděla, je duševní zdraví v táborech bráno vážně. Uprchlíci jsou traumatizovaní. A není to jen například o ztrátě končetiny nebo bombardování. Opustit domov, ztratit rodinné příslušníky, žít ve stanech, žít bez opravdového domova - všechny tyhle věci přispívají ke zhoršení pocitů a nálad. Pravděpodobně se to zhorší, pokud válka bude dál pokračovat. A možná to potrvá i dlouho poté.
Nejsme daleko od frontové linie, necítíš se tu v nebezpečí?
Když jsem přiletěla, říkala jsem si: „Proboha, do čeho jsem se to navezla?! Budu vlastně blízko skutečné války.“ Ale plynou dny a já se cítím bezpečně. Kurdové vědí, co dělají, jsou tu velmi pečlivé bezpečnostní kontroly, preventivní opatření. A taky si říkám, jaký je rozdíl mezi mnou a místními lidmi? A tohle je jejich každodenní život.
Jaký je tu společenský život? Co kultura a umění?
Kurdové jsou radostní a společenští lidé. Hudba tu vždycky byla důležitá. Já taky hraju na piano a zpívám. Moje máma maluje. A snad všichni Kurdové zbožňují tanec. A věř mi, kurdský tanec je umění!
Poznáváš ráda jiné kultury?
To ano. Myslím, že tyhle zkušenosti ze mě udělaly lepšího člověka. Když jste ze Švédska, narodíte se do takové bezpečné bubliny a všechno je dokonalé. Pak opustíte Skandinávii a ne všechno takové je. Na začátku se ptáte, jestli jste vlastně nebydleli v nějakém surrealistickém světě. Žádná země není jako Švédsko. Tím, že se učíš z jiných kultur, se rozvíjíš jako člověk. Jednou jsem měla pacienta, starší dámu okolo osmdesáti, s chronickou nemocí plic. Povídaly jsme si o životě a já se dozvěděla, že byla jednou z Litevek deportovaných na Sibiř. Když máš tyhle pacienty, je to jako přímo žít historii. To, co mi říkala, mi dalo větší přehled o životě, o tom, jak jiní lidé musí v životě bojovat. Je to smutná pravda, ale je to taky hodně zajímavé. Cestování a učení může lidem pomoct se pochopit, a toho je dnes hodně potřeba.
