Marwan Alsolaiman je šestapadesátiletý Syřan, který přesně polovinu svého života prožil v Sýrii a polovinu v Česku. Pochází z malého městečka na jihu Sýrie, do Československa přišel v roce 1982. Po tom, co v češtině vystudoval stavařinu na ČVUT, se na osm let vrátil do vlasti, kde si splnil dětský sen a stavěl domy. Kvůli těžkým podmínkám se pak rozhodl odejít do Česka, kde žije nepřetržitě už více než dvě dekády. „Tady jsem to znal a ta atmosféra, kultura i hodně prvků evropského myšlení se mi libilo. Mám ten pocit, že jsem toho součástí,” vysvětluje své rozhodnutí. Zde si po čase dodělal pedagogické vzdělání, aby mohl učit fyziku. Dnes připravuje zahraniční studenty chystající se zejména na medicínské obory. Jeho rodina stále žije v Sýrii, odejít se zatím nechystá. Přestože je v jeho rodném městě relativně bezpečno, potýká se rodina s nedostatkem vody, potravin i pohonných hmot. Za Marwanem přijel jako jediný jeho bratr. „Byl tu půl roku a bohužel jsme pro něj nenašli žádnou práci. Nikde ho nechtěli. Přestože umí perfektně tři jazyky, je vzdělaný inženýr. Musel pak odjet do Německa,” říká. „Pro člověka z východu, a navíc pro Syřana, je to téměř nemožné. Jsi v první řadě Syřan, uprchlík, budou tam proto předsudky,” pokračuje a dodává, že takový člověk navíc pro firmu představuje administrativní zátěž. Nemá jim to tedy za zlé. Přestože se on sám na vlastní kůži s předsudky nesetkal, mrzí ho veřejný obraz, jaký u nás Syřané mají. „Je mi strašně líto, že háží všechny do jednoho pytle. Málokdo ví, že zejména Syřani jsou velmi vzdělaní, pracovití a vynalézaví lidé,” zdůrazňuje. Marwan po čase vyměnil stavebnictví za loutnu a stal se z něj vedle učitele fyziky a jazyků také profesionální hudebník, hraje na arabskou loutnu. Založil známou kapelu Ziriab a nyní se zapojil také do projektu Konektiv, jehož cílem je propojovat migranty žijící v Praze s českými interprety. Začátkem října vystoupí spolu s dalšími dvojicemi v pražském klubu NoD. „Je to setkání mezi různými kulturami. Má dobrý úmysl v tom, že v dnešním světě ukážeme lidem, že se dá domluvit, sejít se a poznat se jako různé národy navzájem,” uzavírá.
Syřany v Evropě si dnes spojujeme často s aktuální migrační vlnou. Ty už zde ale žiješ dlouhá léta. Jak ses do Česka dostal?
Do Prahy jsem přišel za studii v roce 1982. Celý život jsem toužil stát se stavebním inženýrem, protože jsem každé léto chodil jako brigádník pracovat na stavby. Zamiloval jsem se do nich, proto jsem ten obor chtěl vystudovat. Dostal jsem stipendium, abych sem mohl přijet studovat na Stavební fakultě ČVUT. Školu jsem dodělal v roce 1989, vrátil jsem se do Sýrie a tam jsem pracoval v oboru osm let. A protože tam pro mě byly podmínky trochu těžké, vrátil jsem se zpátky do Čech. Nechtěl jsem do těch zemí, kde se jen pracuje a vydělává se, proto jsem přijel sem. To byl rok 1997 a od té doby tady žiju. Je to takový můj osud.
Vracel ses sem i proto, že jsi tu studoval a měl jsi tu tedy i přátele a zázemí?
V Sýrii byly těžké podmínky ze všech stran - sociální, politické, finanční. Nechtělo se mi jet do jiné země než do České republiky. Tady jsem to znal a ta atmosféra, kultura i hodně prvků evropského myšlení se mi libilo. Mám ten pocit, že jsem toho součástí. Jiné důvody nebyly.
Jaké pro tebe byly začátky v 80. letech? Přeci jen jde o jinou kulturu a prostředí. Jak se mladému klukovi ze Sýrie během těch prvních dnů daří?
Některé šoky setrvávají do dnešního dne (smích). To víš, dvacetiletý kluk, který nebyl nikdy mimo svou zemi. Všechno je jiné - logika, společnost, jídlo, počasí, příroda. Bylo to ze začátku velmi těžké. V něčem to bylo příjemné překvapení, v něčem naopak. Arabská společnost totiž funguje úplně jinak než česká. Hlavně na malých městech, tedy v prostředí, ze kterého pocházím já, jsou úplně jiné společenské vztahy. Společnost je v plném proudu, každý den máš kolem sebe několik kamarádů. Pak přijedeš sem do společnosti, která je industriální, tím spíš v hlavním městě, a život se ti otočí o 180 stupňů. Některé věci jsou pro mě těžké do dnešního dne.
