Třiačtyřicetiletý Martin Bonhard je poměrně vysoce postavený bankéř žijící v Praze. Vyrostl v Rakousku a Německu jako dítě emigrantů, kteří odešli z Československa v roce 1968. Protože ho znepokojovala podoba zdejší společenské diskuse o tématu migrace a uprchlíků, a chtěl sám zjistit, jak je to ve skutečnosti, odhodlal se k netradičnímu kroku. Rozhodl se Vánoce a přelom roku strávit v jednom z uprchlických táborů v Řecku. K čemu došel? Jak práce dobrovolníka probíhá? A jaký příběh ho zasáhl nejvíce?
Jsi celkem vysoce postavený bankéř. Poslední Vánoce a Nový rok jsi strávil v uprchlickém táboře v Řecku. To může řadu lidí překvapit. Proč ses rozhodl svátky prožít právě takhle?
Nemyslím, že to je tak neobvyklé. V zahraničí je poměrně běžné, že lidé různých profesí tráví volný čas charitou. Rozhodl jsem se tak z osobního přesvědčení ale i proto, že moc nemám rád Vánoce. Hledal jsem jinou možnost, jak je prožít. Na dovolenou jsem jet nechtěl a když mi o této možnosti řekla kamarádka, která se v této oblasti pohybuje, přihlásil jsem se.
Proč právě uprchlický tábor v Řecku?
Jednak jsem dítě českých emigrantů, takže k tomu tématu mám vztah. Vyrůstal jsem v poměrně různorodém prostředí s rozličnými kulturami, národnostmi a lidmi. V Západním Německu nám ve škole vždy říkali, že veškerá xenofobie a rasismus jsou špatně. S ohledem na historii je přistup k tomu tématu v Německu úplně jiný. V posledních letech jsem byl hodně překvapen, jak xenofobie a rasismus začínají být akceptovány celosvětově. Ale zatímco v Německu nebo ve Francii můžeš většinou nějakým způsobem odhadnout, odkud to přichází – například z chudých regionů nebo od méně vzdělaných lidí a podobně – mám pocit, že v Česku to protíná celou společnost. Hrozně mě to mrzí. Nechtěl jsem jen naříkat na zdejší poměry. Chtěl jsem udělat něco, co má snad smysl.
Martin Bonhard s ostatními dobrovolníky v uprchlickém táboře nedaleko Athén
Zmínil jsi vlastní migrační pozadí. Jaká je historie tvé rodiny?
Jsem druhá generace českých emigrantů. Moji rodiče jsou z Prahy, emigrovali po roce 1968. Já jsem se narodil v Rakousku a většinu svého mládí jsem strávil v Německu. Ačkoli to i rodiče a jim podobní měli těžké, určitě bych jejich situaci nesrovnával s tím, čím si procházejí ti dnešní uprchlíci - protože skutečně utíkají před válkou. I přesto mám samozřejmě k tématu migrace a jinakosti ve společnosti osobní vztah. Říká se, že emigrace poznamenává druhou generaci více než tu, která si ji sama zažila. Nevím, do jaké míry to je pravda, ale určitě v tobě to vědomí je. Je to součást tvé identity.
Jak se k vám v Rakousku a Německu chovali?
Hrozně hezky. Nikdy jsem neměl negativní zkušenosti. My jsme tam hrozně rádi a jsme tam doma. Rodiče tady po revoluci žili 16 let, ale byli hodně zklamaní ze společensko-politického vývoje, a rozhodli se proto vrátit do Bavorska na hranice s Rakouskem. I já se cítím být více odtamtud než odtud.
Vraťme se ale k Řecku. Jaké byly začátky?
Přihlásil jsem se přes jednu norskou neziskovku, která se tam zabývá vzděláváním a volnočasovými aktivitami. Dělají tedy jazykovou výuku, starají se o děti, mají tam prostor pro maminky s dětmi se společenským programem. Je tam také obchod, kde „prodávají“ veřejností darované oblečení za žetony, které uprchlíci dostávají. Mají tak pocit, že skutečně nakupují jako v normálním životě. Tam jsem věnoval oblečení, které po mně poslalo mnoho z mých přátel z Česka i zahraničí. Dali jsme také dohromady nějaké peníze, za které jsem pak na místě nakoupil spodní prádlo. No a člověk do toho tábora přijde a najednou se to stává tvojí realitou. Prostě tam jsi a děláš, co je potřeba. Já jsem tedy hlavně učil angličtinu a němčinu. Večer zase odjedeš do svého pronajatého bytu v Athénách a žiješ si život podle sebe. Měl jsem tenhle luxus a díky tomu jsem se z toho pak na místě nehroutil. Každý večer jsem se vracel do své reality.
Jak tábor vypadal?
