Česká republika má letos za sebou šestnáctý všesokolský slet, který připomněl 100 let od vzniku Československa, a účastnilo se jej 15 tisíc cvičenců. Michal Doležel je jedním z nich. Sokol podle něj nehraje jen roli sportovní a tělovýchovnou, ale i společenskou při budování demokracie a ochrany svobody. „Sokol je jedním z těch spolků, který pro svobodu, demokracii a vůbec vytvoření české samostatnosti sehrál klíčovou roli,“ tvrdí Doležel. Proč se podle něj Sokolové stavěli totalitám i za cenu nejvyšších obětí? „Filozofie Sokola byla takto od počátku koncipována, mělo se z něj stát celonárodní hnutí s cílem demokratizovat českou společnost, nemělo jít jen o aktivní trávení volného času nebo dokonalé tělo,“ vypráví Doležel. „Mnozí Sokolové tu filozofii vnímali jako životní program a byli ochotni položit svůj život v době, kdy se jejich země ocitla v kontrastu s nějakou totalitní ideologií.“ Sokolové pak byli za nacistického i komunistického režimu jednou z nepronásledovanějších skupin obyvatel. „Během nacistické okupace a po vzniku Protektorátu docházelo okamžitě ve všech městech k zatýkání potenciálních nepřátel gestapem. Komunisté Sokol likvidovali jiným způsobem, snažili se ho podmanit,“ líčí Doležel. Příběhy pronásledovaných Sokolů sám pomáhá dokumentovat a připomínat skrze projekty Kameny zmizelých a Příběhy bezpráví. Jedním z nich je třeba příběh Petra Křivky, uvězněného nejdříve nacisty, kterému se později podařilo uprchnout do Velké Británie. „Tam byl dokonce osobním strážcem prezidenta Beneše, pak se vrátil zpátky a začal bojovat zase proti komunismu. Později byl zatčen státní bezpečností. Po tvrdých a brutálních výsleších byl souzen a odsouzen k trestu smrti, který byl tady v Brně vykonán,“ popisuje sokolskou statečnost Doležel. Cestu k nenávisti ve společnosti podle něj otevírá především nezájem, lhostejnost a sobectví.
Jakou roli hrál Sokol v boji proti různým totalitám?
Řekl bych, že nesmírnou. V kontextu stoleté tradice naší země a nějakých občanských platforem je Sokol jedním z těch spolků nebo občanských sdružení, který pro svobodu, demokracii a vůbec vytvoření české samostatnosti sehrál klíčovou roli.
Všichni Sokola známe asi nejvíce od babiček a dědečků. Je ale pro všechny generace?
Těch stereotypů, které jsou spojené se Sokolem, je celá řada a podle mě se v průběhu jeho stopadesátileté existence proměňovaly. To, co se vybavuje mně, je Sokol jako ta organizace, respektive idea, která se stala hybnou silou utváření československých legií během první světové války, pak jako obrovský stabilizační prvek společnosti během první republiky a pak neskutečné odhodlání těch tisíců členů Sokola v boji proti nacismu - ať už v domácím odboji nebo v zahraničním. A nakonec systematická likvidace naší organizace a jejich činovníků po roce 1948.
Sokol je známý díky svým sportovním aktivitám. Proč se Sokolové angažují i společensky a v některých případech jsou ochotní položit za svobodu život? Proč se prostě jenom necvičí?
Tu otázku si někdy kladu taky a myslím si, že na ni naše generace nedovede úplně najít odpověď. Ta otázka je správná, ale odpověď je nesmírně těžká. Sokol nicméně vznikl jako tělocvičný spolek. Tělovýchova měla být jakýmsi prostředkem k dosažení vyššího cíle, nemělo jít jen o aktivní trávení volného času nebo dokonalé tělo. Zakladatelé Sokola Miroslav Tyrš a Jindřich Fügner pojímali tělesnou výchovu jako prostředek zušlechtění těla a zároveň také k zušlechtění duše. Filozofie Sokola byla takto od počátku koncipována. Mělo se z něj stát celonárodní hnutí s cílem demokratizovat českou společnost a dobýt její místo v té tehdy německé většině. Mnozí Sokolové tu filozofii vnímali jako životní program a byli ochotni položit svůj život v době, kdy se jejich země ocitla v kontrastu s nějakou totalitní ideologií. Navíc Sokolu, té myšlence, obětovali i v době svobody neskutečné množství práce. Byli to zejména cvičitelé, trenéři, kteří trénovali sportovce od dětí přes družstva, která nás reprezentovala na olympiádách, a kteří byli ochotni postavit tady v mezinárodním kontextu naprosto ojedinělý počet sportovní infrastruktury. Na území Československa vzniklo od 60. let 19. století do roku 1948, řekněme, tisíc staveb.
Je to mimořádná věc?