Jaké to jsou?
Například společenské vztahy.
V jakém smyslu?
U nás jsou například sousedé pospolu, vesničané, čtvrť. Pořád se něco společenského děje. Tady to je, jak už jsem říkal, v tomto ohledu trochu jinak. To jsou ty šoky, na které si dodnes nemůžu zvyknout.
Je špatně, že si každý žije vlatní život? Pak zase třeba chybí sociální kontrola a tlak okolí. Nemůže mít člověk větší svobodu?
To je do určité míry pravda. Jsou to ale dva extrémy. Na jedné straně arabská společnost, kde je velmi těžké být sám, i když přijdou chvíle, kdy to skutečně potřebuješ, ale nemáš tu možnost. Tady je úplný opak. Když jsi doma, nikam nejdeš, nikdo za tebou nepřijde, nikdo nezavolá. Ideál by byl kompromis.
Jak se na skutečnost, že ses rozhodl odejít nastálo, dívala tvá rodina? Musela to být velká rána.
To byla. Oni mi ale vždy vycházeli vstříc. Říkali, že je to moje volba. Měl jsem hodné rodiče a mám skvělou rodinu. Jsme pořád v kontaktu a navzájem si pomáháme.
Čím se rodiče živili?
Máma byla v domácnosti, nikdy nepracovala. Otec byl úředník. Pracoval na této pozici celý život, později pracoval také na stavbách. Byli to prostí lidé.
Když ses do Česka vrátil s tím, že tu budeš pracovat, jak to probíhalo? Měl jsi domluvenou práci předem, nebo jsi přijel a zkoušel něco najít až na místě?
Bylo to obrovské dobrodružství. Přijel jsem a nevěděl, co mě tu čeká. Zda se povede, nebo ne. Asi půl roku jsem chodil na brigády u krajanů - dělal jsem například vedoucího v restauraci, v trafice, pracoval jsem také v oblasti ubytovávání cizinců. Po třech letech jsem začal učit fyziku a učím ji dodnes. Jde o zahraniční studenty, kteří ji chtějí studovat tady v Česku na vysoké škole. V češtině. Učím zejména budoucí lékaře. Když jsem začal učit, musel jsem si doplnit vzdělání. Šel jsem tedy ještě jednou na ČVUT, kde jsem si udělal tříleté pedagogické vzdělání v oboru učitelství odborných předmětů. Pak jsem si udělal státnice z českého a arabského jazyka kvůli výuce i tlumočení. A na těchto frontách se dnes pracovně pohybuju. Učím fyziku, český a arabský jazyk a dělám muziku.
Češtinu učíš cizince z vlastního prostředí?
Ano, učil jsem třeba i Američany, ale snažím se být nápomocen tam, odkud vycházím. Učím tedy hlavně arabsky mluvící studenty. Můžu jim lépe usnadnit tu cestu k češtině tím, že ovládám jejich rodný jazyk.
Odcizení, ale upřímní
Jaké bylo přijetí v roce 1997? Jak byla společnost vůči lidem z Blízkého východu nastavena?
Já jsem tuhle otázku ani neřešil, protože jsem se s nějakou xenofobií osobně nesetkal. Z vyprávění kamarádů o tom, že se to děje, ale vím. Možná je to i tím, že se pohybuju v oblasti, která je trochu specifická - tedy oblast škol a vzdělávání. Tam je ta atmosféra jiná a lidi jsou jiní. I když se o tom hodně mluví, tak nemůžu říct, že je český národ xenofobní, nebo naopak. Mám desítky a stovky kamarádů Čechů, kteří jsou v pohodě, nemají s cizinci problém. Pak slyším a čtu o lidech, kteří se chovají jinak. Proto bych si netroufl jednoznačně říct, jaká ta společnost jako celek je. Lidé jsou různí. Jsem ale naopak přesvědčen, že je tu velký potenciál, aby se to zlepšilo. I vůči cizincům.
Možná bude rozdíl i v tom, jestli se bavíme o cizincích, včetně muslimů, v anonymitě velkého města a v kontextu vesnice, kde se všichni znají.
