Nikolay Demyanenko se před 27 lety narodil v Rostově na Donu v Rusku. V Rusku vystudoval střední odbornou školu se zaměřením na účetnictví a ekonomii, před 9 lety se přestěhoval do České republiky za dalším studiem. První dva roky se učil česky. „Říká se, že čeština je podobná ruštině a můžete si tam i s něčím přilepšit, ale v něčem je zase náročná. Například s přízvukem jsem bojoval pět let, byl to boj a v podstatě je dodnes,“ říká o studiu češtiny Nikolay. V roce 2010 nastoupil na pedagogickou fakultu a v roce 2013 se pak zapojil do programu pro asistenty pedagoga od META. Složil zkoušky a na základní škole na Praze 2 začal působit jako asistent pedagoga primárně pro děti s odlišným mateřským jazykem. Postupem času si však otevřel vlastní vzdělávací skupinu pro děti a pomáhá jim se integrovat do české společnosti.
„Měl jsem na starosti rusky i anglicky mluvící děti. Vzpomínám si například na dvě sestry, jedna byla v páté třídě a druhá v osmé. Měli jsme tam úvod do českého jazyka, potom i kultury místních zvyků, na to se mě hodně žáci ptali. Potom taky příprava a začlenění do kolektivu,“ popisuje Nikolay a dodává: „V rámci mého ročního působení na základní škole jsem sbíral zkušenosti a získával jsem je také od kolegů a pana ředitele.“
Můstek od rodiny k předškolnímu vzdělávání
Nikolay postupem času přišel na to, že vlastně chybí nějaká příprava od základu. „Přišlo mi vlastně škoda, že málo mateřských školek se tomu vzdělávání věnovalo od samého počátku, a to všechno se v roce 2013 teprve rozbíhalo,“ popisuje. Nikolay se rozhodl, že by bylo vhodné vzdělávání pro malé děti nějak zrealizovat. „V době, kdy jsem o tom uvažoval, moc možností nebylo. Pak META navázala další partnerství se základními a mateřskými školami, vím, že působí hodně na Praze 12,“ popisuje a dodává, že na jaře 2013 začali hledat prostory. „Rodina mě v tom podpořila, v dubnu jsme získali krásné prostory v centru Prahy,“ říká Nikolay a dodává: „Pamatuji si, že na začátku to bylo náročné, ale stále jsem měl na mysli, že se musím držet svého cíle. Čím dřív s dětmi začneme něco dělat, tím dál se také dostaneme.“
„Naše jesličky či školka jsou takový můstek mezi rodinou a rodinným životem, na který je dítě zvyklé, a mateřskou školou nebo základní školou,“ popisuje Nikolay. Podle něj si v rodinném prostředí dítě zvykne být samo, je mu často také ve všem vyhověno, ale chybí tam další společnost dětí. „My zachováváme rodinnou atmosféru, k dětem přistupujeme jednotlivě. Na popředí je jazyk. Sice říkáme ‚ano my jsme v Česku a musíme mluvit česky‘, zároveň vždy dbáme na to, aby se děti necítily špatně,“ říká Nikolay. Když k nim přijde dítě poprvé, tak první dva až tři týdny mluví mateřským jazykem, což bývá ruština nebo angličtina. Ve školce dbají také na to, aby děti byly v kontaktu navzájem s ostatními.
Různorodá skupina dětí
Nikolay je toho názoru, že dětem prospívá, když je to heterogenní skupina, když nejsou všichni stejného věku. „Například ty nejmladší se učí od starších, podívají se, jak to dělají. Myslíme také na rodiče a mluvíme tady třemi jazyky. Čeština jako základní prostředek, angličtina jako univerzální jazyk a ruština, protože k nám chodí děti ze zemí bývalého Sovětského svazu, které mluví rusky,“ vysvětluje. Češtinu si děti osvojí buď jako hru, nebo si ji osvojují během denních činností, které se stále opakují. „Náš program je vlastně příprava do mateřské nebo základní školy. To, když se tu vyskytne nějaký předškolák. Taky se učíme barvy, číslice, češtinu, zvířátka nebo taky třeba dopravní výuku,“ nastiňuje Nikolay.
Nikolay a cesta z Ruska do Česka
Po dokončení střední odborné školy se zaměřením na ekonomiku a účetnictví se rozhodl, že by chtěl pokračovat pedagogickým směrem. „Už tehdy jsem si říkal, že ekonomika je dobrá, ale neseděla mi úplně z hlediska mého životního poslání. Když jsem přijel do Česka, tak jsem se první dva roky učil česky a připravoval se na přijímačky na pedagogickou fakultu,“ popisuje Nikolay a dodává: „První rok, který jsem tam strávil z pohledu zážitků a informací, byl velmi, velmi přínosný. Vzpomínám doposud, jak jsem třeba chodil na filozofii nebo obecně pedagogické předměty, tak to mě hodně pomáhalo a pomáhá doteď.“ Znalosti, které načerpal během tří let, využívá i ve své nynější práci. Ale i z dalších kurzů, jako kurz v META, který považuje za velmi přínosný. „Nebo kurz první pomoci, ten bych doporučil všem, kteří pracují ve školství,“ říká Nikolay.
