Michal Scheibenreif studuje už několik let medicínu v Bratislavě. Když zrovna končil druhý ročník, začal mít jeho otec nečekané zdravotní problémy. Trpěl dlouhodobými průjmy a bolestmi břicha. „Nepřipisoval jsem tomu vážnost, měl jsem do toho zkouškové a táta se o tom taky bavit nechtěl,” vypráví Michal. V květnu pak podstoupil preventivní vyšetření, výsledky ale před rodinou zamlčel. Když pak přišly prázdniny, začal výrazně hubnout, začala ho bolet záda. Michal ho proto vzal na CT a další vyšetření. „A tam nám řekli, že má rakovinu slinivky,” říká posmutněle. „Byl to šok. Jako medik jsem věděl, že to je nezvratné a tím, že už od května uběhly tři měsíce, se s tím už nedalo nic dělat.”
Podle Michala jako budoucího lékaře je u tohoto onemocnění nejnebezpečnější, že první příznaky jsou plíživé a člověk je úplně nerozezná. Má proto nejprve tendenci si myslet, že se nic neděje. Pokud ale nejedná okamžitě, šance na přežití je mizivá. Zdůrazňuje proto, že je důležité na tuto možnost myslet jak z pozice pacienta, tak lékaře a nepodceňovat ji. I doktor totiž podle něj může mít pocit, že jde o drobnost a pacient přehání. Neřešení však pro něj pak znamená téměř jistou smrt.
Vyhořelí lékaři
„Když jsem se den po sdělení diagnózy probudil, rozhodl jsem se, že na čas přeruším studium. Nestálo mi to za to. Chtěl jsem poslední chvíle strávit s tátou,” vypráví. „Bylo to to nejlepší, co se mi v té situaci mohlo stát. Protože jsem prožil krásných devět měsíců s ním. Bylo to strašné, ale zároveň krásné. Zažíval jsem neuvěřitelné pocity, které mi daly mnoho jako budoucímu lékaři,” říká. Dodává, že se díky tomu naučil myslet jinak.
Lékaři podle něj jsou na Slovensku zavaleni papíry a nemají pak kapacitu myslet na pacienty jako na lidské bytosti. Jsou vyhořelí. „Já bych tohle chtěl sám jako lékař změnit,” říká odhodlaně. Reaguje tím na osobní zkušenost, kdy se právě finální diagnózu spolu s otcem dozvěděli poměrně bezcitným způsobem. „My se ale ve škole nic takového neučíme. Učíme se věci týkající se léčby, ale etiku a jednání s pacientem vůbec,” tvrdí. Kontakt s pacientem podle něj pak přichází až ve třetím ročníku a studenti tak neví, jak na ně a jejich problémy reagovat.
Semknutí
Michal se o otce po čas jeho nemoci staral, chodil s ním na vyšetření. „Jednou mě vzbudil strašný křik. Táta byl dole v domě a křičel bolestí. Nechtěl i přesto jít ráno do nemocnice. Ale donutili jsme ho,” vypráví. „Pak měl klidnější období, kdy velké bolesti ustoupily a my jsme dokonce mohli jet na chalupu.” Poslední tři týdny však prožil v nemocnici. Zemřel jednu zářiovou neděli roku 2015. Michal pak měl už v úterý nastupovat zpět do školy. „Osud se naplnil. Upřímně si nedovedu představit, že bych při takové situaci dobře studoval.”
Michal se ženou, která rakovinu slinivky porazila
„Bylo to peklo na zemi. Prožíváte hněv, smutek, výčitky i radost,” popisuje emoce, které spolu s matkou pociťovali. „Pro nás s mamkou bylo asi nejtěžší se smířit s tím, že táta odejde. Věděli jsme to od začátku, ale nedalo se na to připravit,” odhaluje Michal. Dostalo se jim ale nečekané podpory od sousedů i lidí, od nichž by to nečekali. „Začali jsme si spolu povídat a sdílet. Semklo nás to.” Otec o nemoci otevřeně mluvil, necítil ji jako stigma. A to podle Michala ve vztahu k okolí pomohlo.
Naděje
Když otec zemřel, vyskočila na něj jednoho dne na Facebooku reklama slovenské organizace Ne rakovině. Jeden z příspěvků se týkal právě pankreasu. „Napsal jsem jim mail, kde jsem popsal náš příběh. Obratem mi pak nabídli, jestli nechci hned příští den vystoupit na tiskové konferenci,” vzpomíná s úsměvem. A tam započal svou misi. Tou je povědomí o příznacích nemoci rozšířit a dělat tak osvětu. Od té doby proto často vystupuje v médiích, na osvětových dnech po celém Slovensku nebo různých vzdělávacích akcích. „Snažím se například oslovovat kolemjdoucí v nákupních centrech. A děláme to spíš kontaktně a osobně než z nějakého pódia.” V jeho snažení ho podporují setkání s lidmi, kterým se díky včasnému odhalení choroby podařilo přežít. To byl i případ jedné z žen, jejíž příběh Michalovi utkvěl v paměti. „Jí na to přišli v pátek a hned v pondělí šla na operaci. A to ji zachránilo,” říká. Pokud se zachytí včas a rychle se jedná, jistá určitá naděje totiž existuje.
Michal nyní končí pátý ročník. Ještě nemá jasno, čemu přesně by se rád věnoval. Ve škole ho čeká ještě jeden rok a bude následovat atestace. Onkologii by se věnovat s ohledem na rodinné zkušenosti nechtěl. Ví ale, že by rád změnil přístup lékařů k pacientům a na to také při své práci i osvětové činnosti upozorňoval.
O příznacích rakoviny slinivky břišní více zde.