Rozeznáme dobře duševní zdraví a duševní nemoc? Martin Fojtíček si myslí, že to většinou dokážeme. Naše představy ale odrážejí to, co vidíme v televizi, čteme v médiích. Často nám chybí osobní zkušenost. „Když hledáte především to, co je na člověku psychiatricky nemocného, může to vypadat, jako že úplně všechno,“ popisuje problémy v paradigmatu současné psychiatrie a dodává: „Pokud se člověk má zotavovat z duševního onemocnění, musí se chytit toho pevného, zdravého. Nemá se furt točit kolem toho divného a nemocného.“ Martin už téměř dvě dékády bydlí na statku, který proměnil v Ledovec, organizaci pomáhající lidem s duševním onemocnění na jejich cestě k zotavení. Pojem zotavení (recovery) je v česku stále ještě novinkou. „Je to způsob, jak žít spokojený, nadějeplný a přínosný život, přes všechna omezení způsobená duševním onemocněním,“ líčí Martin. Sám pomáhá lidem najít větší rovnováhu třeba Cirkusem Paciento, organizovaným v psychiatrických nemocnicích. „Akce je přijímaná s nedůvěrou ze začátku všemi stavy v léčebně,“ tvrdí Fojtíček. Postupně se ale podle něj daří nedůvěru a ostych prolomit a v Cirkusu si většinou zahraje i personál. „Vždycky s náma hraje dvacet, třicet pacientů a dva, tři doktoři, psychologové, sestřičky nebo i kuchař.“ Cirkus je tak vítaným zpestřením pro všechny.
Jak dnes rozeznáváme, co je duševní zdraví a co je duševní nemoc?
Pozná se to těžko. Lidé, kteří duševní onemocnění mají, to často poznají úplně nejvíc obtížně. Zároveň se díky tomuto paradoxu lidem s duševním onemocněním stávají snadněji příkoří, v léčbě nebo v péči. Mnohem častěji, než když ti někdo pomáhá se zlomenou nohou nebo s vysokou teplotou. Setkávám se samozřejmě se spoustou profesionálů, kteří jsou v tom naprosto báječní. Zároveň, jako takové ty varovné majáky, se mi občas objeví příběhy lidí, kteří se nějak projevovali a jejich okolí to vyhodnotilo a zařadilo jako psychiatrickou potíž. Ve skutečnosti to až zas tak velká potíž nebyla.
Co ty osobně, máš nějaký klíč, jak to poznat?
Já jsem nastavený na to hledat, co je na člověku zdravého, normálního, selského, obyčejného, z čeho dýchá normální život. Když hledáte především to, co je na člověku psychiatricky nemocného, může to vypadat, jako že úplně všechno. Pokud se člověk má zotavovat z duševního onemocnění, musí se chytit toho pevného, zdravého. Nemá se furt točit kolem toho divného a nemocného. Myslím, že kontext zaměřování se na ty obyčejné, zdravé, lidské, silné věci, které člověk v sobě má, je dobrá cesta. A my jako sociální pracovníci tudy jdeme snadněji než doktor. Protože lékař je definovaný tím, že se stará o nemoc. Stará se o deficit, o problém, o to, co je na člověku selhávajícího. Zatímco my se můžeme zaměřit na podporu lidí v jejich životě, na to, co je přes všechny nemoci na nich zdravého a silného a od toho se odpíchnout. Když je člověk jakoby v bažině toho divného života protknutého nějakým onemocněním, jsou tohle ty pevné body, jichž se může chytit a pomocí kterých se může přitáhnout na hladinu.
Jak ale tedy poznat, když má někdo skutečný problém?
