Sedmadvacetiletý Michal Mižigár pochází z chudých poměrů tradiční romské rodiny z Písku. Krátce po narození přišel o většinu sluchu, okolí ale to, že neslyší, po několik let nezpozorovalo. „Dokázal jsem to dobře maskovat, naučil jsem se mluvit a rozumět odezíráním,” vysvětluje. Odhalili to až zaměstnanci školky a Michal dostal naslouchadlo. Odborníci doporučovali Michala umístit do speciální školy, kde by byl v odloučení od rodiny, což rodiče razantně odmítli a malého Michala odvezli z pražské foniatrie domů. Narazili však u tamních škol, které nechtěly romské dítě s naslouchadlem přijmout. „Moje máma chodila až do půlky srpna a žebrala skoro ve všech píseckých školách. Nedala se,” vzpomíná Michal. A nakonec se škola našla. Zásluhou matky, která má sama jen základní vzdělání, se tak mohl zapojit do hlavního vzdělávacího proudu. Na druhém stupni pak Michal našel silnou motivaci k dalšímu studiu a chystal se na zdravotní lyceum. Po zhoršení sluchu mu však v psychologické poradně sdělili, že na studium nemá. „Protože bych neodmaturoval, nenaučil bych se latinu a že bych mohl poplést zkumavky a zabít lidi.” To ho zdrtilo a chystal se tedy k učení na pomocného kuchaře. Do života mu však vstoupil vedoucí píseckého komunitního centra, který se se slovy poradny neztotožňoval a začal tedy Michala znovu motivovat, doučovat a připravovat na přijímačky na obchodní akademii. A k překvapení mnohých se na ni dostal. V době dospívání se ale začal potýkat s vlastní identitou a pocitem nepatřičnosti. „Člověk byl v obou světech, ale zároveň nikde,” říká a dodává, že se v Písku nestávalo, že by se svět Romů a Neromů propojoval. Vadilo mu také, že nebyl schopen spolužákům argumentovat v reakci na předsudky, a proto se rozhodl, že se bude ve svém životě snažit o hledání společné řeči. Vybral si studium romistiky a jako první Rom v Písku se dostal na vysokou, na Karlovu univerzitu. Na té získal bakalářský titul, na magisterském nyní pracuje na Středoevropské univerzitě v Budapešti v komparativní historii. Dnes je velkým vzorem jak pro Romy, tak pro neslyšící. A čím dál více mladých Romů z Písku tak i díky němu chodí na střední školy. Právě Michalovi rodiče pak slouží jako rádci jejich rodičům. „Chtěl bych být prostředníkem mezi Romy a Neromy. Přinášet příležitosti, aby se mohli poznat. Zároveň dát možnost Romům, aby na sebe byli hrdí, aby se za svůj původ nestyděli,” uzavírá.
Michal Mižigár se narodil do romské rodiny, která silně stavěla na tradicích. Narodil se jako slyšící, podle něj mu ale očkování způsobilo zánět mozkových blan, který zapříčinil už několik měsíců po narození jeho velmi těžkou nedoslýchavost. Na to, že neslyší, přišli rodiče až v jeho šesti letech. „Naučil jsem se sám od sebe odezírat,” odpovídá na otázku, jak je možné, že jeho okolí tuto skutečnost nepoznalo dříve. „Někteří to tušili, ale já to dokázal dobře maskovat a vždy jsem jim to vyvrátil,” doplňuje. Nakonec na to přišla učitelka ve školce, která s tím seznámila Michalovu matku. „A máma se urazila, nechtěla tomu věřit. Říkala, že to není pravda, že slyším a že mě přece dobře zná,” směje se. „Tak jsme šli na ušní a tam se to prokázalo,” dodává. Michal byl obratem odeslán na foniatrii do Prahy, kde dostal naslouchadlo a v podstatě poprvé v šesti letech uslyšel. „To bylo něco!” říká. Rodiče ho pak ale ze specializovaného centra vzali a odvezli domů. „Odborníci chtěli, abych se začal učit znakový jazyk a chtěli mě dát do školy pro neslyšící. Naši se s tím nechtěli smířit,” vysvětluje. Přesvědčovali lékaře, že Michala mluvit naučí. „Mluvil jsem sice špatně, ale romsky i česky. Odezíral jsem, a tak jsem se to naučil.” Aktuálně Michal Mižigár na jednom uchu neslyší téměř nic, na druhém má zbytky sluchu. Čeká proto na kochleární implantát. Jeho stav se totiž stále zhoršuje.
