Pětatřicetiletý Miro Bartoš se narodil v západočeském Stodě. Kvůli špatné rodinné situaci prožil dospívání spolu se svou o deset měsíců starší sestrou Bohunkou v dětském domově. Tam se také společně rozhodli pro pěveckou dráhu. Oba sourozenci se dostali na konzervatoř a Miro vystudoval jak operní zpěv, tak učitelství pro střední školy. Dnes je sólistou plzeňského Divadla J. K. Tyla a angažuje se také v boji za práva LGBT Romů. Jak sám často zdůrazňuje, je na svůj romský původ hrdý a je pro něj ctí zpívat romskou nebo českou hymnu při zahájení společenských nebo sportovních událostí. „Když přijdeš jako Rom na ledovou plochu, kolem je třeba pět tisíc lidí, kteří si stoupnou, a ty tam zazpíváš, tak je to krásné,“ říká.
„Jelikož jsem člověk pozitivní, tak jsem negativní zážitky a vzpomínky z dětství vytěsnil,“ začíná vyprávění Miro. „Vzpomínám si na chvíle, kdy mě máma vodila za ruku ze školky a táta učil jezdit na motorce,“ usmívá se. Naráží tak na skutečnost, že situace u nich doma nebyla ideální. Matka je opustila, když bylo Mirovi asi pět let. Otec později začal pít a navíc Mira se sestrou bil. Ochranou jim po nějakou dobu byla pozdější otcova přítelkyně Ingrid, kterou měli oba sourozenci moc rádi a vnímali ji jako svou matku. Ani tento vztah ale nevydržel a Ingrid od otce kvůli domácímu násilí odešla. Po rozchodu děti chvíli vychovávala jejich babička s dědou, nakonec se ale přesto vrátily k otci. Miro se sestrou už tehdy chodili do školního sboru, to ale působilo napětí, protože si otec takové jejich směřování nepřál. Chtěl po dětech, aby se po škole vracely domů a pomáhaly s péčí o domácnost. „Když dnes vidím, že si některé děti neváží toho, že mohou chodit do sboru, tak jim vždy vyprávím můj příběh a říkám, že jsem si to musel vybrečet,“ zdůrazňuje.
Po čase se oba sourozenci odhodlali k zásadnímu kroku. Ze základní školy znali spolužáky, kteří žili v plzeňském dětském domově Domino, a chtěli raději žít s nimi. „Každý večer, ještě když jsem byl doma, jsem si na postel rozprostřel veškeré svaté obrázky, které jsem měl, a modlil se k nim,“ vzpomíná Miro. Koncem března 1995 utekli z domova a zamířili společně do vysněného děcáku. „Sny se plní a nám se díky tomuto snu splnilo mnoho dalších snů,“ hodnotí. Mezi jeho zdmi pak setrval díky studiu od svých třinácti až do šestadvaceti let.
Z děcáku na konzervatoř
„Opravdové dětství jsem prožil až v dětském domově,“ přiznává Miro. Naučil se tam prý řadu nových věcí – mezi nimi plavání, lyžování nebo bruslení. „Měli jsme v domově skvělou partu dětí, milé tety a nejlepšího strejdu, ředitele domova, který se velkou měrou zasadil o naše směřování k hudbě a umělecké kariéře,“ říká a dodává, že k jedné z vychovatelek jezdil na Vánoce nebo na prázdniny domů. „Přijali mě jako dalšího člena rodiny a jsem s nimi stále v kontaktu,“ přikyvuje.
Díky domovu měl také možnost navštěvovat základní uměleckou školu, kde hrál na housle, zpíval ve sboru a učil se sám hrát na klavír. „Chtěl jsem být nejlepší v domově a v deváté třídě jsem měl nejlepší vysvědčení ze všech dětí na druhém stupni základky,“ vzpomíná.
Miro do školy chodil rád. Dokonce tak moc, že kroky s jeho sestrou při útěku od otce směřovaly právě tam. „Škola věděla, z jakého jsme prostředí. Dostávali jsme zdarma školní pomůcky. Když jsme se ségrou utekli, vloupali jsme se právě do školy. Bylo otevřené okno v přízemí, a tak jsme přespali v šatně tělocvičny. Ráno nás našly uklízečky se školníkem a udělali nám naprosto luxusní snídani,“ směje se.
