Devětadvacetiletá Martina Petrášová z Českého Těšína žije s neurometabolickou poruchou, která jí značně ztěžuje pohyblivost, současně jí znemožňuje srozumitelně mluvit. Na základní i střední škole se pro svou odlišnost setkala se zraňující šikanou ze strany spolužáků i necitlivým chováním některých učitelů. „Se spolužáky ze třídy jsem si moc nerozuměla, měli pocit, že jsem zvýhodňovaná a dávali mi to občas nepatřičně najevo,” vzpomíná. Získala magisterský titul z knihovnictví a byla to právě univerzita, kde se setkala s větším porozuměním. „Vyzbrojila jsem se papírem. Popsala jsem svou diagnózu, své projevy a specifické potřeby a obešla jsem s ním všechny vyučující. Hodně to pomohlo,” říká. Se svým okolím totiž komunikuje písemně a tak také skládala zkoušky. Po dokončení studia doufala, že se jí podaří získat uplatnění v některé z knihoven. „Buď mi neodpověděli, nebo byla odpověď negativní,” popisuje. Napadlo jí ale napsat své kamarádce ze základní školy, která pracuje v Třinecké knihovně. Tam sice volné místo neměli, Martina ale nastoupila na pozici knihovnice dobrovolnice, než se nějaké místo uvolní, a velmi rychle se stala oblíbenou součástí kolektivu. I tam s kolegy a návštěvníky komunikuje písemně. „Buď na mobilu napíši SMS a dám ji dotyčnému přečíst nebo píši na notebooku e-mail, ale pro rychlou komunikaci používám Facebook,” vysvětluje. Své místo našla v Mklubu, oddělení knihovny pro mladé, kde pomáhá s organizací akcí, půjčováním knih nebo píše o dění v něm a recenzuje knihy. „Baví mě to a naplňuje. Líbí se mi kolektiv, který je mladý, kreativní, dynamický, ale hlavně příjemný. Je mi s nimi dobře,” usmívá se. „S předsudky a nepochopením se peru stále - buď se mnou lidé jednají jako s hloupou (ani můj gynekolog mi nesděluje výsledky vyšetření), nebo jako s nedoslýchavou (křičí na mě). Nebo na mě jen civí a diví se. Jen málokdo reaguje s empatií,” dodává. Jejím snem je být soběstačnější a získat placené pracovní místo knihovnice - tedy práce, kterou miluje. „Nechci sedět doma,” zdůrazňuje.
Martina Petrášová se narodila předčasně na konci sedmého měsíce těhotenství s porodní váhou 1200 gramů. Její psychomotorika byla opožděná, začala chodit a mluvit až ve třech letech. Jinak podle svých slov vyrůstala jako každé jiné dítě a do svých osmi let si neuvědomovala vážnější problémy. Před nástupem do první třídy jí lékařka předepsala dvouměsíční pobyt v lázních. „Jednoho dne při plavání v bazénu děti rozdováděly ochrnutého kluka, který na mě spadl a začal mě i sebe topit. Dozor v té chvíli zrovna nic nedozoroval a já se snažila nás oba udržet nad vodou. Po nějaké době nás vytáhli. Tentýž večer jsem dostala horečky, bolela mě hlava,” vypráví. Netuší, jak dlouho byla ve vážném stavu. „Výsledkem ale bylo, že jsem nemohla chodit, špatně jsem mluvila a nedokázala jsem udržet rovnováhu. Z relativně zdravého dítěte se najednou stala troska, která neví, jak udělat krok,” doplňuje. Lékaři dvacet let pracovali s teorií, že Martina prodělala dětskou mozkovou obrnu. Její stav se časem díky cvičení zlepšil, nyní se však podle jejích slov pomalu spíše horší. „Vyšetřují mě i nadále a nyní se pracuje s teorií neurometabolické poruchy,” říká.
Šikana a nepochopení
Martina chodila na klasickou základní školu, nejprve do Orlové, později kvůli přestěhování rodiny za prací, kdy Martinin otec dostal nabídku z nemocnice v Českém Těšíně, přestoupila v pololetí na novou školu, kde nikoho neznala. V její třídě pracovala také asistentka pedagoga, jelikož dětí s podobnými obtížemi v ní bylo více. Právě na období svého základního vzdělávání však Martina vzpomíná poměrně nerada. Setkala se s nepříjemnou šikanou a nepochopením. „Hrůza je, že to nebyli jen spolužáci, ale ani někteří učitelé nebyli empatičtí. Nevěděli si se mnou rady a občas mi taky dokázali ublížit,” říká. „Samozřejmě nechci házet všechny učitele do jednoho pytle, protože jsem potkala i skvělé pedagogy, jež dokázali motivovat, rozvíjet i nadchnout. Byla jsem jiná, odlišná,” pokračuje a dodává: „Spolužáci se neuměli srovnat s tím, že já - evidentně postižená - mohu být v něčem stejně dobrá, v něčem třeba i lepší než oni.” Přesto si ale ve třídě našla nejlepší kamarádku Hanku, která její život značně ovlivňuje i dnes, po letech odloučení. Hanka totiž po 4. třídě ze školy odešla a Martina opět zůstala sama, vyloučená ze školního kolektivu.