Do Česka odešel cíleně, není to zase tak daleko od jeho původní vlasti. Navíc i kvůli jazyku, čeština a ruština jsou si blízké. „Byly i další nabídky jít někam dál, třeba Amerika, Velká Británie, ale Česko mi připadalo bližší. I kvůli rodině, letíme 3 hodiny a vidíme se,“ doplňuje. V Česku plánuje pokračovat ve studiu, rád by změnil obor a šel na psychologii na navazující magisterské studium. „Lidé se mě ptají, proč chci studovat psychologii, když dělám administrativní práci a mám na starosti peníze a řeším s rodiči smlouvy. Já chci ale umět vysvětlit rodičům, že z pedagogického a psychologického hlediska je to tak a tak a jak u nás vše funguje,“ vysvětluje.
Budoucnost? Další studium a rozšíření
Přiznává, že je pro něj také zajímavé sledovat, jak se děti přizpůsobují a jak hledají komunikační cesty, když se setkají s dětmi z jiných koutů světa. „Například my žijeme v takové té západní představě, kde je důležitá soběstačnost, individualismus, a to, že se musíš probojovat. Tak to třeba neplatí u dětí z východu. Například Japonci nebo Korejci mají úplně jiný způsob uvažování a na jejich dětech je vidět, že vyrůstaly jinak, výchova se liší,“ uvádí příklad Nikolay. Třeba věc, na které záleží, je jídlo. U Nikolaye ve školce se sešli jeden měsíc kluci z Uzbekistánu a z Indie, jeden z nich nemohl vepřové a ten druhý hovězí. „To byl problém, říkal jsem si, co jim budeme dávat k jídlu? Vidím v naší školce budoucnost, protože je taková rodinná, takže chci, aby to tak vydrželo a zůstalo,“ popisuje.
Postupem času chce otevřít další pobočku, plánuje, že otevře další pobočku někde za Prahou nebo v nějaké zelenější městské čtvrti. Práce ho totiž baví i naplňuje „Děti dokážou člověka povznést z toho běžného života. Mají totiž otevřené myšlení, dívají se na svět spíš svěžím pohledem. A když člověk s nimi pracuje, tak neznám nikoho, kdo by říkal, že ho to nenadchlo nebo nějakým způsobem neoslovilo,“ svěřuje se a dodává: „Ta práce je fakt inspirativní, děti dokážou překvapit skoro každý den. Takže se nestává, že by nějaký den byl nudný. Samozřejmě jsou to příjemná a někdy i nepříjemná překvapení.“
Děti se učí od ostatních, třeba i pít polévku
Přidává také historku o malém střetu dvou kultur. „Měli jsme tu holčičky z Uzbekistánu, které k nám přišly před dvěma lety. Jim tehdy byly čtyři a byly u nás v létě, kdy je tu hodně dětí. Měli jsme polévku v takové ploché misce, byl to nějaký vývar, a ony jsou zvyklé to pít, protože tam jsou maximálně nějaké těstoviny. Takže holčičky uchopily misku a normálně to vypily,“ popisuje. Tehdy byla v práci jedna zdejší vychovatelka a ta stála a jenom koukala a nemohla tomu uvěřit, protože to pro nic byl šok. „Nebyla na to zvyklá a bylo to pro ni tak trochu barbarství. A holky zase nechápaly, proč mají uchopit tu lžíci, když takhle je to rychlejší. Zajímavé bylo, že děti na to první den koukaly a potom druhý den už také začaly pít polévku z misky. A trvalo to asi týden je naučit zpátky jíst lžící, protože i ostatní děti pochopily, že je rychlejší polévku vypít,“ usmívá se Nikolay.
Občas dojde i k nějakému neporozumění kvůli kombinování jazyků. „Občas se stane, že dítě používá mix a mluví, jak je zvyklé doma, třeba španělsky nebo rusky. A potom přijde domů ze školky a přinese si s sebou nějaká slovíčka v češtině nebo v angličtině. Vybavuji si, jak k nám přišla jedna maminka a ptá se mě anglicky, co je to ‚Anja‘. A vychovatelka jí řekla ‚to jsem já, to není žádná věc.‘ Takové věci tu máme každý den,“ uzavírá Nikolay.
Foto: archiv META, repro YouTube META