Žádná země takovou sportovní infrastrukturu neměla. A všechny sokolovny jsou typické tím, že si je sokolové budovali z vlastních prostředků. Budovali je na základě dobrovolnosti, půjčovali si peníze, přispívali na stavbu a sami se na té stavbě aktivně jako brigádníci podíleli.
Co bylo pro Sokol nejtěžší?
Je to myšlenka opřená o neskutečné množství obětí - nejen lidských životů, ale i obětí každodenního života, která je v dnešních poměrech nepředstavitelná. Sokol dostal neskutečným způsobem zabrat během těch dvou totalit, zejména během té komunistické, která byla smrtící. A ve chvíli, kdy se obnovoval po čtyřicetileté přestávce v roce 1989, tak se obnovoval do úplně jiného společensko-ekonomického a geopolitického kontextu. Dneska je to víc sportovní a tělovýchovná organizace než sociálně inženýrský spolek v tom pravém slova smyslu.
Jak vypadaly represe za nacismu a komunismu a jak vypadal sokolský odboj?
Během nacistické okupace a po vzniku Protektorátu docházelo okamžitě nejen v Brně, ale ve všech městech, k zatýkání potenciálních nepřátel gestapem - tedy těch osob, které by tu hladkou okupaci mohly znesnadňovat a stát se účastníky nějakého odboje. Mezi nimi byli sokolové čelními představiteli. Sokol měl v rámci Československa neskutečně propracovanou organizační hierarchickou strukturu, jeho převážná část členů přecházela pomalu do ilegality. Sokolové, kteří se odmítli ztotožnit s okupací, odcházeli do zahraničních vojsk, nejdříve do Francie, Velké Británie a někteří i do SSSR. Někteří českoslovenští piloti, kteří bojovali v československých perutích RAF, založili vlastní československou jednotu, což nebylo v cizí armádě obvyklé. Oslovovali se „bratře“ a říkali si „nazdar“, takže vycházeli z něčeho, co tady bylo tradiční a co pro ně bylo důležité si zachovat, co je spojovalo i v době boje proti nepříteli. Ti, co neodešli, bojovali tady a zakládali různé domácí odbojové skupiny. Teď v hlavě mám nesmírné množství příběhů. Třeba František Pecháček, významný sokolský cvičitel, účastník olympijských her, autor skladby Přísaha republice. Okamžitě se zapojil do odboje, byl jedním z jeho čelních představitelů, pomáhal i parašutistům a atentátníkům na Heydricha. Byl nakonec zatčen a mučen, stejně tak i jeho žena. Oba byli nakonec popraveni.
A za komunistů?
Třeba Petr Křivka, uvězněný nejdříve nacisty, kterému se podařilo uprchnout do Velké Británie. Tam byl dokonce osobním strážcem prezidenta Beneše, pak se vrátil zpátky a začal bojovat proti komunismu. Později byl zatčen Státní bezpečností. Po tvrdých a brutálních výsleších byl souzen a odsouzen k trestu smrti, který byl tady v Brně vykonán. Těch příběhů je spousta.
V čem byly přístupy těch dvou totalit k Sokolu odlišné?
Nacismus a nacisté tvrdě likvidovali Sokol po nástupu Heydricha, protože Heydrich viděl v Sokolu hnízdiště významného odporu. Majetek se zestátnil a všichni ti vůdčí představitelé Sokola byli deportováni, popraveni nebo se už nevrátili z koncentráků. Byla to systematická řízená likvidace. Komunisté Sokol likvidovali jiným způsobem, snažili se ho podmanit. Snažili se neudělat stejnou chybu jako nacisté a zlikvidovat silnou domácí organizaci se dvěma miliony členů. Chtěli do Sokola sjednotit veškerou československou tělovýchovu. A díky tomu, že tam panovala demokracie a sokolem se mohl stát kdokoliv, snažili se implementovat do vedení Sokola prověřené komunisty, kteří potom vedli proces sjednocování. Po roce 1948 do roku 1951 docházelo k postupné likvidaci Sokola zevnitř díky tomu, že se tam dostala spousta těch prověřených komunistů. To ale neznamená, že by sokolové jako jednotlivci nebojovali nebo se proti tomu nebouřili. Hodně symbolický byl jedenáctý všesokolský slet v roce 1948, konaný až po únoru 1948. Komunisté chtěli, aby se slet uskutečnil, aby dali vědět domácím lidem, ale i světu, že se v Československu nic neděje. Sokolové měli velké dilema, zda jej pořádat. A nakonec se z něj stal obrovský masový protest proti tomu nastupujícímu komunismu. Sletový průvod městem, který byl mohutný s desítkami tisíc lidí a stovkami tisíc přihlížejících, se stal obrovskou manifestací lidí proti komunismu. Po sletu bylo zatčeno dvacet tisíc sokolů. Významnými členy Sokola byli třeba i bratři Mašínové nebo Milada Horáková.
