Ilona Karpati je 93letá Maďarka, která prožila téměř půl století nedaleko Niagarských vodopádů v Kanadě. Do Maďarska se vrátila dožít. Přestože se jí v Kanadě moc líbilo, zůstalo její srdce ve střední Evropě. Dnes však může pravidelně procvičovat oblíbenou angličtinu s dvojicí mladých žen – dvaatřicetiletou Ritou z Nigérie a devětadvacetiletou Radwou ze Sýrie. Jde o dvojici uprchlic, které v Maďarsku žijí a rozhodly se zapojit do rekvalifikačních kurzů pro nově příchozí, které jim pomáhají najít uplatnění na trhu práce a začlenit se do společnosti. „Mám tuhle práci ráda,“ říká Radwa z Damašku. „Vyžaduje mnoho trpělivosti a vřelosti, ale někdy se mi chce brečet, když vidím, že jsme udělali pacientovi radost,“ dodává. A jejich práci si chválí také klienti, pro které je setkání s cizinci příjemným zpestřením. „Na uprchlíky si nemůžu stěžovat,“ hodnotí 97letá vdova Gezane Fekete. „Běhají tu kolem, dělají své povinnosti velmi dobře. Jedna z nich mi pomohla v koupelně. Byla velmi rychlá, milá a usmívala se. Můžu o nich říct jen samé dobré věci,“ doplňuje. A chválí si je také personál.
Radwa se narodila v Sýrii a život prožila v Damašku. Do Maďarska přišla se svými rodiči před čtyřmi lety – tedy dříve než propukla takzvaná migrační krize. Její otec se pro tuto středoevropskou zemi známou svým odmítavým postojem k přijímání uprchlíků rozhodl záměrně. Za dob socialismu tam totiž studoval a tehdy se také naučil obstojně maďarsky. Když proto rodina řešila, kde začít od znovu a zajistit rodině bezpečí i budoucnost, bylo pro něj Maďarsko jasnou volbou. Radwa vystudovala v Damašku na tamní univerzitě psychologii. V Evropě se pak věnovala hlavně učení arabštiny nebo umění. Je vdaná a čeká dítě.
To Rita odešla z Nigérie v roce 2015 poměrně tradiční cestou - dostala se do sítě pašeráků, kteří ji dostali do Řecka. Ve své domovině se živila prodejem ovoce, v Maďarsku pracuje v restauraci. Podobně jako Radwa ale doufá, že se jí podaří najít uplatnění ve zdravotnictví a zejména v péči o seniory, ve které se během svého kurzu zhlédla. „Práce s lidmi mě uspokojuje,“ přiznává. „Dělám starým lidem snídani, krmím je. Pokud neumí anglicky, používáme řeč těla. Když od tebe přijmou jídlo, znamená to, že tě přijímají,“ dodává. Naráží tak na problém, se kterým se uprchlíci na pracovním trhu, a zejména na pozicích práce s lidmi, potýkají. Je jím nedostatečná znalost místního jazyka. To zmiňuje také maďarský pečovatel, který v domově pracuje už tři roky. Podle něj je znalost maďarštiny pro tuto práci na plný úvazek klíčová. Proto by dle něj měli příchozí věnovat velkou pozornost jazykovým kurzům. Dodává však, že pomoc, kterou poskytují, je velmi cenná.
Překonat traumata a začlenit se
Rita s Radwou pracují v Domově pro seniory Alberta Schweitzera v rámci svého angažmá u organizace MigHelp. Jedním ze zakladatelů byl před devíti lety James Peter, který dnes působí jako její ředitel. On sám má za sebou zkušenost uprchlíka ze západní Afriky. Do Maďarska přišel už v roce 2001 a během svého pobytu v táboře byl svědkem velkých konfliktů mezi křesťany a muslimy. „Pochopil jsem, že to ve skutečnosti nebylo kvůli náboženství, ale proto, že se nudili,“ vzpomíná. A rozhodl se, že bude pracovat na vzájemném porozumění a pracovních tréninzích nově příchozích, aby k takovým situacím pro nedostatek náplně množství volného času nedocházelo.
Zpočátku začal sbíráním starších počítačů, na kterých potom vyučoval počítačové workshopy. Organizace dnes vedle těchto workshopů učí například řídit, pořádá jazykové kurzy, ale také kurzy péče o děti a seniory. Ty jim mají usnadnit nelehký přístup na maďarský pracovní trh a začlenění do tamní společnosti. Péče o seniory má však ještě další rozměr. Uprchlíci díky péči o druhé mají možnost překonávat traumata, která byla důvodem jejich odchodu z vlasti. Navazují nové vztahy a vytváří si bezpečné, přátelské prostředí.
Program péče o seniory sestává ze 110 hodinového teoretického i praktického kurzu. Poměrně velká hodinová dotace dává uprchlíkům možnost poznat také velké množství starších Maďarů a navázat s nimi přátelské vztahy. Jednou z nich je také 93letá Ilona Karpati, která polovinu svého života prožila u Niagarských vodopádů v Kanadě. Do Maďarska se však vrátila, protože cítila, že právě tam je její skutečný domov. Díky Ritě, Radwě a dalším příchozím může hovořit svou milovanou angličtinou. „Jsou moc milí, roztomilí a usmívají se,“ říká.
Počítačové kurzy pro uprchlíky (Foto: FB MigHelp)
Mnoho emocí
Přestože je většina uprchlíků s prací v tomto zařízení spokojená, přiznávají, že jde často o velmi náročnou práci. „Práce zde je hodně emocionální,“ říká třicetiletá Mercy Asizu z Ugandy. „Tito staří lidé někdy také brečí,“ dodává.
Činnost učňů si pochvalují ale také další klienti domova, přestože většina z nich angličtinu na rozdíl od Ilony Karpati neovládá. Je mezi nimi i 97letá vdova a prababička Gezane Fekete. Ve svém pokročilém věku už téměř nevidí a nedoslýchá. „Na uprchlíky si nemůžu stěžovat,“ hodnotí paní Fekete. „Běhají tu kolem, dělají své povinnosti velmi dobře. Jedna z nich mi pomohla v koupelně. Byla velmi rychlá, milá a usmívala se. Můžu o nich říct jen samé dobré věci,“ doplňuje.
„Být starý není snadné,“ říká Rita z Nigérie. „Cítím ale silnou touhu se o ně starat. Nevím proč. Prostě je mám ráda,“ uzavírá.
Foto: UNHCR/Bela Szandelszky