Přestože dnes jednačtyřicetiletý Milan Junek patří mezi úspěšné fotografy mužských i ženských aktů, nebyl jeho život vždy radostný. Od svých šesti let až do dospělosti vyrůstal v dětském domově v Dlažkovicích. Po odchodu z ústavní péče se dostal na ulici. „Mým novým domovem bylo lovosické vlakové nádraží, kde jsem poznal, jaké to je vydělávat si peníze na jídlo vlastním tělem,“ říká Milan. Ve chvíli, kdy byl nejvíce na dně, se na něj usmálo štěstí. Souhrou náhod totiž našel svou biologickou rodinu, se kterou dodnes žije, a postavil se na vlastní nohy. Dnes si plní svůj sen. Věnuje se naplno focení, jež se stalo jeho vášní, a postupně si buduje kariéru úspěšného fotografa, který spolupracuje s několika časopisy i známými osobnostmi.
Milan se narodil v Chomutově do romské rodiny, odkud se v první třídě dostal do dětského doma. Je vyučeným zahradníkem a dnes žije v Teplicích. „Mé dětství bylo plné smíšených pocitů. Často jsem si kladl otázky: ‚Co tu dělám? Proč tu jsem?‘ Jako malé dítě jsem ten dětský domov nevnímal. Změnilo se to až v pubertálním věku, kdy už si člověk dokáže vytvořit vlastní názor na okolní svět,“ vzpomíná Milan a dodává, že v dětství považoval ústav za svůj domov. O důvodech svého umístění do ústavní péče se dozvěděl až v dospělosti. „V pozdějším věku, když jsem začal poznávat nové svěřence, jsem si uvědomil, že všichni máme podobný problém. Tím myslím rodinné trable,“ popisuje.
Rané dětství v ústavu vnímá Milan jako dobré. V pubertě si však začal uvědomovat, že je to prostředí, do kterého nepatří. „Občas si vzpomenu na pár pěkných chvil, které mi daly pocit domova, lásky a porozumění. Takových momentů bylo ale opravdu málo a s pozdějším věkem se stále tenčily a já začal chápat, jaký tenhle režim opravdu je,“ přiznává. „Samozřejmě vzpomínám i na pár hodných vychovatelek. Těch ale nebylo moc,“ dodává.
Z děcáku na ulici
Po dovršení dospělosti Milana sociální pracovnice odvezla na lovosickou ubytovnu u vlakového nádraží. „Na první pohled mi připomínala prasečák. Byli tam ubytovaní kriminálníci a spodina společnosti,“ popisuje své zklamání. Podle Milanových slov mu v dětském domově slíbili, že mu po vyučení seženou vlastní bydlení. „Místo toho mě odvezli na ubytovnu, kde jsem se stal obětí šikany a vydírání.“ Kvůli stresu z nečekané situace přestal chodit do práce, přišel tak o obživu a následně skončil na ulici. „Mým novým domovem bylo lovosické vlakové nádraží, kde jsem poznal, jaké to je vydělávat si peníze na jídlo vlastním tělem,“ svěřuje se Milan s traumatickými zážitky.
Na nádraží tehdy žilo kluků jako Milan více. Přestože toto období vnímá jako velmi bolestivé a plné beznaděje, vzpomíná si v současném předvánočním čase také na situaci, která se mu zásadně otiskla do paměti. „Byl Štědrý den a my jsme už měli vydělané peníze, a tak jsme všichni koupili cukroví a bramborový salát. Seděli jsme tam všichni spolu jako rodina a udělali jsme si takovou nádražáckou štědrovečerní večeři,“ vybavuje si. Nádražní hala byla v tento den úplně prázdná. Kluci si proto s večeří společně sedli k velkým nádražním oknům. „Dívali jsme se do města a pozorovali jsme v oknech bytů ty vánoční stromky. V každém z nás asi byl v tu chvíli smutek, ale na druhou stranu, jak jsme tam tak seděli pohromadě, jsme měli pocit štěstí a radosti,“ pokračuje Milan a dodává, že jde o jednu z nejsilnějších chvil jeho života. „Byl to moment, kdy jsem poprvé pocítil, že mám rodinu,“ říká.
Později si ho na nádraží všiml jeden z vychovatelů z domova, se kterým měl vždy dobré vztahy. „Vzal mě k sobě, dal mi najíst, poskytl mi čisté oblečení a obdaroval mě pětistovkou, což byly tehdy obrovské peníze,“ vypráví. Vychovatel mu také poradil, aby jel za svým bývalým spolužákem do Jirkova. A tam došlo k nečekanému zvratu. „Uvítala mě jeho matka, která nakonec po tom, co jsem jí ukázal svůj rodný list, zjistila, že zná moji matku,“ popisuje Milan. „A tak jsem začal postupně poznávat svou rodinu, až jsem našel i svoji matku, která žila v Teplicích.“ Toto setkání změnilo jeho život a Milan dnes právě se svou biologickou matkou žije. Stýká se i se svým otcem, který žije v Chomutově, i se sourozenci. „Minulost jsme řešili pouze ze začátku, teď je to pro nás uzavřené téma,“ dodává Milan s tím, že by proto nerad zmiňoval okolnosti jeho umístění do dětského domova.
Dobří lidé
„Cítím se jako Rom, neboť mám kolem sebe svoji romskou rodinu,“ říká Milan. Za svůj původ se nestydím, i v médiích o mně píší jako o romském fotografovi. Jsem hrdým Romem,“ přidává. Romsky neumí, rozumí pouze pár slovům podobně jako řada Neromů.
On sám se svým romským původem nikdy problém neměl. Přičítá to tomu, že si ho díky jeho vzhledu od puberty lidé pletli spíše s cizincem. „Já osobně jsem se obětí rasismu nikdy nestal. Je to možná i tím, že jsem měl vždy kolem sebe jen dobré lidi,“ popisuje. Setkávají se s ním ale lidé z jeho okolí i rodiny, na kterých je podle něj romský původ na první pohled více patrný.
Ve světle nahoty
Milan Junek je dnes vyhledávaným fotografem. K focení se dostal po rozchodu se svým partnerem. „Chtěl jsem tu po sobě něco zanechat. A to může být právě fotografie, která v lidech vzbuzuje různé emoce,“ vysvětluje. Také jemu samotnému dává tvorba pocit štěstí. I díky ní se postupně srovnává se svou minulostí a nachází vnitřní klid.
Milan se věnuje zejména focení mužských i ženských aktů, nedávno si však odnesl například jednu z hlavních cen za sociální dokument v soutěži Photo Open 2017. Mezinárodní webový gay magazín Advocate nedávno zveřejnil jeho 27 fotografií, má za sebou více než desítku výstav v Česku i zahraničí a spolupracuje s řadou známých osobností. O své fotografie se pravidelně dělí na svém Facebooku i Instagramu.
Jsem šťastný, že mám rodinu a domov. Je pro mě nepopsatelný pocit, že dnes už můžu trávit Vánoce s nimi,“ říká Milan. „I ve fotografování se mi daří. Jsem teď opravdu šťastný člověk,“ uzavírá.
Foto: Milan Junek