Co jsou kameny zmizelých a jak je s nimi Sokol spojený?
To je projekt Guntera Dimnega vycházející z německého prostředí. Dnes je to celoevropský projekt, který připomíná netradičním způsobem na veřejném prostranství oběti nacistické totality. Před domy obětí se pokládají kameny nebo měděné destičky ve tvaru dlažební kostky, ve kterých je vyryto jméno toho člověka, který tam kdysi žil. A my Sokolové tady v Brně každoročně pokládáme několik kamenů, které připomínají naše zavražděné členy. A zároveň pokládáme ještě další kameny, které připomínají někdejší židovské obyvatele Brna.
Zajímá to i mladé lidi?
Myslím si, že jo. Já bydlím v domě, který kdysi postavili stavitelé židovského původu. Rodina zemřela v koncentračním táboře. Zde jsou položeny kameny připomínající tu rodinu. Myslím si, že jejich přítomnost vzbuzuje v domě pozornost a otvírá se tak jeho paměť. Žijí tu různé generace a zároveň okolo domu prochází každý den lidé, kteří si těch dlažebních kostek a měděných destiček opravdu všímají a čtou si je.
K čemu to je? Někteří lidé si myslí, že ty špatné věci už byly a nemohou se opakovat.
Těch důvodů, proč to připomínat, je více. Vztáhnu to zase na příběh těch původních majitelů našeho domu. Byla to rodina, která přišla do Brna v polovině 19. století, kdy se liberalizovaly společenské poměry, liberalizovalo se židovské náboženství a bylo zrovnoprávněno s křesťanstvím. Polovina 19. století byla pro židovskou komunitu explozivní, Židé odcházeli z maloměst do velkých průmyslových center, například do Brna. A stali se velkou hybnou silou v ekonomice a v průmyslu našeho města a po čase i důležitou inteligencí. Byli to architekti, inženýři, umělci, investoři, stavebníci. Mezi nimi byla i tahle rodina, přišla do Brna a obchodovala zde s ovocnými šťávami a lihem. Nakonec si tady potomci první generace vystavěli vlastní dům na nově vznikající Mášově ulici, nastěhovala se tam a bydlela tam necelé dva roky. Pak přišla okupace, majetek jim byl zabaven, začaly platit Norimberské zákony. Nesměli chodit do parku, do kin, kaváren a tak dále. Stali se z nich podlidi a nakonec byli deportováni a nevrátili se. Na ten dům byla uvalena nejdříve německá správa, po válce pak národní správa socialistická a začali tam bydlet už jiní lidé. Říkám to vlastně proto, že tam teď bydlím já a pořád to vnímám jako dědictví někoho, kdo tu byl přede mnou. Já jsem se o ten dům nezasloužil, nepostavil ho. Je to spíše nějaký odkaz, který má navíc za sebou tu temnou stránku. Myslím, že je důležité to původním majitelům nějakým způsobem splatit nebo to nějak připomenout. Není přeci možné, že zmizeli někde v pekle holocaustu a že za těmi jmény nic není. Že úplně zmizeli z paměti. Myslím, že je důležité jim to jednak nějak splatit, jednak je to důležité pro paměť města a toho místa. Že tu těžíme z něčeho, co jsme si vůbec nezasloužili. A třetí rovina je, myslím, nejpodstatnější. Je to důkaz, že všechny ty totality mají na svém účtu konkrétní jména, konkrétní příběhy. Dnes se nám to už nezdá, ale svoboda, ve které žijeme, není vůbec samozřejmostí. Tito lidé, kteří v roce 1937 ten dům stavěli, si mysleli, že v něm dožijí a nic nenasvědčovalo tomu, že se z nich ve svobodném Československu stanou podlidi. To nebezpečí nebo ta hranice, kdy se to může překlopit z relativně standardních a svobodných poměrů, je relativně mizivá.
Máte z těch příběhů, které zpracováváte a předáváte dál, pocit, že víte, co otevírá cestu k nenávisti?
Myslím, že nezájem, lhostejnost a sobectví. To je, myslím, signifikantní pro každou dobu a každý kontext.
A konkrétně? Pod nezájmem si každý může představit relativně různé věci.
Právě kontext je různý, ale základní principy jsou vždy stejné. Myslím lhostejnost a nezájem o dění kolem sebe. Svobodné prostředí vyhovuje každému, ale ne každý si to uvědomuje. Myslím, že je to také nezájem o rozšiřování si vzdělání, nezájem o pracování sám na sobě, na svém rozvoji, znalostech a na pochopení toho, jak funguje demokratický systém. To si myslím, že je velmi signifikantní znak u dnešních voličů extremistických stran, kteří se prostě nezajímají o to, jakým způsobem lze změnit problémy ve společnosti a řeší to bohužel radikálním způsobem. Nespokojenost pak vyvolává velký potenciál pro ty, co té nespokojenosti využívají a zneužívají.