Bez výčitek
Děti navázaly úzký kontakt se svou sestřenicí, která za nimi do dětského domova jezdila, brávala je na výlety, na návštěvy k nim domů. K otci, který se stále potýkal se závislostí na alkoholu, jezdit moc nechtěly. Světlými ostrůvky byly momenty, kdy měl partnerku a ta na něj měla pozitivní vliv. Pokud byl sám, utápěl se mnohdy opět v alkoholu. Občas se s ním přesto děti setkaly právě u tety se strýcem a vztah se postupně zlepšoval. „Dnes funguje skvěle, mám ho hrozně rád. Jezdí za ním i sestřiny děti,“ říká Miro a dodává, že mu dnes společnou bouřlivou minulost nemá za zlé. „Vůbec jim to nevyčítám. Ani matce,“ doplňuje. S tou se ale Miro příliš nestýká. Setkal se s ní poprvé od doby, kdy je opustila, zhruba po dvaceti letech. Na společném koncertě se svou sestrou Bohunkou. A poznal tam také svého dalšího bratra.
Miro se svou sestrou Bohunkou
Sborem proti šikaně
Miro pochází z romské rodiny, a to také do velké míry ovlivňuje celý jeho život. „Samozřejmě, že jsem vnímal, že jsem Rom,“ poznamenává. Dodává ale, že v dětství ne tolik jako dnes. „Bohužel se mi ale stávalo, že jsem byl kvůli tomu ve škole terčem šikany,“ svěřuje se. To se podle něj změnilo v momentě, kdy začal zpívat ve školnímu sboru Mariella. „Reprezentovali jsme školu, byli jsme platní, spolužáci nás tedy začali vnímat jinak, tak nějak normálně,“ říká. Vyzdvihuje pak přístup dětského domova, kde podle jeho slov přistupovali ke všem dětem stejně. „Nikdy jsem nepocítil, že by nás nějak rozlišovali.“
Miro se stal součástí kampaně Jsme v tom společně
Vstup zakázán
S rasismem se občas setkává i dnes. Ne však, pokud například chodí do klubů sám, ale když jde s některými dalšími Romy, kteří jsou tmavší. Ilustruje to na příkladu, kdy se chtěl jít nedávno bavit se svou tehdejší přítelkyní a nepustili je hned do několika klubů. Přiznává však, že na takové situace většinou nereaguje a odchází. „Nebudu se bavit někde, kde mě nechtějí,“ vysvětluje.
„Nikdy jsem neměl problém říkat nahlas, že jsem Rom. Spíš naopak. Jsem na to prostě hrdý a baví mě to,“ říká rezolutně. A dodává, že právě proto, že se tím od lidí ve svém okolí odlišuje. V tom vidí pozitivum. „Mám v sobě to nejlepší z obou světů,“ směje se.
Nejsilnější z momentů, na které ze své pěvecké kariéry vzpomíná, se týkají právě zpěvu české nebo romské hymny, ve které cítí hrdost na vlastní příslušnost k tomu kterému národu i na to, že má tu čest zpívat tyto skladby právě on. Několikrát například sólově zpíval romskou hymnu při oslavách Mezinárodního dne Romů, které živě přenášela i Česka televize, českou hymnu pak zase interpretuje například na sportovních utkáních. „Snad největším zážitkem pro mě ale bylo, když jsem na jednom z plzeňských hokejových zápasů zpíval českou hymnu,“ usmívá se. „Když přijdeš jako Rom na ledovou plochu, kolem je třeba pět tisíc lidí, kteří si stoupnou, a ty tam zazpíváš českou hymnu, tak je to krásné,“ dodává.
Divadelní prkna
Díky podpoře ze strany dětského domova se Mirovi se sestrou Bohunkou podařilo po základní škole uspět u přijímacích zkoušek na plzeňskou konzervatoř. I tu prožívali po svém boku, podobně jako celý svůj dosavadní život. Nastoupili totiž do stejného ročníku. Pak se jejich cesty rozešly. Miro šel studovat učitelství na plzeňskou pedagogickou fakultu a Bohunka odjela do Bratislavy, kde získala bakalářský titul v klasickém zpěvu na VŠMU. Na magistra už nenastoupila, otěhotněla a narodilo se jí první z jejích tří dětí. Dnes se svou rodinou bydlí kousek od Plzně, externě působila v Divadle J. K. Tyla v Plzni. Je stále na mateřské, vedle toho ale pracuje na rokycanské základní škole jako asistentka pedagoga a učitelka hudební výchovy.
