Život Mika Hainese ze Skotska se nenávratně změnil v září 2014. Tehdy se dozvěděl, že takzvaný Islámský stát popravil jeho bratra Davida, který byl o mnoho měsíců dříve zajat na humanitární misi v Sýrii. Nahrávka s popravou jeho bratra obletěla svět. Mike se tak spolu s truchlící rodinou ve vteřině ocitl uprostřed mediální mašinérie. Dnes jezdí po školách i mešitách a snaží se vyprávěním Davidova příběhu zamezit radikalizaci mladých lidí. O zkušenostech s britskými médii, vyrovnáváním se se ztrátou blízkého pod mezinárodní publicitou i svých přednáškách promluvil v rozhovoru pro HateFree Culture.
Terorismus tvůj život zasáhl velmi náhle a hluboce. Jak se to stalo?
Můj bratr David byl humanitárním pracovníkem. Společně jsme před jeho odjezdem do Sýrie o všem zevrubně mluvili. Probrali jsme spolu všechny možné scénáře i ty nejhloupější, ale pro každý případ jsme si udělali plán. A pak přišel 11. březen 2013, kdy se můj bratr vracel se svým kolegou v konvoji z jednoho z uprchlických táborů v Sýrii. Byli přepadeni a můj bratr byl unesen. Osmnáct měsíců byl v zajetí, než ho vojáci ISIS popravili. Zpráva o jeho smrti pak byla úplně všude.
Říkáš, že video zobrazující jeho popravu obletělo svět. Jak taková publicita dopadá na blízké, kteří právě přišli o bratra, syna nebo manžela?
Byla to naprostá noční můra. Americký rukojmí Steven Sotloff byl zavražděn 2. září 2014. Můj bratr byl vidět na videu v pozadí. Do té doby média o Davidovi neinformovala. Ve videu s popravou Stevena Sotloffa bylo bratrovi vyhrožováno Muhammedem Emwazim - čili Jihadi Johnem - a bylo řečeno, že je na řadě. Poté, co bylo zveřejněno video s Davidovou popravou, trvalo pouhých 16 minut, než novináři začali zvonit u dveří mých starých rodičů. Byli nechutní. Protože jsme jako rodina s médii nekomunikovali a neposkytli jsme tedy žádné prohlášení, začali ten příběh hledat jinde. Mluvili s lidmi, se kterými jsem pracoval před šesti lety, vydali se dokonce do práce mojí polovičky. Bylo to prostě odporné. Davidova druhá žena bydlí kousek od nás a způsob, jakým se chovali novináři k ní, byl ještě mnohem horší. Někteří se jí dokonce snažili dostat do domu. A navíc jsme tomu absolutně nemohli uniknout. Bylo to v každých novinách, na každém kanálu, byl tím zaplavený internet. Snažili jsme se chránit naše rodiče, aby se dokázali s nastalou situací vyrovnat. Nemohli jsme ale vůbec zapnout televizi nebo vzít do ruky noviny. Bylo to zlé.
Takže jste se tu zprávu dozvěděli z médií?
Ne. Celou situací mého bratra se zabývalo Ministerstvo zahraničí a bezpečnostní složky. Ten den, 13. září 2014, mi těsně po jedenácté večer zavolali, aby mi oznámili, že David zemřel. Svolali jsme proto rodinu ke mně domů a bylo na mně jim říct, že byl zavražděn. Byl s námi také někdo od policie, kdo řešil situaci s médii. Přestože mí rodiče v té době nebyli doma, na zahrádce před jejich domem v podstatě kempovala média a čekala, až se vrátí.
Když se stane nějaký teroristický útok, dozvídáme se často řadu detailů ze života útočníků. Měla by média teroristům věnovat tak velký prostor?
Ne. Média situaci strašně zhoršují. Ten prst obvinění, kterým řada z nich poukazuje na islám, je prostě špatný. Způsobují tolik nenávisti a rozdělení společnosti – od Británie po celý svět. Měla by mít společenskou zodpovědnost. Férové a pravdivé informování je ale fuč. Vše je jen o penězích. Dříve tomu bylo jinak. Ale zpátky k informování o teroristech. Když se podíváš na situaci v Londýně nebo v Petrohradu po nedávných útocích, byla pozornost soustředěna zejména na útočníky. Víš o nich v podstatě všechno. Naopak by ale měl být pokrýván dopad těchto činů na oběti a jejich rodiny.
Poté, co nahrávka s tvým bratrem zaplavila média, následovala poměrně bouřlivá diskuse o tom, zda taková videa zveřejňovat. Mnohá média přistoupila k tomu, že podobné propagandistické nahrávky dnes už nepublikuje. Co si o tom myslíš?
Těm médiím, která nahrávku s mým bratrem nezveřejnila, tleskám. Jsou to féroví, čestní a slušní lidé. Je pravda, že mnohá média po celém světě se rozhodla podobné záběry nepublikovat. Některá v tom ale pokračují, protože špatné zprávy a fotky prodávají.
Proč myslíš, že tvůj bratr zemřel?
Nic pro ně neznamenal. Jen neměl štěstí – byl ve špatnou dobu na špatném místě. A nešlo jim v první řadě o bratrovu smrt, ale zejména o více teroru, strachu a podezřívání. Čekali od mé rodiny, že se postavíme a na někoho ukážeme. A tím rozdmýcháme více strachu a více rozeštvávání. To jsem neudělal. Nebudu za teroristy dělat jejich práci.
