Podle Martina Macka, ředitele Iniciativy Inakosť, která bojuje za práva LGBT lidí na Slovensku, loňský výzkum veřejného mínění odhalil, že by 49 % Slováků mělo se stejnopohlavním párem ve svém sousedství problém. Je to podle něj nejhorší takový výsledek za poslední léta, což přičítá mimo jiné vášním, které ve společnosti probudilo neúspěšné Referendum o rodině. „Náš největší problém asi je, že gaye nebo lesbu ve svém okolí zná stále málo lidí. Reprezentativní výzkum z minulého roku říká, že 60 % lidí nikoho takového ve svém okolí nemá,“ říká v rozhovoru pro HFC a dodává, že zkušenosti z domova i ciziny ukazují, že právě osobní zkušenost má na pozitivní vývoj postojů velký vliv. Má na postoje slovenské společnosti vůči gayům a lesbám vliv religiozita? Zasahuje církev do debat o záležitostech této komunity a jak probíhala komunikace kolem referenda?
Jak se obecně staví slovenská společnost k LGBT komunitě?
Když se na to podíváme z delší perspektivy, určitě tu je pokrok k lepšímu. Je to ale místy jeden krok vpřed a dva dozadu. Realizovali jsme více výzkumů veřejného mínění, kde jsme zjišťovali různé aspekty. Úplně základní otázka byla, zda lidem nevadí, že by v jejich sousedství bydlel pár, který je homosexuální. To se zjišťuje už od 90. let, kdy v roce 1991 by takový pár vadil více než 60 % Slováků. To číslo postupně klesalo až do roku 2012, kdy to bylo už jen 30 % lidí. Potom zase začala velká kampaň proti LGBT komunitě, která vyvrcholila referendem. Když se ty průzkumy uskutečnily v roce 2016, zjistilo se, že by takový pár v sousedství vadil 49 % lidí. Ten nárůst ukazují i celoevropské průzkumy, jako je například Eurobarometr. Slovensko vychází spolu s Lotyšskem jako suverénně nejhorší v rámci EU. Poslední roky ale také přinesly řadu pozitivních věcí. Mnoho lidí, nebo párů, šli se svými příběhy do médií. Takže se povědomí zvyšuje.
V čem ty negativní postoje vězí?
Náš největší problém asi je, že gaye nebo lesbu ve svém okolí zná stále málo lidí. Reprezentativní výzkum z minulého roku říká, že 60 % lidí nikoho takového ve svém okolí nemá. A víme, že zkušenosti jak od nás, tak z ciziny, jsou takové, že pokud lidé osobně někoho z komunity znají, mají pak přátelštější postoj, a i více podporují věci jako registrované partnerství.
Mám tomu rozumět tak, že ten míč teď leží spíše na straně LGBT komunity?
My i proto opakovaně zdůrazňujeme důležitost coming outu. Ukazuje se, že jde o soustavný problém a je to stále třeba připomínat. Takže ano, jde o ten osobní kontakt, ale dá se případně zprostředkovat také médii. Na Slovensku však dosud například nebyl seriál, ve kterém by vystupovala teplá postava, krom někoho v pár vteřinové scéně. Nemáme ani vyoutované LGBT lidi mezi slavnými. Ať už se bavíme o showbyznysu, kultuře, tak o politice, byznysu nebo sportu. Nic. Absolutně žádný známější sportovec známější není vyoutovaný.
Jsou nějaká práva, která jsou z pohledu rovného postavení gayům, lesbám a trans lidem na Slovensku nepřiznána?
V porovnání s Českem se dá říct, že v rodinném právu není v podstatě nic. Ani páry stejného pohlaví, ani rodiny s dětmi nejsou uznané. Nijak. Ani ta nejnižší úroveň nějakého soužití. U nás známe pouze blízké osoby, které mají jen pár úzce vymezených práv. Navíc máme v Ústavě zákaz manželství pro páry stejného pohlaví. A to díky iniciativě strany premiéra Roberta Fica a křesťanských demokratů. Byla přijata definice manželství jako svazku mezi mužem a ženou a zapsána do Ústavy. Takže na přijatí manželství pro všechny je v budoucnosti potřeba ústavní většina.
Je něco, co naopak chybí oproti Slovensku Česku?
My máme, na rozdíl od Česka, v trestním zákoně specificky uvedené, že nenávist pro sociální orientaci je přitěžující faktor. Takže pokud někdo spáchá například fyzický útok, a prokáže se mu, že to bylo motivované nenávistí pro sexuální orientaci oběti, dostane vyšší trest. Stejně tak se v minulém roce dosáhlo, že nenávist pro sexuální orientaci je stejně stíhaná jako rasová, etnická i další – tedy i v rámci verbálních projevů nenávisti. Takže máme takto ošetřenou i tzv. hate speech. Kdo však nejsou u nás zákonem vysloveně pokrytí, jsou transgender lidé.
Proč je důležité, aby ta práva byla širší?