Útěchou jí tehdy byl zejména čas strávený u koní. Začala chodit na hipoterapii, fyzioterapeutickou metodu využívající pohyb koně ke stimulaci centrálního mozkového systému. „Díky ní jsem se seznámila s paní Valicovou, která mě nakazila láskou ke koním, naučila mě žít okamžikem, kdy neexistuje nic než vy a kůň. Jste jedno tělo, jedna duše,” popisuje Martina.
Po základní škole Martina plánovala jít na gymnázium. „Bylo nám však sděleno, že nemají zkušenost s handikepovanými žáky a jejich vzděláváním,” vysvětluje. Nastoupila proto na Střední školu zemědělskou v Českém Těšíně, dnes Albrechtova střední škola, která měla se studenty jako je Martina zkušenosti. „Komunikovala jsem převážně písemně, stejně tak probíhalo i ověřování učiva. Psala jsem na zapůjčeném notebooku a měla jsem upravené podmínky studia - prodloužený čas na psaní písemek, dopomoc například při laboratorních pracech a jiných činnostech vyžadujících přesnou manipulaci, byla jsem osvobozena z tělocviku. To jsou věci, které pro své motorické postižení prostě nesvedu,” přiznává. I na střední škole se ale Martina setkala se značným nepochopením ze strany mnohých spolužáků. „Se spolužáky ze třídy jsem si moc nerozuměla, měli pocit, že jsem zvýhodňovaná a dávali mi to občas nepatřičně najevo. Taky jsem s nimi nemohla absolvovat stmelující akce - nechodila do tanečních, nedělala jsem řidičák na auto a traktor a podobně. Víc jsem se bavila se staršími spolužáky a učiteli,” vypočítává. Právě mezi těmi staršími Martina našla spřízněné duše. „Jedním z nich byla a stále je Jitka, nadaná fotografka, holka se srdcem na pravém místě, které si moc vážím. Tím dalším je Tom, člen vlčí hlídky, jehož náruč mě vítala skoro každé ráno a je jedním z mála, jenž dokáže na verš odpovídat veršem. Naše objetí se pro mě stalo rituálem,” vybavuje si Martina.
Vysoká
Po maturitě Martina spolu s rodiči hledala vysokou školu, která by nebyla daleko od domova a jejíž kvalifikace by následně byla vhodná i pro člověka s hendikepem, s jakým žije Martina. Přihlásila se proto na Slezskou univerzitu v Opavě na obor knihovnictví. I tam se setkala s nepříjemným chováním, zejména ze strany ročníkového vedoucího. „Nepředpokládal, že někdo jako já bude studovat vysokou. Byla to pro nás oba lekce,” říká. S většinou vyučujících však vycházela dobře, i proto, že se je rozhodla individuálně se svým stavem seznámit. „Vyzbrojila jsem se papírem. Popsala jsem svou diagnózu, své projevy a specifické potřeby a obešla jsem s ním všechny vyučující. Hodně to pomohlo. Téměř všichni si mě velmi rychle zapamatovali a po počáteční nejistotě mě začali akceptovat. Vycházeli mi vstříc,” oceňuje jejich přístup. „Zkoušky jsem absolvovala písemně, včetně státnic. Většinou jsem dostala otázky a pak na ně vypracovávala odpovědi na počítači zkoušejícího, zatímco probíhaly ústní zkoušky. Kuriózní byla zkouška, kdy jsem odpovídala pouze ano - ne, bavili jsme se oba - zkoušející i já,” směje se.
Martina po dokončení bakaláře už dál studovat nechtěla. Rodina ji nicméně přesvědčila a Martina tak vyměnila fakultu bohemistiky a knihovnictví za fakultu informatiky, kde se věnovala oboru informační studia a knihovnictví. „Zpočátku jsem byla zoufalá - tohle byl pro mě těžký level, ale pak se to zlomilo a najednou to šlo,” říká Martina a pro vysvětlení dodává, že jí chyběly základy informatiky. S tím jí ale neúnavně pomáhal jeden z jejích spolubydlících. Na škole totiž potkala skvělé lidi jak z řad učitelů, tak spolužáků nebo spolubydlících. Bydlela mimo domov, v bytě spolu s dalšími studenty, kteří se pro ni stali velkou oporou i přáteli.