Já jsem byl ve Skaramagas u Athén. Je to tábor, který je dobře vybavený. Je tvořen z kontejnerů, které mají koupelnu, rodiny si mohou samy vařit. Jsou tam dvě místnosti a v každé z nich je jedna rodina. Je to samozřejmě hodně stísněné, ale stále komfortnější než bydlení ve stanu. Ten tábor je koncipován pro 3000 lidí, aktuálně jich tam je 1500. Odhadem 70 % ze Sýrie, 20 % z Afghánistánu a ostatní jsou z Iráku a Íránu. Jde tedy skutečně o uprchlíky, kteří utíkají před válkou a konflikty. Je tam vytvořena základní komunitní infrastruktura. Lidé si tam vytvořili vlastní obchůdky a restaurace. Mohou chodit ven a zase se vracet. Bohužel tam teď nefunguje žádná správa, tábor by měl být řízený řeckým námořnictvem. Vůbec tam teď ale nefunguje bezpečnostní kontrola. Prostě neprobíhá. Nefunguje tam nyní ani registrace, což je velký problém pro uprchlíky. Oni by samozřejmě často chtěli odtamtud co nejrychleji pryč, ale dnes je to pro ně díky tomu velmi složité. Teď například začali posílat děti do řecké školy. Když ale dítě není registrované, do školy nemůže.
Jaké práci se dobrovolníci v táboře věnují?
Na místě jsou koordinátoři, kteří mezi dobrovolníky rozdělují činnosti. Mezi ty patří například provozování prostoru pro matky s batolaty, kam jsem já jako muž nesměl. Tam ženy s dětmi dostanou čaj a povídají si, dobrovolníci jim pomáhají s miminky, dostanou pleny apod. Pak tam je už zmíněný obchod, organizují se také aktivity pro děti. Těm jsem se věnoval každé dopoledne a na každý den jsme měli připravenou jinou aktivitu. Nikdy jsem si nemyslel, že to s dětmi umím, ale nakonec právě tohle byla má nejoblíbenější činnost. Byly úžasné, skromné a hrozně vděčné a já tak měl spoustu dojemných zážitků. Pak tam probíhá jazyková výuka. Večer se tancuje s dětmi a když se zrovna nic neděje, obcházejí dobrovolníci kontejnery a baví se s lidmi a upozorňují je na připravované aktivity. Člověk se tak nejlépe s těmi lidmi seznámí a hlavně se toho také hodně naučí a dozví.
U nás koluje řada děsivých zpráv, které vykreslují ty, kteří přicházejí. Řada z nich mohou být hoaxy a manipulace, jiné však mohou být založeny i na nějakých reálných událostech. Jak ty jsi tohle vnímal? Korespondovala ta diskuse u nás na toto téma s tím, s čím ses za těch pár týdnů setkal ty v Řecku?
To je právě důvod, proč jsem tam jel. Na Facebooku vídám xenofobní komentáře i mezi svými přáteli, které jsou založené na neinformovanosti, na špatné práci médií i na tom, že česká společnost je hodně uzavřená, sebestředná a nezajímá ji, co se děje za hranicemi. Říkám to na drsno a často se lidí urazí, ale jsem o tom přesvědčený. Jsem rád, že jsem byl vychováván v otevřené společnosti, která se proti předsudkům snaží bojovat. Do Řecka jsem tedy s žádnými předsudky nejel a ani jsem si žádné nepřivezl. To, co jsem tam viděl a potkal, byl průřez standardní společností tak, jak ji známe i tady, v Německu nebo kdekoliv jinde. Jsou tam méně vzdělaní lidé i absolventi univerzit, introverti i extroverti atd. Prostě jako všude. Co mě ale překvapilo, a to říkali i ti jiní dobrovolníci, že jsou hrozně fajn. Jsou pozitivní, usměvaví, přátelští a vděční. A nezaslouží si žít tak, jak žijí. Tečka. A pokud to tady lidi nepochopí, tak se společnost neposune dál. A bude to problém. Svět se mění, všechno je propojené - ekonomika, ekologie, mobilita - a ta česká homogenita a uzavřenost nebude v budoucnosti fungovat.
Vnímal jsi sám věci, které vás odlišovaly?
To bylo právě pro mě osobně nejzajímavější. Kulturní odlišnost těchto lidí jsem vůbec nevnímal.
Jak to?
Je to součást tvé reality. A bylo to pro mě o tom, že tam byli lidé, kteří mi byli sympatičtí a ti, kteří nebyli. Tím to končí. Tak jak je to i v našem každodenním životě. A je úplně jedno, odkud člověk prochází.
Ptal ses lidí, kteří v táboře žili, proč do Evropy přišli?
My jsme se neptali. Často o tom začali mluvit sami. A často to byly příběhy, u kterých člověk jen poslouchá. Nebylo vhodné do toho vstupovat a na něco se ptát. Měli potřebu se vypovídat. Člověk stojí a přirozeně mlčí, ale hlavně se snaží empaticky naslouchat. Ale co se týká osazenstva tábora, tak drtivá většina utíkala před válkou, před ISIS. Mluvil jsem například s holkou, které je 16 let a pomáhala mi při práci překládat z arabštiny. Žila rok v Homsu, pak se dostala do Damašku a posléze přes Turecko do Řecka. A v Homsu rok nevylezla z domu, protože venku řádil ISIS. Z Afghánistánu zase lidé utíkají například před Tálibánem. Pak tam byli Kurdové z Iráku, spousta lidí z Aleppa. Kdo sleduje zprávy, tak ví, jak to město vypadá. Válka. A když jsem se bavil například s klukem z Aleppa a říkal jsem mu, že to bude mít v Německu, kam se chystá, těžké, podíval se na mě a odpověděl: „Jo, ale nejsou tam bomby.“
Ti lidé sem často přicházejí s nějakým očekáváním. Myslíš, že je naplněno? Nebo dochází i k určitému zklamání?