Měl jsem o tom teď krásný rozhovor s jedním kamarádem logikem a shodli jsme se, že je to hodně nejasné a mlhavé. Diagnostické manuály většinou mluví o tom, že duševní nemoc významně ovlivňuje fungování člověka, například když má bludy. Ale já jako bývalý učitel filozofie mám velký problém, protože rozeznat co je blud, je hrozně těžké. Celou řadu našich klientů a pacientů, se kterýma jsem se potkal, vlastně obdivuju v tom, jak jsou kreativní, v tom, jak si museli ten blud udělat jakoby neprůstřelný. Tak, abychom je my, tradičně vzdělaní lidé, nedokázali nachytat a oni měli svobodu se v tom svém paralelním světě pohybovat, aniž bychom je my mohli znejistit. Bludy nejsou o tom, jestli je, nebo není dneska čtvrtek nebo jestli sníh je, nebo není bílý. Většinou je to o energiích, vibracích, zjeveních, pocitech, mimozemských věcech a tak dále. Nikdo mi nemůže zpochybnit, že jsem v noci měl zjevení, které mi řeklo, že tím, že dneska dávám rozhovor pro HateFree, prostě zachráním svět. Takže kritéria rozeznávání jsou hrozně obtížná, ale někdy se dají redukovat na ty funkční. To znamená, že když člověk prostě nevstává z postele a hrozí mu, že umře hlady a tak, je třeba mu pomoci. Ale když chodí po Praze chlapík v pirátském klobouku a má na rameni plyšového papouška, tak proč by nemohl? Toho by jen tak do Bohnic vozit neměli.
Je tedy poznat normální a nenormální velký problém současné psychologie a psychiatrie?
Mám osobní zkušenost z Londýna a Lisabonu. O duševním zdraví se tam prostě vypráví jinak, jinak jej vnímají. To jsou ale velké koloniální přístavy a lidi jsou mnohem víc zvyklí na to, že každý člověk je úplně jiný, může jinak vypadat, jinak se chovat, něco jiného si myslet, že černá barva je smuteční barva jenom pro někoho z nás, pro jiného naopak. Že někdo si dá prostě něco na hlavu, když leze do svatyně, někdo si to naopak sundá. A tahleta multikulturní zkušenost zvyšuje toleranci k tomu, že je někdo jinačí. Psychiatrie se tam děje trošku jiným způsobem než ve středoevropské kotlině, kde když jsem jiný, než moji sousedi v okruhu dvaceti kilometrů, jsem hned podezřelý a na to se volá policie.
Zažívají lidé s duševním onemocněním stigmatizaci? Co s tím případně dělat?
Jedna z mých největších úzkostí je, že jednou půjdu po ulici, zastaví mě tam sanitka nebo policajti a řeknou: „Tak si, pane Fojtíček, nastupte, jedeme do blázince.“ Ale já řeknu: „Vždyť mi nic není.“ A oni říkají: „Ale je, vy to jenom nevidíte, tak si nastupte.“ A tohle si prožívá nebo zažila řada lidí s duševním onemocněním. Od té doby je pro ně svět nebezpečnější a víc ohrožující. Znovu pak zkonstruovat jistotu je velký problém rehabilitace. Vzpomínám si taky na jeden příběh, kdy jeden z našich klientů krátce po vraždě v Horní Bříze říkal: Já když jedu tramvají, tak se modlím, aby lidi nepoznali, že mám schizofrenii. Bojím se, že mě budou lynčovat.“ To je zátěž, kterou lidi s vlastní zkušeností s duševním onemocněním nesou navíc k tomu trápení se samotným onemocněním. To je to stigma a to je ve střední Evropě, pro nás pro Čechy, ještě těžší. Nebyli jsme tu totiž tolik zvyklí na to, že jsou lidé různí a chovají se různě. Navíc psychiatrie poskytuje vulgární mluvě lidí, oproti jiným odvětvím medicíny, obrovský arsenál nadávek. Debilové, kreténi, imbecilové - to jsou všechno diagnózy. Nikdo nikomu nebude nadávat: „Ty diabetiku!“ V psychiatrii se nese stigma delší dobu.
Týká se to tedy určitých mýtů a stereotypů o lidech s duševním onemocněním, které jsme si vytvořili, nebo jsme je zdědili?
Naše představa o duševním zdraví a nemoci je daná tím, koho potkáme, co vidíme v televizi, jakou máme osobní zkušenost. Každý může uvěřit zploštělému mediálnímu obrazu. Dlouhodobé stigma je hluboce zakořeněné. To krátkodobé je způsobené tím, že málokdo přizná, že se s něčím léčí. Pak se zdá, že v našem okolí nikdo s nemocí nežije, že neznáme nikoho s duševním onemocněním. To je živná půda pro mýty a předsudky.
Co myslíš, že se s tím dá dělat?