Třinecká knihovna
Dnes už je Martina dva roky po studiích. Záhy po získání magisterského titulu začala s nadějí obepisovat různé knihovny ve snaze najít uplatnění aspoň na částečný úvazek. „Buď mi neodpověděli, nebo byla odpověď negativní,” popisuje. Napadlo jí ale napsat také spolužačce ze základní školy Hance, s níž si byla blízká a ona shodou okolností působila v Knihovně Třinec. Poslala vedení životopis a byla pozvána na pohovor k její ředitelce. „Sdělila jsem jí svou představu o minimálním úvazku, nemůžu být konkurencí pro zdravé lidi, a přesto nechci sedět doma, být živena rodiči. Sice jsem po vysoké škole dostala plný invalidní důchod, ale s necelými jedenácti tisíci korunami za měsíc si moc vyskakovat nemůžu,” přiznává Martina.
Knihovna jí sice volnou pozici nabídnout nemohla, navrhla jí však, zda by se nechtěla do činnosti zapojit jako dobrovolnice a v momentě, kdy se nějaké místo uvolní, by ho mohla zaujmout. „Seznámila jsem se s chodem knihovny a s celým týmem. Začala jsem tam chodit vypomáhat, i když to s úvazkem ani jinou formou zaměstnání zatím nevyšlo,” říká. Nakonec se našla zejména v Mklubu, oddělení knihovny pro mladé, které kromě klasického půjčování knih organizuje nejrůznější akce a stává se tak středobodem společenského života části třinecké mládeže.
Martina v něm jako dobrovolníce působí už rok čtyři dny v týdnu po čtyřech hodinách. „Byl to rok strávený s lidmi, kteří se pomalu, ale jistě stávají členy mé ,malé velké rodiny’,” říká. „Baví mě to a naplňuje. Líbí se mi kolektiv, který je mladý, kreativní, dynamický, ale hlavně příjemný. Je mi s nimi dobře,” usmívá se. Její hlavní pracovní náplní je psaní o dění v Mklubu. Zapojuje se také do organizace a plánování akcí, občas vystupuje ve Večerníčcích pro děti, které pořádá dětské oddělení knihovny o prázdninách. Někdy také zaskakuje u výpůjčního pultu nebo recenzuje.
Komunikace pomocí SMS
Martina s okolím komunikuje zejména písemně. „Buď na mobilu napíši SMS a dám ji dotyčnému přečíst, nebo píši na notebooku e-mail, ale pro rychlou komunikaci používám Facebook,” vysvětluje. S kolegyní a přítelkyní Hankou se občas snaží i mluvit. „Ale rozumět mi je velmi obtížné,” říká. Doma pak kombinuje orální řeč s gesty a prstovou abecedou. I proto dříve ani nedoufala, že by kdy kvůli svému postižení mohla pracovat přímo s lidmi. „Myslela jsem si, že bych mohla dělat akvizici nebo katalogizaci, vyhledávání dat a podobně. Mile mě překvapilo, že jsem si v třinecké knihovně zkusila všechno. Nakonec pracuji víc s lidmi a už z toho nemám ani takový strach, dokážu dnes lépe ustát překvapené a ne úplně příjemné reakce některých lidí,” říká.
Přestože doby základní školy a tamní šikany už pominuly, setkává se Martina s nepříjemnými zážitky i dnes. „S předsudky a nepochopením se peru stále - buď se mnou lidé jednají jako s hloupou (ani můj gynekolog mi nesděluje výsledky vyšetření), nebo jako s nedoslýchavou (křičí na mě). Nebo na mě jen civí a diví se. Jen málokdo reaguje s empatií,” vypráví. „Ale i ti, co si se mnou neví rady, se mi většinou snaží pomoct,” uznává.
Martinu nebaví s knihami jen pracovat, velmi ji také baví psát. Píše poezii, své básně nedávno poprvé ukázala v Galerii města Třince v rámci akce Přines a vystav. Časem by ráda napsala knihu. „Ke spolupráci mě pozvala autorka divadelních her a spisovatelka Lenka Lagronová. Podporuje mě a motivuje, nalezla jsem v ní přítelkyni,” říká Martina. Právě podporu své rodiny i přátel vidí Martina ve svém životě jako klíčovou. „Mám štěstí na rodinu, přátele i lidi z okolí, protože mě podporují, motivují, rozvíjejí a často mi pomáhají překonat samu sebe,” přiznává. A čeho by chtěla dosáhnout? „Toho, že budu soběstačnější, uplatním se v práci a budu za ni dostávat finanční ohodnocení,” uzavírá.
Foto: Archiv Martiny Petrášové a Knihovny Třinec