Romský žák s naslouchadlem
Michal znakový jazyk neovládá, protože ho neznal ani nikdo v jeho okolí a všichni s ním vždy mluvili česky nebo romsky. „Logopedka ale tehdy našim říkala, aby na mě nemluvili romsky, že bych to nezvládl. Že by se mi to pletlo. Máma tedy přestala, ale s babičkou to nehnulo. Ta říkala: ,Je Rom, tak musí umět romsky!` A tak jsem přirozeně vyrostl ve dvou jazycích,” říká. Přiznává ale, že problémy ve škole měl. „Je určitá slovní zásoba v češtině, která se u nás nepoužívala. Přišel jsem do školy a myslel jsem si, že tohle slovo něco znamená, a ono to bylo něco jiného. A učitele zase nenapadlo, že tomu nerozumím,” vysvětluje.
Najít školu, která by přijala romské dítě s naslouchadlem, bylo podle něj téměř nemožné. „Moje máma chodila až do půlky srpna a žebrala skoro ve všech píseckých školách. Nedala se.” A to i přesto, že sama babička matku přesvědčovala, aby to už vzdala, že půjde do vězení. „Před pár dny, když jsem se vrátil z Budapešti, před rodinou mamce děkovala, že ji neposlechla,” říká Michal. Matce se nakonec na poslední chvíli základní školu pro Michala najít podařilo. „Byla tam úžasná paní Texlerová, zástupkyně ředitele. Už tehdy tam měli jedno hendikepované dítě na vozíku,” vzpomíná. „Byla to vlastně taková inkluzivní škola v pravém slova smyslu. Byly tam romské děti, neromské, hendikepovaní, chudí, bohatí, úplně všechny vrstvy a nikdo to neřešil. Bylo úplně normální, že v každé třídě bylo pět, šest Romů,” zdůrazňuje.
Nové obzory
Po páté třídě Michal přestoupil do nové školy, kde se naopak setkal s posměšky i šikanou - jak kvůli tomu, že je Rom, tak pro svůj hendikep. „Nebylo to každý den, ale ty narážky byly hodně časté. Nebyl týden, abych někde nenarazil. A byli to i žáci z jiných tříd,” vybavuje si a dodává, že si neustále opakoval, že nemá smysl reagovat a prát se. „Říkal jsem si, že nás fakt neznají.”
Vše se změnilo až s příchodem přísné kantorky. „Paní Šáchová byla vynikající učitelka, a když přišla do třídy, všichni měli všechno vyskládané, ruce vzadu, nikdo nedýchal,” směje se. Michal v té době chodil do romského tanečního kroužku, kde se zaměřovali na tradiční čardáše. Jednou si tato učitelka Michala zavolala a svěřila se mu, že se jí jeho taneční umění moc líbí a jestli by o něm nechtěl něco napsat do školního časopisu. „Já vůbec nevěděl, co o tom psát. Neučil jsem se v té době moc dobře. Něco jsem ale zkusil a po redakční radě jsem viděl, že to je samá chyba. Řekl jsem si tehdy, že nemůžu Romům dělat takovou ostudu a rozhodl jsem se zamakat,” přiznává. Říká, že do té doby pro něj byla škola jen formalitou, kterou je třeba vydržet. Tohle byla ta chvíle, kdy mu došlo, že ji potřebuje k napsání článku. „A to je velká motivace,” přikyvuje. „Pak jsem hned šel do knihovny a půjčil si cvičebnici pravopisu.”
Psaní Michala postupem času začalo bavit a přirozeně ho napadlo, že by mohl zkusit napsat něco romsky. Do té doby vůbec o existenci romské literatury netušil a nevěděl ani, jak se romština zapisuje. „Až pak mi dal strejda Matěj Šarközi do ruky knížky Černá růže, Jak jsem chodila do školy a Tři sestry. Četl jsem to pořád dokola,” popisuje. Konečně totiž našel něco, co ho vystihovalo a s čím se dokázal plně ztotožnit. „Ve škole se člověk musel pořád přizpůsobovat, ale nerozumíš tomu, protože to nejsi ty, nemůžeš se s tím identifikovat,” dodává. S příchodem internetu se pak Michalovi otevřely nové obzory a on začal hltat kvanta obsahu o Romech, na která narazil. Přiznává, že ve škole postrádal pozitivní vzory.
