Režisér filmu z Kibery Martin Páv: Cizí nemusí být nutně nepřátelské
Rychlá urbanizace přivedla do měst už více než polovinu lidstva. Sen o lepším životě se však neplní zdaleka všem. Miliarda lidí dnes bydlí ve slumech. Takový život často provází chudoba, frustrace a kriminalita. Čech Martin Páv je režisérem filmu Příběhy z Kibery. Ten vzniká v Keni ve spolupráci s dvěma místními filmaři. O co mu jde a proč se pouští do svého prozatím největšího filmařského dobrodružství? Jak v prostředí nejchudších slumů vnímají cizince? A mohou být pro nás lidé z ghett inspirací?
Jeden z režisérů filmu Martin Páv
O čem film bude?
O životě v největším africkém slumu Kibera. Jde nám o to přenést inspiraci a sílu několika lidí, kteří v něm žijí a nevzdávají to. Urbanizace už přivedla do měst více než polovinu lidstva. Sen o lepším životě se ale neplní zdaleka všem. Miliarda lidí dnes bydlí ve slumech. Fascinuje mě otázka, zda si vůbec dokážeme představit, jaké to reálně je.
V čem je film jiný než ostatní dokumenty?
Mnoho filmů, které se zaobírají otázkami rozvojového světa, hovoří primárně o nějakých kauzách či problémech. Sledujeme změny ve společnosti po zvolení diktátorů nebo jde o investigativní žánr. Autor se snaží upozornit například na to, jak a proč dochází k likvidaci národních parků a podobně. Tahle témata jsou velmi důležitá. Co však většinou chybí, jsou pozitivní příklady ze života lidí v rozvojových zemích. Kvůli médiím a filmům máme pocit, že je tam všechno špatně. Náš film se zaměří primárně na osudy těch, které máme tendenci nazývat "běžnými“ nebo „normálními“ lidmi, kteří žijí v nenormálních podmínkách. A na to, jestli nám mají co říct.
Kdo se ve filmu objeví?
Jsou to takoví hrdinové všedního dne. Při výběru protagonistů jsme se snažili vytvořit rovnoměrný průřez společností v Kibeře. Točíme s lidmi, kteří navzdory mnoha překážkám už dokázali něco vytvořit. Například skupina úspěšných umělců Maasai Mbili. Její členové už vystavovali v mnoha evropských galeriích, nikdy by je ale nenapadlo slum opustit. Říkají, že jim slum dává všechno, co potřebují. Pak je tu tanečnice Monika, která ve svém centru učí mladé, že život je i umění a že existují ženská práva. Film bude vyprávět také příběh boxera Tunkera, který učí nejen sebeobraně, ale i životním hodnotám a zodpovědnosti. A pak prodavač Omosh, který v Kibeře zatím žije jen dva roky a teprve přichází na to, co mu život ve slumu přináší.
Zůstal koncept filmu stejný jako na samém začátku?
Jako režisér, který má primárně zkušenosti s hraným filmem, mě u dokumentu baví určitá organičnost, proces vzniku. I když se člověk rozhodne upravit téma v průběhu natáčení, nejedná se o chybu, ale naopak - vítanou změnu a nutnou část tvůrčího procesu. Původně jsme nechtěli do tématu tahat příliš politiky, časem jsme si ale uvědomili, že politika je pro místní natolik důležitá, že vypouštět toto téma by znamenalo v podstatě lhát. Rozhodli jsme se proto do Kibery vyrazit znovu, teď v létě 2017, a zasadit příběhy našich postav do pozadí voleb, které tam tou dobou budou probíhat.
Co jste se během přípravy filmu naučili? Změnilo vás natáčení v nějakém ohledu?
Příslušník západní civilizace zvyklý na to, jak je všechno přesně naplánované, si přijde rozhodně na své v místě, jako je Kibera. Asi největší výzva při natáčení byla ta, abychom druhý den měli vůbec co točit a místní na natáčení skutečně dorazili. Organizovat život místním v Kibeře někdy také znamená tlačit je do něčeho, co je pro ně nepřirozené a člověk si pak pokládá otázku, zda tím neničí autenticitu toho, co primárně přijel pozorovat. Řešení je jednoznačné: Nyní pojedeme do Kibery točit méně a více chápat. No a mně osobně to dalo jiné chápání času, proti kterému nemusíme vždycky nutně bojovat, ale je možné si ho i užít.
Jak vlastně natáčení v Kibeře vypadalo?