U nás jsou v současnosti klíčově dvě věci. Přijetí nějaké formy právního uznání párů a rodin stejného pohlaví. Druhou věcí je dosáhnout zrušení nucené sterilizace trans lidí. Ukazuje se, že pro ty páry, vedle praktických problémů – dědictví, přístup ke zdravotní dokumentaci a návštěvy partnera v nemocnici, společná výchova dětí – hraje velkou roli symbolika. Ukazuje se, že pokud stát žádným způsobem tyto páry neuzná, jsou i společensky vnímané jako podřadnější, jako lidé, kteří nejsou hodni ochrany, jako jiní.
Má na těch potížích obecně podíl i fakt, že Slovensko je stále poměrně religiózní zemí?
Tím se dost často argumentuje, já s tím ale už ne úplně souhlasím. Je řada příkladů zemí, kde jsou lidé ještě religióznější. A to v tom smyslu, že chodí pravidelně do kostela, kde svou víru praktikují a vyznávají i konzervativnější hodnoty. A tyto země už dokonce mají uzákoněné manželství pro všechny – například i země jako Malta nebo Irsko. V Evropě jsme už jen tři katolické státy, které nemají žádnou úpravu takových svazků. Je to vedle nás ještě Polsko a Litva. Z našeho pohledu se na tom nejvíce podílí ten fakt nižší viditelnosti LGBT komunity. Nakonec, ten aktivismus začínal až v 90. letech, takže jsme v porovnání se západními státy i okolím pozadu. Bratislava současně nikdy nebyla pro samotné Slovensko metropolí. Lidé, když často chtěli dosáhnout nějaké špičky, odešli v rámci Československa do Prahy. A proto zřejmě i hodně gayů a leseb ze Slovenska žije v Praze než v Bratislavě. Chybí u nás metropole, která by byla lídrem v boji za ta práva a viditelnost komunity.
Zasahují představitelé církví nějak do debaty o právech lidí s menšinovou orientací?
Katolická církev vstoupila do debaty velmi silně v roce 2013. Je třeba říct, že to byl slavný Pastýřský list (Pastierský list) z prosince toho roku, který vypadal jako vyhlášení války. S tím, že manželství pro všechny ohrožuje národ, samotnou jeho existenci a budoucnost. Že se nebudou rodit děti a jde v podstatě o genocidu národa. Co bylo ale z toho listu nejpodstatnější, byla výzva v jeho závěru, že každý skutečný křesťan nemůže ve volbách volit strany a představitele, kteří něco takového podporují. Což byl velmi jasný signál k prezidentským volbám. Církev velmi dobře věděla, že hlavním kandidátem bude Robert Fico a já to tedy vnímám jako velkou snahu zasáhnout do politiky a využili jako záminku toto téma. A Robert Fico to jednoduše vyřešil tak, že si osvojil tu agendu a prosadil novelu Ústavy, aniž by po tom byla nějaká větší společenská poptávka.
Byla to tedy některá z církví, kdo zorganizoval referendum?
Vznikla takzvaná občanská iniciativa Aliance za rodinu, ale vše bylo vyhlášené tímto Pastýřským listem. O pár dní později byl ohlášen vznik této iniciativy a ona přišla s iniciativou na vypsání referenda. Bez katolické církve by tolik podpisů nesesbírala, protože ty byly získávané před mšemi v kostelech snad v každé vesnici. Bez této církevní infrastruktury by to nebylo možné. A když se pak to referendum zorganizovalo, ukázalo se, že to lidi nezajímá. I když třeba mají předsudky vůči LGBT lidem, nebo by manželství pro všechny nepodpořili, není to pro ně téma, co by je donutilo jít k referendu. Tím pádem aktivity církve opadly a stáhla se z takovýchto masivních věcí. Zůstalo jen pár hardcore katolických sdružení, která jsou stále extrémnější, zároveň jim ale klesá podpora. Církev ale stále dokáže ovlivňovat například připomínkování zákonů. Že by nějak masivně udávala trend, se říct ale nedá.
Objevují se církevní představitelé, kteří vystupují proti homofobii?
Katolická církev už před referendem čelila sérii skandálů. Na základě toho přijala velmi přísná pravidla, například že každý kněz smí vystupovat v médiích jen s povolením svého nadřízeného. Takže tam jakákoliv veřejná vyjádření v tomto ohledu nejsou možná. My jsme se například před tím referendem snažili zviditelnit několik kněží, kteří mají kritická stanoviska, oni sami nám ale hned psali, že to nemáme používat. Vystupují spíše lidé, kteří už jsou svým způsobem vyloučeni z církve. V současnosti ale probíhá velká diskuse v evangelické církvi, v druhé největší. Tam jde spíše o rozpor mezi Bratislavou a zbytkem Slovenska. Protože ta bratislavská část je často nakontaktovaná na evangelické církve v zahraničí, má tedy úplně jiné postoje než zbytek. I evangeličtí biskupové jsou ale velmi konzervativní a začali proto ty kritické hlasy potlačovat. Ty jejich razantní zákroky však vyvolávají další kritiku, takže se ukazuje, že to tímto způsobem nefunguje. A spíš to může vyústit vůči nim negativně.
O čem to referendum přesně bylo a jak dopadlo?