Ti lidé utíkají před válkou. To, že nejsou ty bomby, o kterých jsem teď mluvil, je už důvod ke spokojenosti. Samozřejmě je ale hrozně zdrcující v tom táboře být dva tři roky, což spousta z nich je. Když se jich ale zeptáš, tak ti většina lidí odpoví, že chtějí pracovat, naučit se jazyk, mladí chtějí studovat. Ten chce být učitel, ta chce zase pracovat jako zdravotní sestra, protože to dělala v Sýrii. Přišel za námi kluk, který vystudoval práva a pokračoval do Norska, aby se zeptal, co tam musí udělat pro to, aby byl právník. Chtějí prostě úplně normální život jako my všichni ostatní. A co se týká toho očekávání. Když žiješ měsíce nebo roky v kontejneru někde v Řecku, tak to určitě super není. Ale co my víme, jaké to je žít v Aleppu, když tam po tobě střílí.
V těch debatách zaznívá kritický hlas na adresu uprchlíků, že často míří do těch bohatších zemí jako Německo nebo Švédsko a nezůstanou například v Řecku nebo Turecku. Proč myslíš, že jdou právě tam?
A co by v tom Řecku měli dělat? Je tam jednadvacetiprocentní nezaměstnanost, ekonomika je v hrozném stavu. Je to přirozené. Češi také neemigrovali do chudého Portugalska. Samozřejmě je velkou výzvou například integrace. Zde se ale bavíme o lidech, kteří jsou často jako my. Někteří z nich možná jsou věřící a někdo možná věří v jiné náboženství. Kdyby o tom ale zdejší média informovala lépe a diferenciovaně, například tak, jako v Německu, tak by zdejší veřejné mínění bylo jiné. Já neříkám, že jsou v Německu všichni nadšení. Tam také sedí AfD v parlamentu. Ale tohle, proč chtějí do Německa, mají trochu víc srovnané. Kritické názory samozřejmě zaznívají, ale negativní postoj je stále menšinový. Tady v Česku se zdá, že proti přijímání uprchlíků je drtivá většina společnosti. Ve veřejné diskuzi v Německu je navíc určitá přirozená hranice dobrého vkusu, řekněme. Můžeme tomu říkat politická korektnost, ale i ta je důležitá. A politici jako pan Okamura jsou silně marginalizováni a hlasitě odmítnutí. Neexistuje, že by německý prezident s politikem tohoto typu jednal. V tomto se většina západních zemí od Česka liší. A to pak má samozřejmě dopad na celou společnost a úroveň diskuze velice komplexního a složitého tématu. To v Česku postrádám, a proto jsem odjel do Řecka.
Co sis z té své cesty sám pro sebe odnesl?
To, že se chci dále angažovat. Člověk po takovém třítýdenním zážitku nemůže odjet a dělat jakoby nic. Potvrdil jsem si, že je důležité pomáhat, naslouchat a občas jen někoho upřímně obejmout, něco, co v západních společnostech přestáváme umět. Dozvěděl jsem se i spoustu věcí sám o sobě. Jsem za to rád, poněvadž i já v běžným životě nemám tu zmíněnou autenticitu v mezilidských vztazích. A když ji najednou v sobě cítíš, je to pocit k nezaplacení. Potkal jsem navíc spoustu skvělých lidí a hodně jsem se od nich naučil, hlavně že se dá projít peklem, a přesto být usměvavý, pozitivní, velkorysý a vděčný.
Je nějaký příběh, který tě nejvíc zasáhl?
Bylo jich mnoho, ale na jeden vzpomínám nejintenzivněji. Když jsem skončil poslední hodinu angličtiny, chtěl po mně jeden kluk z Afghánistánu kontakt. Říkal, že se mu líbilo, jak učím. To mě samozřejmě potěšilo. Pak se rozpovídal a mně došlo, že to o tom vůbec není. Je mu šestnáct a v tom táboře je úplně sám. Prchal spolu s rodiči a dvěma sourozenci, ale cestou došlo při jedné vypjaté situaci k rozdělení rodiny a on zůstal sám. Od té doby se snaží s nimi spojit, ale nikdo z nich nereaguje ani na mobilu, ani na Facebooku nebo WhatsAppu. Neví, jestli ještě žijí. A já jsem zase jenom stál a mlčel, protože jsem si uvědomil, že jsem pro něj dospělý chlap a on je dítě. A on to ze sebe potřebuje dostat.
Úvodní foto: Lukáš Houdek
Ostatní fotografie: Martin Bonhard