Díky Raphovi a Simmonovi, místním filmařům, kteří jsou součástí našeho týmu, jsme měli možnost být místním skutečně nablízku. Měli jsme do slumu skvělý přístup. Každý den ráno jsme se vydávali do Kibery trávit s lidmi společné chvíle a poznávat jejich životy. K tomu nám také pomohlo, že jsme bydleli asi jen sto metrů od slumu. Podmínky, ve kterých jsme strávili skoro dva měsíce, sice nebyly jednoduché - žádná teplá voda, zima, málo prostoru a podobně - na druhou stranu možná právě díky tomu jsme s místními dokázali vést lépe dialog. Kdybychom strávili většinu času v čistém hotelu, propast mezi námi by byla mnohem větší.
Jak na vás lidé reagovali?
Být "bílým" v Africe je tak trochu výzva. Každý hned pozná, že nejste místní a lidi si často od vašeho přátelství hodně slibují. Nebojí se tě několikrát za den oslovit a požádat o "drobák", něco k jídlu nebo třeba i o tvůj batoh, který máš zrovna na zádech (smích). Je za tím stereotyp, že každý běloch je boháč. Náš rozpočet byl velmi nízkonákladový a naše spolupráce s místními stála hodně na dobrém slovu a na pochopení nějakého společného úsilí, na smyslu a významu toho, co chceme o Kibeře říci. Někdo to pochopil hned, někomu jsme to museli vysvětlovat déle, ale nakonec jsme se vždycky nějak v tomto smyslu potkali. Myslím si, že i pro samotné lidi v Kibeře to byl tak trochu jiný přístup, protože každý druhý hned vytáhne peněženku, vysype pár drobných a hned zmizí. My jsme ale zůstali a ještě se pořád vyptávali. A to se pak ty vztahy hodně změní.
Jak vypadá život ve slumu?
Život v Kibeře je především o dost jiný než ten náš. Životní situace, které jsou pro nás těžko představitelné - jako smrt, chudoba, nezaměstnanost - jsou pro její obyvatele běžnou součástí života a umějí s ní žít. Výsledkem toho je, že jsou si místní mnohem více vědomi jeden druhého, dokážou si pomoci a vážit okamžiku. Na druhou stranu organizace, na kterou jsme tady v Evropě zvyklí, a je pro nás zcela přirozená, je pro místní často neschůdná.
Proč by pro nás mohli být lidé z Kibery inspirací?
Obecně velké téma pro mě je, že něco, co je "cizí", nemusí být nutně nepřátelské. Pocit nebezpečí na obou stranách vzniká a prohlubuje se, pokud mezi nimi neexistuje dialog. Svět je příliš komplikovaný na to, abychom se spoléhali na jedno, to naše, konkrétní vysvětlení. Tak proč dialog neotevřít a nesnažit se pochopit i jiný úhel pohledu? A právě díky Kibeře, slumu někde daleko v Africe, mimo náš dosah, poznáváme, jak obohacující - a v mnoha aspektech příjemný - proces to může být.
Jaké máte s filmem plány?
Nejprve ho dokončit tak, abychom na něj mohli být maximálně hrdí jednak my, ale i lidé z Kibery, kteří buď pomáhali s realizací, nebo ve filmu přímo vystupují. A potom přijde to nejdůležitější - vypustit film do světa a dostat ho k co nejvíce lidem, kteří jej budou ochotni přijmout.
Foto: Archiv Team Kibera
Jaký je tvůj život ve Švédsku?
Švédsko je nejlepší země! Doposud bylo velmi vstřícné ke všem kulturám. Švédsko mi dalo příležitost života, jaký bych v jiné zemi nemohla mít. Moji rodiče museli do Švédska uprchnout, já jsem se tu narodila. Jejich boj za svobodu mi tak dal příležitost dobře žít. Mám teď stejná práva jako kterýkoliv jiný Švéd či Švédka.
Jak se ti líbí na studiích v Litvě, v postkomunistické společnosti?
Ve Švédsku máme možnost si na studia půjčit, můžeme jít kamkoliv do světa. Já jsem nejdříve studovala v Paříži na Sorboně. Jednou se mě kamarád, který jel do Litvy dělat přijímačky, zeptal, jestli to nechci taky zkusit. Týden potom jsem byla přijata a stěhovala se. Bylo to hodně impulsivní rozhodnutí. Litva byla nejdříve hodně jiná, než co jsem znala. Nebyla jsem na východní Evropu zvyklá. Pamatuju si, že jsem chodila po ulicích a usmívala se. Lidé se na mě dívali jako na blázna (smích). Chvíli mi trvalo, než jsem si zvykla. Společnost v Litvě se vyvíjí hodně rychle a je úžasné sledovat, jak se země dere dopředu. Pracují na tom tvrdě a mladá generace je stejná jako ve všech ostatních evropských zemích. Ta starší ale není.
