„Chcípni,“ utrousil muž ve středních letech směrem k mladé mamince v šátku, když u pražského supermarketu vyndavala z auta svého tříměsíčního syna. „Ty muslimská krávo, ty špíno,“ slyšela již několikrát na svou adresu muslimka Pavla. „Negerská matrace“ nebo „špína smradlavá arabáčská“ jsou jen střípky urážek a útoků, kterým u nás čelí nejen muslimky či manželky mužů z afrických zemí, ale také cizinci či lidé, kteří nevypadají „česky“, a to zejména v posledním roce.
Z roztomilých dětí opice
„Byla jsem zvyklá na pozornost, lidé mě vždy oslovovali, obdivovali děti, často mě žádali o možnost se s dětmi vyfotit,“ vzpomíná Markéta, maminka šesti dětí. Za dlouhé roky se prý setkala pouze se dvěma otevřenými slovními útoky na sebe a své děti, jejichž otec pochází z Nigérie. V jednom případě šlo podle jejích slov o dva mladé hochy, kteří se mezi sebou trumfovali, kdo na adresu její a jejích dětí použije hrubší výraz, v druhém případě měl opilý muž v metru poznámky k barvě pleti její v té době teprve čtyřměsíční dcery. „Tehdy rychle reagovali spolucestující a pána vyprovodili z vagónu,“ dodává k incidentu.
V době, kdy vrcholila migrační krize, došlo podle Markéty ke zlomu a časy, kdy lidé projevovali nad jejími dětmi radost a nadšení, jsou pryč. „Lidi mě a děti začali urážet na ulici, v tramvaji, na koupališti. Nadávali dětem do opic, vyzývali, aby se vrátily, odkud přišly,“ popisuje změnu. Také zahalené muslimky, ač jsou to v mnoha případech občanky České republiky, se velmi často setkávají s tím, že je lidé posílají „domů“, nebo „tam, odkud přišly“.
Muslimky sundavají hidžáb
S nepříjemnými komentáři na svou pětiletou dceru se setkala také Alena z Prahy. „Nedávno jsem šla s dětmi centrem města, proti nám šel dědeček s vnoučetem a říká směrem k mé dceři: ´Hele, to je krásná holčička, ta má krásný oči, ale ta bude nějaká černá, pojď dál,“ vypráví Alena. Dříve jako muslimka nosila šátek zakrývající vlasy, avšak od chvíle, kdy jí hidžáb neznámý muž v centru metropole strhnul z hlavy, ho nenosí. „Když procházeli kolem mě, jeden z nich zatáhl za šátek se slovy ´sundej ten hadr, kurvo´ a pokračovali dál,“ vzpomíná. Tento incident nemalou měrou přispěl k celkovému zhoršení Alenina zdravotního stavu a dodnes se léčí s depresemi.
Ze strachu a často také z touhy chodit venku bez zvídavých pohledů a nepříjemných poznámek muslimky přestávají nosit šátky. Některé ho sundají úplně, jiné místo něj zvolí čepici či turban. „Našla jsem si způsob, jak šátek vázat do turbanu a hodně lidí si myslí, že jde pouze o módní doplněk,“ takto se urážkám na veřejnosti vyhnula česká muslimka Květa. Dodává, že v šátku čelila urážkám a lidé si před ní nejednou odplivli.
„Ze všeho nejvíc mi snad vadí to tykání,“ svěřuje se dvojnásobná maminka Petra, která ani po řadě konfliktů s cizími lidmi šátek nosit nepřestala. Naráží na skutečnost, kdy lidé nejen zahaleným muslimkám automaticky tykají. Naposledy to byl muž v pracovní uniformě u jednoho pražského supermarketu, který směrem k ní pronesl „chcípni“. Na Petřin dotaz, co že to řekl, zareagoval, že pokud neslyšela dobře, nemá „mít ten debilní šátek“ a „má jít do prdele“. V ten stejný den k ní v krytém parkovišti přistoupil jiný muž a ptal se, zda se nestydí nosit na sobě nenávistný symbol. Při jiné příležitosti pak kolemjdoucí žena utrousila: „Ty svině už jsou i tady.“ Petra vzpomíná na dobu, kdy jí byly velmi nepříjemné neustálé pohledy lidí, a říká, že nyní, kdy jsou téměř na denním pořádku verbální útoky a mnohdy i osobní konfrontace, už zvídavé pohledy ani nevnímá. „Zároveň už si ale nenechám nic líbit. Dřív jsem se nechtěla pouštět do konfliktů a byla jsem zticha, ale teď už to nejde,“ říká. „Došlo k výraznému zhoršení situace. Alespoň pro mě se ty urážky staly téměř každodenní realitou,“ dodává Petra.