Konec světa a nový začátek
„V patnácti letech jsem se chtěl hlásit na zdrávku. V té době se mi ale také z ničeho nic prudce zhoršil sluch. Začal jsem koktat,” vybavuje si. Podstoupil psychologické vyšetření v Českých Budějovicích, kde své studijní plány na zdravotnickém lyceu zmínil. „A ona řekla, že tam jít nemůžu, protože bych neodmaturoval, nenaučil bych se latinu, a že bych mohl poplést zkumavky a zabít lidi,” svěřuje se. „A mně se tehdy zbořil svět,” přiznává.
Za velké štěstí v této zdrcující situaci Michal považuje své kontakty v píseckém komunitním centru, kam chodil tancovat. Tamní vedoucí se při jedné z návštěv Michala zeptal, kam se hlásí na školu. On posmutněle odpověděl, že na pomocného kuchaře. Sociální pracovník odvětil, že to, že nepůjde na zdrávku, přeci neznamená, že nemůže jít na jinou střední školu. „A to bylo klíčové. Že tam byl v tu chvíli někdo, kdo tohle řekl.” V Michalovi v tu chvíli svitla nová naděje a začal se za intenzivní pomoci vedoucího připravovat na přijímačky na obchodní akademii. „Neuměl jsem dělit dojciferným číslem, zlomky, nic. Vůbec jsem tu matiku neuměl,” podotýká. Odrazovali ho i samotní učitelé na základní škole, nevěřili, že by se mohl na školu, kde je matematika důležitá, dostat. A nechtěli, aby byl příliš zklamaný. Ještě dva týdny před přijímačkami totiž dostal ze čtvrtletní práce z matematiky pětku, na čtyřku mu chyběl půlbod.
Proto pak všem vytřel zrak, když měl u přijímacích zkoušek po intenzivní přípravě z matematiky plný počet bodů. „V tu chvíli se začala celá naše komunita Romů v Písku i okolí, včetně cizích lidí, radovat jako z velkého vítězství. Přitom šlo jen o střední školu,” směje se. Další vzdělání totiž zdaleka nebylo mezi píseckými Romy samozřejmostí. Michalova matka se například učila na elektromechaničku, učební obor však kvůli těhotenství nedokončila. Otec má jen základní vzdělání, celý život pracoval v továrně, v 90. letech krátký čas podnikal a dnes je nezaměstnaný. Michal se tak stal prvním romským studentem v historii školy. A matematika mu postupně začala jít - i díky doučování vedoucího komunitního centra Hladíka, který jej podporoval i během studia na střední. V maturitním ročníku pak z ní měl na vysvědčení dvojku.
Zlom
Michal pochází z rodiny, ve které se mluvilo především romsky. Velkou měrou se do jeho výchovy zapsaly také babičky, které mu vyprávěly pohádky nebo příběhy. Také se u nich scházeli starší Romové, byl tak svědkem tradičního života. „To stejné jsem ale nedokázal předat a vysvětlit svým spolužákům, argumentovat na jejich předsudky.” Dodává, že právě knihy zakladatelky české romistiky Mileny Hübschmannové ho učily o těchto tématech s ostatními srozumitelně mluvit. Ještě na střední škole proto z vlastní iniciativy zašel do píseckého muzea, vyžádal si schůzku s ředitelem a přesvědčil ho, že je zapotřebí udělat co nejdříve výstavu o Romech, jejich historii, jazyku a kultuře. „Bylo mi tehdy 16 let a pan ředitel mě naprosto respektoval a bral mě jako sobě rovného partnera.” A výstava skutečně proběhla. Za tři roky. Michal mezitím začal navštěvovat místní archiv a sestavovat rodokmeny tamních romských rodin, do přípravy zapojil s etnografem Prácheňského muzea Janem Koubou věhlasnou etnografku a fotografku Evu Davidovou. „Tím se nám společně podařilo poprvé dostat ve velkém Romy do muzea. Byla tam totiž také historie každého rodu včetně fotek,” vysvětluje Michal. Tehdy se také definitivně rozhodl, že chce jít studovat romistiku. Na Karlovu univerzitu.