Cítíš se jako kosmopolitní člověk, je důležité mít mezinárodní zkušenosti?
Ano. Jsem pro globalizaci a mezinárodní společenství. Jeden z důvodů, proč jsem si vybrala medicínu, je, že chci pracovat jako lékařka pro neziskové organizace. Nechci ale, aby to znělo jako klišé. Sním o tom od svých sedmnácti. Švédská vláda má program pracovních příležitostí pro studenty středních škol. Chtějí, aby student zažil různá pracovní prostředí, aby pochopil, jak fungují. Já jsem pracovala na oddělení dětské onkologie v nemocnici v Uppsale, to u mě zájem o medicínu probudilo. Na konci školy jsme psali esej a já psala o tom, jak cytostatika ovlivňují krevní hodnoty u dětí trpících akutní leukémií.
Tahle zkušenost ti tedy zásadně změnila život?
Já pocházím z rodiny, která vždy kladla důraz na humanistické hodnoty. Vždy jsme se doma bavili o tom, jak člověk má pracovat na zlepšování své společnosti, jak pracovat s lidskými právy a tak. To bylo inspirující. Ale to onkologické oddělení mě změnilo. Potkávala jsem tam děti mého věku. Byl tam jeden pacient, já vlastně ani nesměla k němu do pokoje, jen jsem ho zahlédla skrz škvíru dveří. Měl tři relapsy akutní leukémie, byl nadopovaný kortikosteroidy, unavený a smutný. Pomyslela jsem si: tohle je někdo mého věku a máme tak rozdílný život. Tady jsem já, dívám se na něj, tam je on, leží na posteli a pomalu umírá. To mi změnilo životní perspektivu. Naučila jsem se vážit si toho, co mám.
Jak se vyrovnáváš s takovými těžkými a emotivními situacemi při své práci?
Musela jsem čelit smrti a smutku už velmi brzo, když jsme přišli o některé členy rodiny. Nějakou dobu to trvalo, ale naučila jsem se s tím vyrovnat. V medicíně tohle ale může být hodně náročné. Někdy to se mnou otřese, s celými základy. Nevím proč to tak mám, ale zatím se zdá, že se s tím dokážu poprat. Mluvím o tom, co zažívám, což mi pomáhá. A jsme si blízké s mámou, které říkám vše.
Jsi stále optimistka? Přeci jen jsi viděla a zažila věci, které je velmi těžké předat nebo vysvětlit.
Když jsem začala medicínu, myslela jsem si, že zachráníme svět. Měla jsem dojem, že změna bude jednoduchá, pokud takhle bude přemýšlet každý. Jak člověk stárne a má více zkušeností, vidí, že prostor pro změnu tu je, ale není tak jednoduchá. Já jsem pořád optimistka, ale nezavírám ani oči nad problémy, která nás obklopují. Svět se zdá stále povrchnější. Ženy jsou pod velkým tlakem, musíme mít skvělou kariéru, mít dobrého partnera, být dobrými matkami… a musíme hlavně dobře vypadat. A tohle „dobře vypadat“ se u některých lidí dostává na úroveň šílenství. To, jak daleko jsou schopní zajít. U žen je to smutné, máme toho přece tolik co nabídnout.
Co je důležité pro tebe?
Prioritou pro mě je být dobrým člověkem vůči druhým, společnosti, světu… Tím myslím snažit se zlepšit naše okolí, naši situaci. Ať už jde o bezdomovce, změny ve vzdělávání nebo zdravotní systém.
To ale může být matoucí. Také Islámský stát si zřejmě myslí, že mění svět k lepšímu. Jak poznáme co je dobré a co špatné?
Řekla bych, že dobrý svět by byl místo, kde nikdo není nucený v něco věřit. Kde je každý svobodný a jeho volby nemají dopad na životy druhých. Můj život ve Švédsku je plný příležitostí. A když vidím lidi v jiných zemích, kteří takové šance jako já nemají, cítím nespravedlnost. Neznamená to, že bychom měli všichni žít podobně, ale každý by měl mít šanci se rozvíjet, učit se a růst. Ale odpověď na tuhle otázku, jak na základní úrovni rozeznávat dobré a špatné, je těžká a já nejsem filozof.
Jsi dcera uprchlíků. Jak vnímáš své kořeny? Identifikuješ se jako Švédka nebo Kurdka?