To je pravda. Pravda ale taky je, že to obě strany přehánějí. Cizinci i Češi. Pokud sem přijde člověk, který má v úmyslu tu prosazovat svou víru a přesvědčení nepříjemným způsobem, budou všichni proti němu, včetně řady Arabů. Pokud jde ale o vzdělaného člověka, který chodí do práce a respektuje společnost, je pro ni přínosem. Obě strany mají vzájemné obavy z toho, co přijde. Kdyby všichni nechali ty druhé normálně žít, nebyl by žádný problém.
Lidem se asi těžko žije s tím, že jim někdo čas od času nadává v tramvaji. Na druhou stranu zase někteří lidé z většinové společnosti mají obavy na základě toho, co si přečetli v novinách.
Ano, je to těžké. Nemá to řešení. Hodně lidí věří médiím a politikům. Když někomu slepě věříš, je to vždy problém. Stačí jedna věta, která může udělat velké zlo. Ta věta přitom nemusí být pravdivá. Ale na to hrají politici po celém světě. Zneužívají naši naivitu.
Co ty a čeština? Dnes mluvíš perfektně česky, bojoval jsi s ní na začátku?
Já a perfektně česky? Prosím tě! Na začátku jsem měl ambice, že se češtinu naučím perfektně. My Syřani jsme byli na jazyky obecně dobří. Jenže za několik desítek let pobytu tady jsem zjistil, že se naučit česky perfektně nedá. Můžeš se tomu přiblížit, ale úplně to nejde. Ty začátky ale byly jazykový teror (smích). Představ si, že o tom jazyku nic nevíš, přijdeš na sedmiměsíční přípravný kurz a pak tě rovnou pošlou na ČVUT studovat stavební fakultu v češtině. První tři roky to byla stoprocentní makačka. Až ve čtvrťáku měl člověk pocit, že už v tom jazyce umí něco dělat.
Nenapadlo tě někdy, že je pro tebe čeština zbytečná? Přeci jen jsi tu byl jen studovat. Od počátku jsi měl záměr vrátit se domů.
Já jsem to takhle nevnímal. Toužil jsem dělat stavbu za jakoukoliv cenu. Neřešil jsem, v jakém jazyce to budu studovat.
Tu stavbu ale dnes neděláš, přestože ses sem kvůli ní vrátil.
V Sýrii jsem v oboru dělal osm let, stavěli jsme domy. Využil jsem toho naplno. Pak už i ten zájem být na stavbách trochu opadl. Protože inženýr dělá většinou věci, se kterými vůbec nepočítá - jako honit zedníky a řemeslníky. S tím jsem nepočítal. Čekal jsem, že tam budu počítat, hlídat beton a ocel, a o tom to moc nebylo. Proto jsem přestoupil na učení, abych zůstal trochu ve spojení s tou vědou.
Podařilo se ti do české společnosti začlenit? Cítíš se být součástí?
Ne úplně. To je normální. Z velké části ale ano.
Co jsou ty třecí plochy, které ti znesnadňují absolutně zapadnout?
Jak už jsem zmínil, nelíbí se mi tu takový ten individualismus. Lidé nevnímají jeden druhého. Máš problém? Vyřeš si ho sám. Společenské vazby a bytí pospolu prostě ale musí být. To mi tady furt chybí. Ale asi se toho nikdy nedočkám. Společnost jede nějak jinam. Na druhou stranu se mi tu líbí, že přesto, že tu lidé žijí separátně, jsou k sobě upřímní. Co mají na srdci, to i na jazyku. To v arabské společnosti není. Lidé si nechávají pocity v sobě. Když tvůj bratr udělá nějakou blbost, neřekneš mu u nás, že to tak cítíš. Tady to je opačně. A to se mi moc líbí.
Válka na dálku
Jak odtud prožíváš konflikt ve vlasti?
V určité rovině je to pro mě několikrát těžší než pro ty, kteří tam žijí. Dostáváš jen zkreslené informace, které tě děsí. A tak musíš pořád domů volat a zjišťovat, co se děje ve skutečnosti. My to z dálky nevíme. Každou chvíli navíc může přijít nějaká ošklivá zpráva. Žijeme tu tedy pořád v napětí. Je to velmi složité.
Tvá rodina v Sýrii zůstala?
Mám dva bratry v Německu a dvě třetiny rodiny zůstaly v Sýrii. Naše město je o něco klidnější než ostatní, takže zůstali. Mají ale tvrdý život. Když je válka, je to strašně těžké, hlavně pro starší lidi. Je těžké se sebrat, všechno tam nechat, odejít a začít někde od nuly. Jedině kdyby museli utíkat před letadly, nebylo by zbytí. Teď ale důvod odejít nemají.
Jak se rodině v Sýrii žije? Sice jejich město nesužují boje, ale i ta bezpečnější místa se musejí potýkat s následky války, jako je nedostatek potravin, vody a podobně.