Michal v té době začal také spolupracovat se slavnou sbormistryní Idou Kelarovou a odjel poprvé na její festival na hradě Svojanov. „Byl to pro mě ohromný zlom. Tam jsem poprvé viděl úspěšné Romy a Romky z několika zemí. Poprvé se také setkal s tím, že ho někdo z Neromů objal. „Tam jsem pochopil, že to dělení mezi Romy a Neromy je jen důsledek toho, v čem jsem vyrostl. Najednou jsem viděl, že to, o čem jsem snil, může existovat. Věděl jsem, že nejsem sám,” říká nadšeně. V Písku si podle svých slov připadal, jako by nikam nepatřil. Jeho kamarádi z řad Romů neměli tak široké obzory a vzdělání, aby pochopili, za čím jde a co ho zajímá. Pro spolužáky byl sice kamarádem, ale pořád Romem, který se navíc neúčastnil tmelících akcí. Když se totiž jelo na výlet nebo lyžák, Michal jet nemohl. „Pro mě bylo těžké už to, když mi rodiče kupovali knížky do školy. Nemohli si to dovolit. Věděl jsem, že ty peníze pak nebudou. Takže jsem o výjezdech se školou doma ani neříkal,” popisuje. „Člověk byl v obou světech, ale zároveň nikde,” říká a dodává, že se v Písku nestávalo, že by se ty dva světy propojovaly. Romské děti si s těmi neromskými společně nehrály. „Když jsem měl na základce kamaráda, zdravil mě ve škole, ale na ulici už ne, aby jeho máma nenadávala,” vybavuje si.
Karlova univerzita
Michalovo přijetí na Karlovu univerzitu bylo obrovskou událostí pro celou píseckou romskou komunitu. Byl prvním tamním Romem, který se na vysokou školu dostal. S přijetím se však nesl i obrovský strach, protože nebylo zvykem, aby dítě od rodičů odcházelo tak daleko. „Všichni mě oplakali. Že budu úplně samotinký ve světě. ,Co bude dělat? Co bude jíst?`” směje se Michal zpětně, ačkoliv se sám nového světa obával. Jeho strachy však rozehnal příchod na romistiku, do jejíhož rodinného prostředí okamžitě zapadl. Na Karlově univerzitě získal bakalářský titul, už během studia se věnoval také výzkumu romštiny, s vyučujícími aktivně spolupracoval na vytváření učebních materiálů pro zavádění romštiny do výuky v zemích střední Evropy. Podle svých slov se ale zabýval příliš mnoha věcmi a začínal se potýkat s vyhořením a beznadějí ze situace Romů, která se lepší jen velmi pomalu.
Jako spása proto přišla možnost přihlásit se na Středoevropskou univerzitu v Budapešti. „Potřeboval jsem odjet, zavřít se někde a přemýšlet a hlavně na sobě zapracovat. Stal jsem se aktivistou, což jsem na začátku vůbec nechtěl. Mým snem bylo podporovat romskou identitu a kulturu, přinášet poznatky Romům i Neromům,” vysvětluje. Nyní má za sebou rok programu pro studenty vysokých škol z řad Romů a uprchlíků, který je připraví zejména na náročné studium v cizím jazyce. Přestože bylo podle Michala studium náročné, a on tak první část roku spal v průměru čtyři hodiny denně, zdárně ho nedávno dokončil a na podzim začíná na univerzitě magisterský program komparativní historie.
Přes počáteční obavy je dnes Michalova rodina šťastná a hrdá. „Vnímám hodně pozitivní zpětnou vazbu. A nejen od Romů v Písku, ale i od širší rodiny, kterou jsem nikdy neviděl,” usmívá se. „Je na tom vidět, že si Romové dnes vzdělání skutečně váží,” dodává. Uvědomuje si, že on sám je dnes pro ostatní Romy v rodném městě příkladem, že se studium vyplatí. Čím dál více mladých Romů tak chodí na střední školy a právě Michalovi rodiče slouží jako rádci, kteří si tím už sami prošli a vědí, jak rodičům současných studentů poradit.
A jakým směrem by Michal rád vyšel po dokončení studií v Maďarsku? „Chtěl bych být prostředníkem mezi Romy a Neromy. Přinášet příležitosti, aby se mohli poznat. Zároveň dát možnost Romům, aby na sebe byli hrdí, aby se za svůj původ nestyděli. Pokud bude tohle fungovat, mohou jít dál a řada problémů, se kterými se potýkají, se tak vyřeší,” uzavírá.
Úvodní foto: Lukáš Houdek
Ostatní foto: Archiv Michala Mižigára