Kurdka. Kéž bych mohla říct, že mám obě identity. Protože se cítím i jako Švédka. Švédsko ale bylo dlouho relativně daleko od všech a tak se tam lidé v minulosti moc nemixovali. Každý měl blond vlasy a modré oči. Pokud jste nevypadali takhle, každý pozná, že nejste Švédi a každý se ptá, odkud jste. Nejste nikdy plně uznaní za Švédy, i když se tam narodíte. Já nemám ani přízvuk, ale zase nevypadám jako ostatní. Teď to je dokonce tak, že tak nějak musíte dokázat, že jste… dobří. Lidé mají stereotypní myšlení a až když si uvědomí, že nejste to, co se obávali, otevřou se a jsou velmi pohostinní. Mnoho mých známých se tak cítí. Jsme souzeni, ještě než dostaneme tu šanci a názor lidí na nás se změní.
Jsi tedy součástí dvou světů. Jak tě to obohacuje?
Kurdská kultura je velmi vřelá, pohostinná, přátelská a radostná. Protančíme se jak štěstím, tak smutkem. Pohostinnost je pro mě důležitá. Mluvím taky více řečmi, což je další plus. Patřím k největší etnické skupině lidí bez vlastního státu. To mi dává pocit, že musím za něco bojovat. Že musím být aktivní, snažit se o změnu a pomoc svojí zemi, aby jednou lidé v ní byli svobodní. Mnoho Kurdů říká, že se rodíme do boje, že si to nevybíráme. Mnoho národů Blízkého východu Kurdy totiž automaticky nenávidí.
Často se setávám s tím, že lidé v tvé situaci často říkají: „Když jsem ve Švédsku, lidé mně považují za Kurdku. Když jsem v zemi původu mých rodičů, lidé říkají, že jsem cizinka.“
Přesně tak. Vidí tě jako někoho, kdo není „odsud“. Nevím proč. Já mluvím plynně švédsky, ale lidé na první pohled vědí, že odsud nejsem. Možná je to oblečením, tím jak vypadám… nevím. Někdy je to smutné, protože nepatřím nikam.
O druhé a třetí generaci potomků migrantů se mnoho diskutuje. Ty jsi integrovaná, úspěšná mladá žena. Proč si myslíš, že někteří neuspějí?
Média myslím ten neúspěch druhé a třetí generace zveličují. Jsou tak vidět více, než ti „místní“, co také neuspějí. Nemyslím, že je mezi námi nakonec tak velký rozdíl. Já jsem vyrostla v prostředí, kde byli jak imigranti, tak rodilí Švédové. Nemyslím, že neúspěch je o původu, je to více o tom, jak vás rodina vychovává, jaké máte doma priority. Někteří lidé viní z neúspěšné integrace systém. Já jsem obklopená lidmi, kteří jsou úspěšně integrovaní a taky na tom hodně pracovali. Ve Švédsku to tak je. Když na sobě pracujete, dostanete příležitost a můžete dosáhnout na své sny. Hodně se ale diskutuje o problémech mezi generacemi a o tom, jak si navzájem porozumět. Když se u nás doma spolu bavíme, rodiče mi někdy říkají, že něčemu nerozumí. Je to ale otevřená diskuze. Slyšela jsem mámu, jak mluví s jinými rodiči o problémech s jejich dětmi. Říkala jim: „Musíte pochopit, že některé věci nepochopíte. A smířit se s tím.“
Pamatuješ si první návštěvu země tvých rodičů?
Byla jsem ještě holčička. Viděla jsem poprvé zemi, o které jsem tolik slyšela, odkud jsme přišli. Vyrostla jsem sice v kurdském prostředí, ale velmi dobře si pamatuju tu situaci v prvním obchodě, kdy prodavač mluvil s rodiči kurdsky. To mě šokovalo! Najednou mi došlo, že existuje něco jako kurdská společnost, že to není jen u nás doma. Tu zemi jsem si zamilovala, protože jsem se tu začala cítit doma. Byl to sice šok, ale nádherný. Plakala jsem celou cestu domů do Švédska.
Když se teď do Kurdistánu vracíš, co vnímáš jako jeho pozitiva a naopak negativa?
Pozitivní je, že nevidím velký rozdíl mezi mladou generací tady a ve Švédsku. Mám pocit, že jsme na tom stejně, asi díky globalizaci. Používáme stejná sociální média, bavíme se podobnýma věcma, máme podobné zájmy, rozumíme si… Vidím, že Kurdistán vzkvétá. Lidi tu tvrdě pracují na rozvoji země. A negativní? Nejsou tu rozhodně takové příležitosti. Je to tím, že se tu dlouho rozvoj uměle brzdil. Taky místní kultura může být podobně jako ostatní na Blízkém východě omezující. Jsou tu zvyky, které jsou staré, ale ty můžete vždy zpochybňovat. Nejsem tady v kontaktu s těmi nejextrémnějšími lidmi, ale nikdy jsem tu nezažila, že bych nemohla říct svůj názor nebo se oblékat, jak chci.