Chodíte po školách a povídáte si se studenty. Můžete popsat, jak na ty příběhy mladí lidé reagují?
Reagují různě. Shodou okolností jsem dneska doprovázel školy po brněnském popravišti na Cejlu a myslím, že to prostředí a příběhy naprostou většinu těch mladých studentů zajímá a oslovuje. Nedovedu se úplně vžít do jejich kůže. Někteří jsou možná poprvé účastni nějaké konfrontace nebo vystaveni určitým otázkám týkajícím se toho, že v čem se už dneska narodili a co berou jako samozřejmost. Nemusí to být pro ně úplně jasné a může to v nich vyvolávat celou řadu otázek. Ale setkávám se také čím dál častěji s tím, že naprostá většina těch studentů o tom nic neví. To znamená, že je potřeba je nejdříve uvést do nějakého historického kontextu, a i to je dost problematické. Aby vůbec pochopili, o čem ten člověk vypráví. Myslím, že je nesmírně těžké pochopit, proč se takové ideologie dostaly k moci. Je to náročné na pochopení pro všechny, natož pro studenty, kteří o tom nemají ani páru. Dneska jsem se třeba ptal, jestli ví, kdo je Josef Toufar. Z těch středoškoláků to nevěděl vůbec nikdo. A to je právě důvod, proč to dělám. Chci v nich částečně vzbudit zájem o to téma, ale hlavně chci ukázat, jak se jejich rodiče a prarodiče s těmi dvěma totalitami potýkali.
Má osobně vyprávěný příběh jiný efekt, než když si student přečte učebnici, případně mu látku vyloží učitel?
Určitě. Když někdo jde na místo, kde byli popravováni lidé, jiný efekt to rozhodně má. Je to jiné přenesení historie, než když to vypráví paní profesorka během jedné hodiny dějepisu. Je to jiné, když před vámi stojí člověk, který přežil holocaust a který dostal pět, deset či patnáct let kriminálu za komunistů.
Co se stane, až tito lidé mezi námi nebudou?
Tuto otázku si kladu taky. Ono koneckonců mnozí z nich už mezi námi nejsou. My jsme poslední generace, která má zkušenost ve svobodném prostředí a má možnost naslouchat lidem, kteří to zažili a proti komunismu aktivně bojovali. V osmačtyřicátém roce to byli v podstatě mladí kluci, studenti, děti, kterým je dneska 80 nebo 90 let. Už vůbec nemáme zkušenost s generací Heliodora Píky nebo Milady Horákové, kteří to pojímali úplně jinak. Studentům tehdy de facto o nic nešlo. Někteří to brali i jako klukovinu, někteří s přesvědčením. Neměli rodinné závazky. Je to naprosto jiné, než kdybychom se ptali Milady Horákové, která měla za sebou nacistický kriminál, manžela a dceru, proč to vlastně dělala a proč do toho šla. Už ani tuto možnost nemáme. A to nemluvím o legionářích 1. světové války, kteří zemřeli před rokem 1989. Takže na tuto otázku, kterou si kladu sám, nedovedu odpovědět. Postupně ale vidím, jak vliv politických vězňů a ta konfederace, která je sdružovala od roku 1989 a sdružuje dodnes, slábne a také slábne její vliv a hlas v naší společnosti. To je dneska hodně zřetelné. Dnes už nežijí ti frajeři z RAF ve Velké Británii, jako byl třeba František Peřina, u kterých jsem naprosto přesvědčen, že by lidi v politice s extrémními názory poslali do p*dele. Ti frajeři už tady nejsou a je evidentní, že jak jejich hlas slábne, sílí naopak tendence, vůle a moc komunistů a extremistů.
Jsme odsouzeni opakovat stejné chyby, nebo se dá ta paměť nějak oživit?
To určitě ne. Myslím, že to není přímo úměrné, ale hrozí to ve chvíli, kdy člověk zleniví. Pamatuji si jednoho politického vězně, který mě významným způsobem ovlivnil. Zdeněk Křivka, se kterým když jsem mluvil nejen o tom vězení, ale také o jeho životě, často vzpomínal, že základním procesem lidského života je pohyb. Jinými slovy jde o nějaké ,,neustrnutí”. Jde o nelhostejnost, zájem o věci veřejné i ten fyzický pohyb samotná. Tím se vracím právě k Sokolu. Čili nemyslím si, že jsme nuceni opakovat stejné chyby, ale pokud ustrneme, třeba v případě vnitřní nespokojenosti a začneme ji brát jako danou, fatální a neměnnou, vyvoláváme tím nejen démony v nás, ale i ve společnosti.
Úvodní foto: Archiv Michala Doležela
Ostatní foto: Archiv Sokola