Mirova sestra Bohumila Sommerová při letošním koncertu v rámci festivalu Khamoro
I Miro začal během studia učitelství externě spolupracovat s plzeňským Divadlem J. K. Tyla, v roce 2008 pak dostal angažmá ve sboru a už přes rok je jeho sólistou s povinností sboru. Vedle práce v opeře se ale Miro snaží dále vzdělávat a minulý rok na popud jedné z nadací absolvoval obor management a globální podnikání na soukromé vysoké škole Newton College. Své zkušenosti také už několik let předává dětem – ať už dříve prostřednictvím základních uměleckých škol v Mariánských Lázních a Nýřanech, nebo v základních školách v západočeském Holýšově a v Plzni. V poslední době je také vyhledávaným interpretem pro různé romské kulturní akce, letos byl také jedním z hlavních moderátorů světového romského festivalu Khamoro v Praze.
Coming out
Před několika lety se Miro zúčastnil vůbec prvního setkání romských gayů, leseb a transgender osob v Česku, které probíhalo z iniciativy spolku Ara Art v Praze. Romský aktivista David Tišer plzeňského operního pěvce na setkání pozval a ten se z respektu k němu nakonec zúčastnil, přestože o něj zpočátku příliš nestál. „Byla tam ale tak skvělá nálada, že od té doby jezdím na každou konferenci a vloni jsem byl za nás poprvé v životě na Prague Pride. Byla tam úžasná atmosféra a tisíce lidí,“ vzpomíná.
Miro se přitom vyoutoval teprve nedávno. Svěřit se svému otci, kterého nyní často navštěvuje a má s ním opět dobrý vztah, se svou bisexuální orientací nebylo snadné. „Jednou jsem mu ale prostě oznámil, že se může stát, že místo přítelkyně přivedu domů přítele. A on řekl, že to respektuje,“ říká a dodává, že ne vždy je to právě s jeho orientací snadné. Před nedávnem se zamiloval do jedné z dívek a chtěl si ji vzít. Když se jí svěřil, že je bisexuál, tak s ním vztah ukončila. „Chtěl jsem k ní být upřímný, proto jsem jí o své minulosti řekl. A ona to nerozdýchala,“ říká smutně. „Spousta lidí mi řekla, že jsem měl mlčet. Ale já prostě chci být přímý. Dřív nebo později by to stejně zjistila.“
Přestože byl Miro zpočátku k aktivizaci romského LGBT hnutí poměrně skeptický, dnes je jedním z jeho předních reprezentantů v Česku. Účastní se mezinárodních konferencí a působí také jako terénní poradce Ara Art pro romské gaye, kteří řeší svůj coming out nebo potíže spojené s přijetím rodinou a okolím. „Občas se s těmi lidmi prostě jen potkáváme. Potřebují si s někým jen lidsky promluvit, svěřit se,“ popisuje svou práci. Pamatuje ale i případy, kdy někteří romští gayové a lesby v nouzi volali v noci a organizace se jim snažila díky své síti pomoci.
Znovushledání
Minulý rok v létě měla Mirova sestra Bohunka v Banské Bystrici na Slovensku v rámci festivalu Ľudia z rodu Romov sólový koncert. Shodou náhod se s bratrem dozvěděli, že jejich „adoptivní“ matka Ingrid, kterou jako děti milovali, žije v nedaleké romské osadě, kam se uchýlila po rozchodu s jejich otcem. A rozhodli se proto za ní zajet a po více než dvaceti letech jí poděkovat za podporu a péči. Toužili také poznat své dva bratry, které si Indrid ze vztahu s jejich otcem odnesla. „Dnes žijí v osadě, bez elektřiny a bez vody, ale má to své kouzlo,“ říká Miro. „Bylo to strašně dojemné. Z posledních peněz nakoupili jídlo, aby nás pohostili,“ pokyvuje hlavou a dodává, že se jejich první společné setkání po dlouhé době neslo ve víru vzpomínání, ale také Ingridiny lítosti nad tím, v jakých podmínkách dnes se svou rodinou žije, aniž by to dokázala změnit. „Je to těžké, já to nesoudím. Snaží se, ale nemůže se z toho dostat,“ říká Miro posmutněle.
Sourozenci dostali v průběhu návštěvy nápad, že by jako poděkování Ingrid s rodinou na koncert pozvali. „Bylo to úžasné. Ingrid přišla se svou patnáctiletou dcerou a myslím, že byly opravdu dojaté. Byly rády, že jsme je vytáhli ven. Byly krásně oblečené a byl to hezky strávený podvečer,“ uzavírá dojatě Miro.
Foto: Archiv Mira Bartoše