Tu situaci odnášejí všechna města. Je nedostatek vody, elektřiny, benzínu a potravin. Do toho navíc vstupují takzvaní obchodníci s válkou. Ti s potravinami obchodují a prodávají je za přemrštěné ceny. Případně někoho unesou a vydírají rodinu. Nedá se tomu zabránit.
Přemýšlel jsi někdy o tom, že bys sem rodinu přesunul, aby byli v bezpečí?
Protože je v našem městě trochu klid, nikdy o tom, že by sem přijeli, neuvažovali. Přijel sem jen jeden můj bratr, pozval jsem ho, dostal klasické vízum. Byl tu půl roku a bohužel jsme pro něj nenašli žádnou práci. Nikde ho nechtěli. Přestože umí perfektně tři jazyky, je vzdělaný inženýr. Musel pak odjet do Německa. Ostatní členové rodiny o tom ale neuvažují. Pokud by změnili názor, samozřejmě bych jim poskytl veškerou pomoc.
Čím to, že se mu nepovedlo najít práci? Je to neznalostí místního jazyka? I pokud umí perfektně anglicky?
Našel bys ji jedině v nějaké nadnárodní firmě, kdyby potřebovala tvou specializaci. Ale to je velká náhoda. Pro člověka z východu, a navíc pro Syřana, je to téměř nemožné. Jsi v první řadě Syřan, uprchlík, budou tam proto předsudky. Pokud nebudeš mít status uprchlíka, bude ti muset firma také zajistit oficiálně pobyt. A každý chce mít samozřejmě spíš o starost míň, než řešit takové formality.
Každá společnost to má jinak
Identifikuješ se s nějakým náboženstvím? Jsi věřící?
Nevím, co znamená být věřící, protože tomu každý rozumí trochu jinak. Pokud jde o to, zda věřím ve velkou sílu, která se nazývá Bůh nebo pravda, tak ano. Nechodím ale do žádných kostelů nebo mešit, mám svou vlastní univerzální filozofii, která považuje všechna náboženství a národy za stejné. Organizované náboženství někomu může hodně dát, na druhou stranu může zase někoho úplně zblbnout. Je to individuální.
V diskusích často zaznívá argument, že v zemích Blízkého východu je pro člověka povinností, aby k nějakému náboženství náležel, zejména k islámu. Je svoboda, o které mluvíš, v tom regionu možná?
Záleží samozřejmě kde. Tady se mluví často o „Arábii” a není jasné, co se tím myslí. Lidé mají tendenci dávat do této škatulky všechny země. A to je ta největší chyba. Saúdská Arábie v žádném případě není jako Sýrie. Jemen není jako Libanon, Tunisko není jako Egypt. Jsou to různé země. Můžeš patřit k jakému náboženství chceš. V Sýrii máme muslimy, křesťany, židy, buddhisty i ateisty. Obecně bráno není dobré říkat na veřejnosti, že jsem ateista.
Proč?
Je bráno jako fakt, že existence Boha je jednoznačná. Pro všechna náboženství. Nic se sice nestane, ale nezní to dobře. Přitom tady v Česku je to normální.
Možná i opačně. Občas se zdá, že na věřící u nás mnozí pohlížejí jako na blázny.
Přesně. Každá společnost to má jinak.
Od cihel k loutně
Jak se stavební inženýr dostane k loutně?
To bylo už dávno před tím. Odmalička jsem poslouchal písničky, co byly v rozhlase. Uměl jsem všechno - slova, melodii, rytmus. Pak přišel moment, kdy jsem se začal zajímat o arabské lidové nástroje. Měli jsme takovou lidovou flétnu, která umí jen pět tónů. Začal jsem na ni hrát a také je sám vyrábět z bambusu. Měli jsme ho totiž doma spoustu a rodiče nevěděli, co s ním. Tak jsem ho rozřezal na různé kusy a udělal do nich podle oka díry. A ono to hrálo. Pak jsem dostal v Sýrii možnost hrát v jedné kapele na dechový nástroj periton. Podle sluchu, neměli jsme žádné noty. Když jsem se pak přestěhoval do Česka, půjčil jsem si ve druháku na ČVUT od jednoho spolužáka arabskou loutnu a začal jsem na ni hrát. Tam vznikl ten můj skutečný osud v hudbě. Od loutny jsem už nedokázal v žádném případě odejít a začal jsem se také učit hrát na další nástroje - flétna, bubny, kánún. Došlo mi, že je ve mně ta hudba odmalička, jen ji stačilo trochu nasměrovat.
Jak se pak stalo, že jsi začal hrát profesionálně?