K domu Simony, muslimky žíjící v malé obci ve Středočeském kraji, přijel neznámý muž. Podle jejích slov se doslechl, že na této adrese žijí muslimové a osobně se o tom přijel přesvědčit. „Začal mě urážet. Bylo mu jedno, že jsem Češka. Stále opakoval, že nemám na nic právo, že je nejlepší nás všechny zlikvidovat a že špína jako já se tady dlouho neohřeje,“ vypráví Simona. Odjel podle jejích slov až poté, co mu pohrozila přivoláním policie. Jednu dobu jim prý někdo pravidelně v noci vypínal jistič. S lítostí Simona vzpomíná na rodinný výlet, během kterého, jak sama vypráví, na ni cizí muž začal křičet, že špína jako ona a její děti odtud musí pryč, že na ně brzy dojde a nezbude ani jeden. „Nejhorší je, že ten dotyčný byl s rodinou, dětmi ve zhruba stejném věku jako jsou ty mé,“ dodává.
Verbálních i fyzických útoků přibývá
Četnost verbálních útoků především na zahalené muslimky se výrazně zvýšila s nástupem migrační krize v letech 2015 a 2016. Dalším zlomovým obdobím byl podle mnohých poslední rok, který se nesl v duchu předvolebních kampaní. V posledním roce se také výrazně posunula hranice toho, co je společensky přijatelné veřejně prohlásit. Výroky politiků, které byly dříve nemyslitelné, jsou nyní vnímány jako odvaha říkat pravdu a názývání věcí pravými jmény. V roce 2010 brněnský městský soud uložil předsedovi Dělnické strany sociální spravedlnosti Tomáši Vandasovi čtyřměsíční podmíněný trest za výrok o „ničivé imigrantské vlně tsunami". Obdobné výroky přitom dnes zaznívají běžně, a to z úst nejvyšších státních představitelů. To dokládá mimo jiné Výroční zpráva o stavu lidských práv ve světě organizace Amnesty International, v níž organizace uvádí: „Vysocí vládní představitelé, včetně prezidenta, se vyjadřovali xenofobně o uprchlících a migrantech.“ Amnesty mimo jiné varuje, že by se diskriminace minoritních skupin mohla stát normální.