Věc, která u mě osobně zafungovala docela dobře, je se s tím seznámit. Měli jsme denní stacionář čtrnáct let u nás v kuchyni, potkal jsem díky tomu různé lidi. Od začátku jsem bojkotoval vyptávání se na to, co jim je. Prostě bylo důležité, jestli tu potřebují nebo nepotřebují být. Setkal jsem se s velkým množstvím lidí s diagnózami, jež spoustu lidí děsí. Ale ve skutečnosti to byli báječní lidi a dalo se s nimi výborně spolupracovat. Ta léta setkávání pro mě byla nesmírně obohacující. V Ledovci se setkávání snažíme zprostředkovat. Zrovna nedávno jsme měli tady na dvoře nějakou předvelikonoční akci. A na nějaké takové akci se občas ke mně někdo přitočí a říká: „No ale ty lidi s tou schizofrenií tady nemáte, že ne?“ A já mu říkám: „No tak v tuhle chvíli je tady na tom dvoře asi desetkrát víc lidí se schizofrenií než zdravých.“ A tak si pak uvědomí, že to asi není tak hrozné, jak si to představují. A třeba tahle zkušenost něčemu pomůže.
Co je koncept recovery?
Recovery je pojem, kterej se do Česka valí z anglicky mluvících zemí. Já osobně jsem se prostě před pár lety do recovery zamiloval. Jednou větou jde o způsob, jak žít spokojený, nadějeplný a přínosný život přes všechna omezení způsobená duševním onemocněním. Je to něco, na co si každý člověk musí přijít sám a udělat sám. To se mi na tom líbí. Úzký výklad toho termínu bývá, že se týká pouze lidí s vlastní zkušeností s duševním onemocněním, ale i pro mě je to způsob, jak žít. Já taky chci žít spokojený, nadějeplný a přínosný život přes všechna má omezení - s jakýmkoliv trápením, které se mi v životě vyskytuje. Trochu si myslim, že mu hrozí, že se stane trendy, že se stane módní, ale to mně moc nevadí (smích). Inspirativní je často pro lidi, kteří například projdou dlouhodobou psychiatrickou léčbou. Je to pak úplně jako rána do palice. Nemusí pořád kroužit v myšlenkách o tom a kolem toho, jestli teda spali, nebo nespali, jestli cítí paniku, nebo necítí paniku, nebo jestli se jim klepou, nebo neklepou ruce, jestli mají záchvat, nebo nemají záchvat. Ale že se můžou chovat tak, jak se chováme my se svými nemocemi. Prostě mám možná zvýšenou teplotu, ale tuhletu práci musím ještě dodělat nebo prostě musím na ten nákup dojít, protože něco k večeři jíst musíme. Případně že sice mám pět dioptrií, ale když si vezmu brýle, jsem rovnocený s lidmi, kteří oči zkažené nemají. Já jako brýlatý člověk to recovery zažiju tím, že si ráno nasadím brýle a cítím bezpečí. A kdybych si je rozsedl, mám ještě jedny schované v ruksaku a můžu si je zase nasadit.
Jak jste přišli s nápadem na Cirkus Paciento?
Potřebovali jsme jako neziskovka sbírat podporu veřejnosti a nechtěli jsme to dělat trapně. Pozvali jednou proto jednou Gerryho Edwardse ze Zdravotních klaunů na seminář o použití humoru v naší profesi. Když jsme se seznámili víc a strávili spolu víc času, domluvili jsme se, že by mělo smysl ten Cirkus Paciento, který mají zdravotní klauni vymyšlený pro děti v nemocnicích, dělat i v psychiatrických léčebnách. A klauni měli tu odvahu do toho jít s námi. Poprvé jsme to vyzkoušeli v roce 2009 v psychiatrický léčebně v Petrohradě, což není v Rusku, ale v Ústeckém kraji, a ono se to povedlo. Bylo to senzační pro nás i pro ty, co se toho zúčastnili, a tak jsme to začali dělat soustavněji. Dneska už není téměř v Česku psychiatrické léčebny, která by s náma neměla tu čest.
Jak na cirkus reagují pacienti a personál v léčebnách?