Šlo to samo. V roce 1997 jsem založil kapelu Ziriab, která funguje dodnes. Byla doba, kdy tu arabská hudba a kultura byla hodně žádaná. Ani jsme nestíhali hrát. Dnes dělám i jiné projekty. S jednou kapelou hraju například středověkou českou hudbou, s jinou zase české lidovky.
Jak ses dostal k projektu Konektiv a o čem je?
Před časem za mnou přišli s nabídkou, abych se zapojil s tím, že mě propojí s elektronickou hudbou. To mě dost překvapilo, protože hraju akusticky. Ale já věci neodmítám, pokud za tím cítím zajímavou myšlenku a dobrý úmysl. Do této chvíle nevím, co z toho bude (smích). Ale zajímá mě to. Po několika zkouškách se zdá, že to bude hodně zajímavý výsledek. Vzniká totiž kombinace elektronické hudby s arabskými prvky, což v arabské hudbě není vůbec běžné.
Jak bys popsal filozofii Konektivu?
Je to setkání mezi různými kulturami. Má dobrý úmysl v tom, že v dnešním světě ukážeme lidem, že se dá domluvit, sejít se a poznat se jako různé národy navzájem. Skrz hudbu se dá totiž říkat dost věcí.
Když je válka, není rozum
Jak vnímáš způsob informování o konfliktu v Sýrii i lidech, kteří z ní odcházejí? Součástí diskusí je mnohdy dehumanizace tvých krajanů.
Je mi strašně líto, že háží všechny do jednoho pytle. Málokdo ví, že zejména Syřani jsou velmi vzdělaní, pracovití a vynalézaví lidé. Dokáží kdekoliv, kdykoliv a s kýmkoliv najít společnou řeč. Samozřejmě existuje i špatný Syřan, stejně jako existuje špatný Čech. Ale lidé generalizují, a to mě mrzí úplně nejvíc. Podívej se na Syřany v Německu. U nás jich máme celkem 500. V Německu je jich více než milion. Většina z nich tam chodí na němčinu, po dvou letech získají práci a žijí běžným způsobem. Češi by naopak od Syřanů mohli mnoho získat. Když se k nim ale budou stavět nadále skrz předsudky, bude čím dál hůř.
Často také zaznívá kritika, že do Evropy proudí zejména mladí muži, na jejichž cestu se mnohdy složí celá rodina. Někteří lidé zmiňují, že by měli spíše zůstat v Sýrii, bojovat za vlast a posílat sem ženy a děti. Mají pravdu?
Syrský problém je problém světový. Zasahuje do něj řada zemí, včetně České republiky. Já nevylučuju, že někdo ze Sýrie přijede a nakonec nemusel. Na druhou stranu jsou ale miliony těch, kteří skutečně utekli před letadly. Žijí různě kolem Sýrie - v Libanonu, Jordánsku, Turecku. Neměli na výběr. Museli utíkat. Znám tu v Česku jednoho syrského lékaře s rodinou, který mi vyprávěl, že měl v náručí svého syna, zatímco stříleli na jeho nohy. Utíkal tedy přímo před kulkami. Takže to, jak si to tu někteří lidé představují, není pravda. To je válka. A když je válka, není rozum. Další otázkou je, kdo tu válku způsobuje. To nejsou Syřané mezi sebou. Tam bojuje Rusko s Amerikou, i další státy. To není občanská válka. Syrský režim je odjakživa diktátorský, vojenský. Žádný stát nemá snad zájem, aby ten režim padl. Jsou v tom peníze. O ničem jiném to není. Pokud si myslíme, že jde o principy, jsme naivní.
Zmínil jsi, že řada Syřanů zůstává v Jordánsku, Libanonu a dalších okolních zemích. Někteří z nich se po určité době vydávají dál, do Evropy. Neměli by ale zůstat tam, když jim už nebezpečí nehrozí?
Ty tábory nejsou nic moc. Nemají ani to základní životní minimum. Nedivím se, že odtamtud utíkají, když nemají peřinu, vodu, elektřinu. Je velmi těžké si to vůbec představit.
Chceš se do Sýrie někdy vrátit nastálo?
Nevím. Pokud to bude vyžadovat životní situace, tak ano.
Kde máš dnes domov?
Zatím tady. Současně jsem rozdělený do dvou osob. Žiju na rozhraní dvou kultur a společností. Když jsem tady, stýská se mi po Sýrii, když jsem tam, stýská se mi po Česku. Je to neřešitelný problém. Nemám proto pocit, že bych byl stoprocentní Čech nebo stoprocentní Syřan.
Foto: Lukáš Houdek