Vycházelo ze zkušeností s podobnými referendy v Americe, která proběhla například v roce 2004 jako podpora Bushovy prezidentské kampaně. Naše referendum mělo čtyři otázky. Jedna se snažila definovat manželství jako svazek muže a ženy v Ústavě, čemuž bylo vyhověno ještě před samotným tím referendem, jak už jsem zmiňoval. A protože v Americe fungovaly tyto otázky v souvislosti s dětmi nebo školstvím, dali i u nás takové otázky. Byla o tom, že by měli mít rodiče právo stáhnout své děti z vyučování o sexuální výchově a eutanázii. Pak tam byl samozřejmě zákaz adopcí dětí páry a skupinami lidí stejného pohlaví a stejně tak tam byla otázka, která zakazovala jakoukoliv jinou formu právního uznání stejnopohlavních svazků, tedy i například registrované partnerství. Od začátku bylo podle mě to referendum protiústavní, protože Ústava říká, že nemůže být referendum o otázkách lidských práv. Ale Ústavní soud to tak neviděl a změnil její interpretaci. Řekl, že referendum o těchto otázkách být může, pokud se jedná o věci, které tu ještě neexistují. Ale v otázce registrovaného partnerství to podle soudu už zasahovalo do stávající legislativy a zahrnovalo i dnes upravovaný vztah s osobami blízkými. Nicméně referendum bylo beztak neúspěšné. Těch 50 % potřebné účasti se nepodařilo dost významně dosáhnout. Ta 21% účast byla i pro nás velkým překvapením.
Jak jste na něj reagovali vy v Iniciativě Inakosť?
My jsme se rozhodli do té debaty nevstupovat. Chtěli jsme ukázat, že je nesmyslné. Byli bychom jak na lavici obžalovaných, kde bychom se museli nějak obhajovat. Což jsme nechtěli. A i kdyby lidé na ty otázky odpověděli „Ne“, nic se pro LGBT komunitu nezmění. Byly totiž formulované tak, že pokud bych odpověděl, že například nesouhlasím s tvrzením, že manželství má být jen pro muže a ženu, tak z toho přímo nevyplyne, že by tedy mělo být pro všechny. Zajímavé je, že i samotná média se odmítla na té kampani podílet a zveřejnit spot Aliance, který byl opět o dětech. Je to sice paradox, ale většina pozorovatelů nebo politologů to vyhodnotila tak, že nám to referendum vlastně pomohlo. My ale vidíme, že nás to v ohledu na akceptaci velmi poškodilo.
Jaká byla komunikace kolem referenda?
Primárním argumentem bylo ohrožení tradiční rodiny a jejího tradičního modelu. Šlo o vykreslování komunity jako ohrožení a něčeho, co jde proti rodině. Hlavní komunikační linka šla především přes komunikační kanály církve, která má u nás televizi, noviny i rádio. A samotné kostely v každé vesnici, kde se musely povinně číst k referendu Pastierské listy a rozdávaly se i letáky. Měli jsme tu i takové skandály, kdy na školách nebo obecních úřadech visely plakáty, což se dít nemělo. Důležité bylo, že se organizátorům s tou agresivní rétorikou nepodařilo proniknout do mainstreamových médií.
Jak referendum a debata kolem něj ovlivnila samotné gaye, lesby a trans lidi?
Referendum bylo zajímavé v tom, že masivním způsobem pozvedlo to téma. Naše výzkumy ukazovali, že existovala velká skupina lidí, která na tyto věci neměla názor. Někdy i třetina dotázaných. To po tom referendu zmizelo a každý v podstatě zaujal nějaký postoj. Ukazuje se, že neklesla podpora, ale ti, kteří dosud nevěděli, zaujali většinou negativní postoj. V důsledku to celé mělo dopad na lidi, kteří jsou vyoutovaní a žijí na malých městech nebo vesnicích, případně chodí do školy. Ti často říkají, že to mělo dost negativní vliv na jejich život. Na druhou stranu se někteří z naštvání vyoutovali a začali s lidmi diskutovat na základě vlastního příběhu.
Čelí LGBT komunita na Slovensku diskriminaci nebo šikaně na pracovišti?
Uvádí se, že drtivá většina obětí diskriminace její případy neřeší. A už vůbec ne soudně. Obrovským problém je tedy, že to tedy lidé nenahlašují. Situace na pracovišti je odlišná v Bratislavě a na zbytku Slovenska. V hlavním městě fungují nadnárodní korporace, které mají vlastní interní politiky, existuje i organizace Diversity Pro, která sdružuje zaměstnanecké LGBT skupiny těchto firem. Pak je ale jiná situace v malých firmách rozesetých po Slovensku, kde většina lidí vyoutovaná není.
Hrozí člověku, že může o práci z důvodu své orientace přijít?
Jsou takové případy, ale lidé to spíš řeší změnou práce nebo přestěhováním. Samozřejmě to nejčastěji řeší tak, že nejsou vyoutovaní a žijí dvojí život – jeden na veřejnosti, druhý za dveřmi bytu. A nikdo to o nich neví.
Foto: Lukáš Houdek