Někteří lidé, kteří vystupují proti muslimům a islámu, pak často po podobných útocích nebo popravách operují se jmény obětí. Setkal ses s tím i ty?
Ano. Byli lidé a hnutí, kteří se snažili zneužít jméno mého bratra. A to byl jeden z důvodů, proč jsem se rozhodl vstát a začít mluvit. Můj bratr by se musel otáčet v hrobě. Nikdy bych nepřipustil, aby jeho jméno zneužívali k šíření nenávisti a živení strachu. David mě upřímně štval v řadě věcí. Ale byl to člověk, který by pomohl druhému bez ohledu na jeho barvu pleti nebo náboženství. A to z něj dělalo dobrého člověka. Bylo pro mě proto důležité se té nenávisti postavit.
Od Davidovy smrti jezdíš po školách, navštěvuješ mešity a snažís se jeho příběh šířit mezi lidi, kteří mohou být náchylní k různým směrům radikalizace. Proč ses k tomu odhodlal?
Všechno začalo, když jsem po Davidově smrti promluvil na BBC. My jsme kdysi s Davidem mluvili o tom, co by se v takovém případě stalo. David nebezpečí práce humanitárního pracovníka dobře znal. Přijal je. A protože jsme věděli, že ho ta práce naplňuje, byli jsme za něj šťastní i celá rodina. To, aby bylo někomu v jeho jménu ublíženo, pro něj bylo nemyslitelné. Po mém vystoupení na BBC jsem dostal stovky zpráv vyjadřujících nám podporu, současně mi ale přišly desítky pozvání na různá místa, abych příběh naší rodiny vyprávěl. A tak chodím tam, kam mě volají - včetně mešit. Tam se také modlím – nejsem muslim, jsem křesťan, ale modlíme se společně, protože máme v podstatě stejného boha. Od první chvíle, kdy jsem do některé z mešit přišel, je to vždy stejné. Lidé pláčou a prosí mě o odpuštění. A já se jich vždycky ptám: „Co bych vám měl odpouštět? To nejsou vaši lidé. To není vaše náboženství. Byl to někdo, kdo vaši víru zneužil jako omluvu pro takový čin.“ Když jsem šel takhle mluvit úplně poprvé, bylo to těsně po bratrově smrti. V mešitě ke mně přistoupil osmdesátiletý muž o holi a snažil se pokleknout, aby mi políbil chodidla. Plakal a plakal jsem i já. A tak to je vždy. Vždy se setkávám s obrovskou mírou soucítění a získal jsem tak i spoustu nových přátel. A věřím, že mě to současně dělá lepším člověkem.
Jaké jsou reakce na tvá vystoupení?
Už jsem mluvil ke stovkám nebo tisícům lidí – jak k široké veřejnosti, tak žákům a studentům. Vždy se mi dostává stejné reakce a je jedno, jaké jsou barvy pleti nebo náboženství. Je naprosté ticho od začátku až do konce. Velmi často se objevují slzy. Když mě něco dojme, nepotlačuju to, protože bych pak nebyl upřímný. Takže když to na mě přijde, jak jsi mohl být svědkem dnes i ty, tak to neskrývám. Život mého bratra je pryč, nemůžu udělat nic, co by ho mohlo vrátit. Můžu o něm ale vyprávět mladým lidem i veřejnosti. A jejich reakce je pro mě jako čisté zlato. Studenti jsou dnes neuvěřitelní. Síla a odhodlanost mnohých z nich bojovat za mír je odzbrojující. Nikde není dost bezpečno. A způsob, jakým na teroristické útoky reagujeme, dokazuje naši humanitu. Když reagujeme nenávistně, odvádíme práci za teroristy. Když reagujeme mírumilovně, tak s tou nenávistí bojujeme.
Dostáváš také nějaké výhrůžky?
Po dva roky, co tohle dělám, jsem byl dvakrát fyzicky napaden. V obou případech se jednalo o přívržence krajní pravice. Dostávám také velké množství nenávistných mailů. Většina z nich pochází od krajní pravice, některé od ISIS. Vlastně jsem na to ale dost hrdý. Dává mi to signál, že odvádím dobrou práci. S rodinou jsme vyvinuli pravidla, kterých se držíme, abychom si zajistili bezpečnost. Ale současně nepřestaneme žít náš normální život. To pro ně neuděláme.
Pomáhá tobě i tvé rodině to, že o tom máte možnost veřejně mluvit?
Pro mě je to způsob léčby. Občas se mě lidé ptají, proč to dělám. A já vždycky zmiňuju čtyři důvody. V první řadě chci, aby se na mého bratra vzpomínalo jako na skvělého humanitárního pracovníka, kterým byl. A ne jako na toho, kdo zemřel. Druhým důvodem je vyjádření mého postoje vůči nenávisti. Dále je to pro mě možnost, jak se přes to přenést. A nakonec – kdybych něco neudělal, duch mého bratra by mě pronásledoval do smrti (smích). Ano, je to proces, který pomáhá. Bohužel si to trauma prožívám při každé další prezentaci znova, takže to není snadné, ale mám kolem sebe spoustu lidí, kteří se o mě pečlivě starají.