Akce je zpočátku přijímaná s nedůvěrou všemi stavy v léčebně. Bariéru snadněji prolomíme u těch pacientů, kteří rychleji přistoupí na to, že si ze sebe můžou dělat blázny. Někdy nám i pacienti říkají, že si na cirkuse mohou svobodně zabláznit, a že to nemá nic společného s jejich nemocí. Můžou tam sami sebe zažít v jiné roli, než je role pacienta, který jediné, co má na práci, je trápit se se svojí nemocí. Cirkus je takovým občerstvením a je to taky prvek zotavení. Přesto, že jsem nemocný a léčím se tam s nemocí, můžu vystoupit v představení v roli artisty, muzikanta a kouzelníka, tanečníka nebo komika nehledě na všechny komplikace, které mi způsobuje duševní onemocnění. A v tom je to recovery. A personál to mívá trochu složitější, protože je to někdy na těch pracovištích nastavené tak, že si netroufne dělat si ze sebe před pacienty srandu. Má pocit, že by tím utrpěla jejich autorita nebo vztah. Vztah tím teda netrpí prakticky nikdy, ta autorita ano, ale většinou ta falešná. Ten, kdo uvěří nebo přistoupí na to, že mu to přinese u pacientů spíš body, jde do toho s námi. A vždycky s námi hraje dvacet, třicet pacientů a dva, tři doktoři, psychologové, sestřičky nebo i kuchař.
Co je pro vás v Cirkusu Paciento největší výzva?
V každém cirkusu něco jiného. Někdy je to zaujmout konkrétního člověka, který třeba říká: „Ne, to není pro mě a nechte mě být.“ Tak nás tak po očku sleduje první, druhý den a pořád nás odmítá. A trvá i tři dny, než si troufne se přidat. Někdy jsou to pacienti a někdy je to právě ten personál. Prolomit nedůvěru, nastavení personálu a ukázat, že jim v práci pomůže, když společně s pacienty vystoupí na jednom podiu. Teď díky reformě psychiatrické péče jsme si řekli, že i Cirkus Paciento se má reformovat. Chceme dělat cirkusy, které vycházejí ven z léčeben, a řeknou: „My jsme tady a nechceme být izolovaní, protože jsme zrovna teďka nemocní, ale chceme si tu prču s váma společně užít na veřejnosti.“
Jak vidíš budoucnost psychiatrie v České republice?
Snažíme se o to, aby se naše psychiatrie posouvala z východního pojetí k tomu západoevropskému. Do jisté míry máme typ psychiatrie, který je spíš podobný postsovětským republikám než západní Evropě, přestože životní úroveň a HDP se spíš podobá západu. Chceme psychiatrii, která řekne: „Nejsme tady od toho, abychom společnost chránili před nějakými individui, k tomu je spíš právo a policie, ne medicína.“ Mé přání je, aby se psychiatrie deinstitucionalizovala, aby víc hleděla na práva jednotlivců, aby se stala víc pomáhající a míň segregující nebo izolující.
Dlouhodobě se zajímáš o naději. Proč?
Protože se o ní hodně mluví v konceptu zotavení. Taky proto, že moje předchozí orientace byla filozofie a statistika. Věda je řízená vědeckými studiemi. Studie jsou vědecké tehdy, pokud dospěly ke statisticky průkazným závěrům. Ale naděje se nechová statisticky. Naději je úplně jedno, jestli je to pravděpodobnější nebo méně pravděpodobné. Ona prostě touží po tom, aby to bylo takhle. Naděje je motor, který říká: „Ale takhle to může být a já to takhle chci.“ Motor, který pomáhá lidem, kteří mají dlouhodobě blbě léčitelnou nemoc. Je prostě jedno, že to je devadesát devět ku jedné. V recovery se o tom hodně mluví. Když pak otevřu učebnice sociální práce nebo medicíny, o naději tam nic není. Ono se prostě nakonec ukazuje, že naše životy jsou na to nějakým způsobem navázané a že není tak důležité, jakou mám pravděpodobnost, že ze mě bude šťastný člověk, ale jakou mám na to naději. Václav Havel to říkal hezky, když tvrdil, že nejde o přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale že něco má smysl nehledě na to, jak to dopadne. Není to o tom, kolik procent lidí se zotaví ze schizofrenie, ale o tom, že někdo takový existuje. A proč bych ten další nemohl být já?
Foto: Archiv Ledovce