Jakub Nosek se zapsal do historie jako první neslyšící sportovec, který se zúčastnil zimních olympijských her. Na ty v korejském Pchjongčchangu se dostal se sportem, kterému se věnuje necelé čtyři roky - s bobem. O sluch přišel kvůli onemocnění meningitidou ve dvou a půl letech. Přes různé sporty se dostal k atletice, která mu přirostla natrvalo k srdci. Jakuba lákalo stále něco nového, a tak objevil boby. To byl sport, kde mohl naplno využít dovednost z atletiky - rychlost.
Svoji ztrátu sluchu nevnímá jako hendikep. V některých situacích je i rád, že nemusí slyšet či poslouchat. Když občas něčemu nerozumí, nechá si to zopakovat. Ztíženou situaci míval dříve na atletických závodech, kde byl od něj trenér ve větší vzdálenosti. V těch případech používali gestikulaci. „Vždy se najdou lidé, kteří neumí pořádně mluvit, artikulovat, hučí do vás hlava nehlava a pak se ještě zeptají, zda jste hluchý. Je to úsměvné a občas i nepříjemné,” líčí. „U mě většinou málokdo pozná, že špatně slyším. Myslím, že když neslyšící potřebuje opravdu rozumět, je nejlepší jít narovinu ven s tím, že neslyší nebo nerozumí. Pokud je člověk na druhé straně inteligentní, pochopí to,” domnívá se.
Mezi Jakubovy sny patřilo létání helikoptérou, které je náročné na porozumění radiové komunikaci. Jakub si totiž potřebuje hlas spojit s obličejem. Jakmile zná obličej osoby, která mluví, lépe se mu pak rozpoznává její hlas, a to i po telefonu. Pokud je na druhé straně někdo neznámý, chvíli si zvyká. Když k tomu navíc mluví anglicky či jiným cizím jazykem, problém je na světě.
Přátele má Jakub především mezi slyšícími a zatím neměl potřebu se začleňovat mezi neslyšící nebo se učit znakový jazyk. Když se nevěnuje sportu, zajímá se o auta, focení a moderní technologie. Sní o olympijské medaili. Chce se dostat až na vrchol svých vlastních fyzických možností.
„Vzkázal bych oběma světům současně to, aby mezi sebou nedělaly rozdíly a neměly mezi sebou překážky jen proto, že jsou odlišné,” uzavírá.
Foto: Eliška Podzimková