Jsou tady ženy v lepším postavení než v jiných muslimských zemích?
Já jsem osobně v mnoha nebyla. Takže na základě toho, co jsem četla, myslím, že ženy v Kurdistánu jsou svobodné. Jak víš, máme tu i ženy, které bojují proti Islámskému státu v armádě. Kurské ženy tvrdě pracují a já považuju za čest, že k nim patřím.
Co si ty myslíš o islámu?
Náboženství je osobní věc. Nebo by měla být. Náboženství je vztah mezi bohem a jednotlivcem. Je to na každém, čemu se rozhodne věřit, pokud je to osobní. Vaše víra by pak neměla být nucena nikomu jinému nebo zraňovat. Nikdo by neměl nikomu nic diktovat ani pokud je to třeba partner, ani pokud je to někdo úplně cizí. Já osobně mám jako nejvyšší hodnoty svobodu a rovnost.
Co v Kurdistánu děláš jako dobrovolnice?
Dělám tu průřezovou studii v táboře s kurdskými uprchlíky ze Sýrie. Zkoumám chronické komplikace diabetu. Ještě ale nemám výsledky.
Tahle země a tento region přijaly mnoho uprchlíků. Všimla sis nějakého napětí mezi místními a uprchlíky?
Dosud ne.
Jak to, že jsou Kurdové tak pohostinní?
Asi to máme v krvi. Ale snad všichni Kurdové mají někoho v rodině, kdo musel utíkat. Ať už jsou z Turecka, Sýrie, Íránu nebo Iráku. V minulých sto letech museli utíkat odevšud. A lidé na tohle nezapomínají.
Jaké jsou podmínky v táborech?
Přiznám se, že jsem pozitivně překvapená. Pracuju na klinice v základní zdravotnické péči a tam jsou podmínky standardní. Funguje organizace. Lidé se tu cítí bezpečně a jsou za to hodně vděční.
Chtějí se vrátit domů?
Ano. Ale někteří si tady už zařídili nový život. Je to hodně individuální.
Jak jsou na tom uprchlíci, pokud jde o duševní zdraví?
Podle toho, co jsem viděla, je duševní zdraví v táborech bráno vážně. Uprchlíci jsou traumatizovaní. A není to jen například o ztrátě končetiny nebo bombardování. Opustit domov, ztratit rodinné příslušníky, žít ve stanech, žít bez opravdového domova - všechny tyhle věci přispívají ke zhoršení pocitů a nálad. Pravděpodobně se to zhorší, pokud válka bude dál pokračovat. A možná to potrvá i dlouho poté.
Nejsme daleko od frontové linie, necítíš se tu v nebezpečí?
Když jsem přiletěla, říkala jsem si: „Proboha, do čeho jsem se to navezla?! Budu vlastně blízko skutečné války.“ Ale plynou dny a já se cítím bezpečně. Kurdové vědí, co dělají, jsou tu velmi pečlivé bezpečnostní kontroly, preventivní opatření. A taky si říkám, jaký je rozdíl mezi mnou a místními lidmi? A tohle je jejich každodenní život.
Jaký je tu společenský život? Co kultura a umění?
Kurdové jsou radostní a společenští lidé. Hudba tu vždycky byla důležitá. Já taky hraju na piano a zpívám. Moje máma maluje. A snad všichni Kurdové zbožňují tanec. A věř mi, kurdský tanec je umění!
Poznáváš ráda jiné kultury?
To ano. Myslím, že tyhle zkušenosti ze mě udělaly lepšího člověka. Když jste ze Švédska, narodíte se do takové bezpečné bubliny a všechno je dokonalé. Pak opustíte Skandinávii a ne všechno takové je. Na začátku se ptáte, jestli jste vlastně nebydleli v nějakém surrealistickém světě. Žádná země není jako Švédsko. Tím, že se učíš z jiných kultur, se rozvíjíš jako člověk. Jednou jsem měla pacienta, starší dámu okolo osmdesáti, s chronickou nemocí plic. Povídaly jsme si o životě a já se dozvěděla, že byla jednou z Litevek deportovaných na Sibiř. Když máš tyhle pacienty, je to jako přímo žít historii. To, co mi říkala, mi dalo větší přehled o životě, o tom, jak jiní lidé musí v životě bojovat. Je to smutná pravda, ale je to taky hodně zajímavé. Cestování a učení může lidem pomoct se pochopit, a toho je dnes hodně potřeba.