Společnost zhrubla
Markéta, matka šesti dětí, se dodnes vzpamatovává mimo jiné i z kauzy, kdy někdo vyfotil na veřejnosti jejího muže původem z Nigérie. Fotku pak zveřejnil na sociální síti se slovy, že jde o nelegálního imigranta, který tady bude znásilňovat ženy. „V té době se mi rozjela sociální fóbie. Nedokázala jsem ani nakoupit. Bála jsem se urážek, fyzického napadení,“ přiznává Markéta a zároveň se zamýšlí nad tím, jak mohlo dojít k takovému obratu v chování velké části české společnosti. „Společnost strašně zhrubla. Co dřív nenapsal z anonymního profilu ani neonacista, to dnes bez uzardění napíše ženská na mateřské z profilu, na jehož úvodní fotografii se usmívá se svými dětmi,“ přemítá Markéta a pokračuje: „Chybí tu morální autorita, která by jasně řekla, že takhle se o lidech a s lidmi nemluví. Že takové myšlenky patří na absolutní dno, že jsou opovrženíhodné.“
Nenávistné projevy ve společnosti a výrazné posunutí hranice přijatelnosti veřejných projevů reflektuje také přední český psychiatr Radkin Honzák. „Za současný vzestup rasistických projevů je odpovědná politická spodina, která vyvoláváním strachu z imigrantů získávala hlasy voličů a která je dnes u vesla,“ uvádí pro HFC a dodává: „Je trestuhodnou ostudou českých elit, že se tomuto zhoubnému vlivu nikdo dost srozumitelně nepostavil. Je ostudou psychiatrů, že neřekli jasně, že strachu z cizinců se tu využívá k manipulaci. Je selháním demokratických politiků, že se nechali zatlačit hnědorudou koalicí a populisty, kteří za občany ‘všechno zařídí‘.“
Máte bojovat doma
Marwán, Syřan, který do České republiky přišel před šesti lety, provozuje v jednom menším městě restauraci s rychlým občerstvením. Přibližně před rokem, kdy byl po zavírací době v restauraci Marwánův kolega a uklízel, několik mužů prý začalo kopat do vchodových dveří a dobývat se dovnitř. Když jim kolega otevřel, podle Marwánových slov ho po krátké slovní přestřelce, kdy padala slova jako terorista nebo Islámský stát, napadli. Přivolaná policie uložila útočníkům pokutu za poničení soukromého majetku. „Nám ale policista řekl, že nechápe, co tu děláme a že máme doma bojovat,“ líčí chování policie Marwán. „Čeští lidé jsou hodní. Jsem tu dlouho, znám tu spoustu dobrých lidí,“ chválí si Marwán místní. „Rasismus, který se objevuje, je výsledkem práce médií a politiků,“ myslí si.
Útoky často zůstanou nenahlášeny
Útok na Marwánova kolegu je jen jeden z řady. Fyzických napadení cizinců i českých muslimek je více, oběti takových útoků však napadení mnohdy neohlásí. Důvodem může být šok, stud a také špatný psychický stav jako výsledek útoku. To, že se napadený člověk kromě fyzických potíží potýká mnohdy i s vážnými psychickými poruchami, uvádí příručka pro sociální pracovníky a pracovnice Tváří v tvář předsudečnému násilí. „Bezprostředně po útoku bývají lidé v šoku, může u nich docházet ke změně nálad, agresi, pláči nebo naopak nápadnému ztišení, poruchám chování, pocitu viny, vyhýbání se sociálnímu kontaktu, zapomínání, nespavosti, ke ztrátě chuti k jídlu, nadměrným pocitům únavy atd. U některých lidí se rozvinou dlouhodobé následky. Poškození nejsou schopni se na novou situaci (po napadení) adaptovat. Neprožívají život ve stejné kvalitě jako před útokem. Dlouhodobý stres se může rozvinout v posttraumatickou stresovou poruchu. Některé výzkumy upozorňují na to, že u obětí předsudečného násilí se tato porucha rozvíjí častěji,“ uvádí příručka k následkům útoků.
„V případě cizinců hraje v neohlašování verbálních či fyzických útoků roli například strach z řízení, obávají se, že jim nebude udělen pobyt nebo občanství, ač to tak není,“ vysvětluje pro HFC Klára Kalibová, ředitelka právnické organizace In-Iustitia, která se zabývá násilím z nenávisti. Podle Kalibové je dalším z faktorů nedůvěra k policii, kterou si mohou zejména cizinci přivážet už ze země svého původu, nebo jazyková bariéra. „Útoky jsou navíc u některých příliš časté na to, aby je jejich oběti pokaždé hlásily,“ dodává.
Kam se obrátit o pomoc?
Pokud jste se vy nebo někdo z vašeho okolí stali obětí násilí z nenávisti, využijte bezplatné poradny pro oběti násilí z nenávisti, kterou provozuje organizace In-Iustitia. Můžete také vyplnit online formulář na jejích webových stránkách. Můžete si také přečíst manuály pro svědky, oběti i jejich "vrby", které jsme před časem sestavili.
Jména respondentů byla na jejich žádost z důvodu obav změněna. Autorka však jejich identitu zná.
Úvodní foto: Max Pixel