My Stealthy Freedom – Írán. Tak zní název série fotografií zachycující ženské postavy zčásti zakryté vznášejícím se hidžábem. Zobrazuje touhu po svobodě íránských žen. Ty na fotografiích odhazují šátek, který díky zákonné povinnosti zahalovat se mnohdy vnímají jako symbol nerovnosti a diskriminace. Fotografka Marinka Masséus jejich odhodlání bojovat za svobodnou volbu zachytila na působivých snímcích, které doprovodila výpověďmi jednotlivých žen.
Nizozemská fotografka Marinka Masséus navštívila Írán, aby vytvořila projekt o hnutí „My Stealthy Freedom“ (Moje nenápadná svoboda). Jedná se o hnutí, které vzniklo v květnu 2014, a to díky novinářce Masih Alinejad. „Od islámské revoluce v roce 1979 si ženy v Íránu musí na veřejnosti zakrývat vlasy. Mnohé ženy i muži však cítí, že nošení šátku na veřejnosti by mělo být osobní volbou,“ uvádí hnutí My Stealthy Freedom na svých webových stránkách.
Mnohé íránské ženy cítí k povinnému nošení šátku odpor. Nemohou si svobodně zvolit, zda budou hidžáb na veřejnosti nosit nebo ne, musí tak činit na základě rozhodnutí vlády. Vnímají ho proto jako symbol útlaku, nerovnosti a diskriminace.
Každodenní vzdor
Každý den se mnohé ženy snaží nařízení povinně se zahalovat vzdorovat. Jde o drobné akty odporu jako například nošení hidžábu tak, aby odhaloval co nejvíc vlasů, nosí šátky s pestrými barvami, těsné kalhoty nebo krátký svršek. Každý takový malý skutek se podílí na celkové změně. Režim odpovídá pravidelnými ostrými zásahy, kdy jsou ženy zatýkány a obtěžovány. A také vytvářením zákonů jako je nedávný zákaz jízdy na kole ženám, kterému se ženy postavily jak jinak než tím, že vzaly svá kola a vyrazily na nich do ulic.
„S okny mého teheránského bytu zakrytými alobalem, aby blesk nebyl zvenku vidět, jsme mohly v bezpečí nechat plynout naši kreativitu. Ženy vyhodily své barevné šátky do vzduchu a jak se na ně opět snášely, zachytila jsem tento akt vzdoru,“ říká o focení autorka snímků Marinka Masséus.
Ačkoli jsou sociální média v Íránu omezována, ženy je nadále využívají k podpoře svého zápasu. Když jsou zatčeny na ulici za porušení pravidel zahalování, z bezpečné vzdálenosti se vzájemně natáčejí na mobilní telefony, aby incident zdokumentovaly. Vzdor a protesty nedávno vypukly ve velké demonstrace za demokracii a odstoupení náboženského vůdce země, ajatolláha Chameneího. Režim se snaží tyto demonstrace potlačit násilím a blokováním přístupu na internet.
Výpovědi portrétovaných žen
„Od té doby, co jsem začala chodit do školy, poslouchám, že jsme bratři a sestry, že jsme si rovni. Ale ve skutečnosti tu žádná rovnost není. Musím se zahalovat kvůli mužům. Jaká to je rovnost? Jak to, že oni se kvůli mně zahalovat nemusejí?“
„Revoluce v Íránu proběhla ještě než jsem se narodila. Takže když jsem vyrůstala, myslela jsem si, že takhle to má být, že takhle mají ženy vypadat. Ale když jsem si prohlížela máminy fotky nebo se dívala na filmy, objevila jsem ten paradox. Proč je rozdíl mezi námi a malými holčičkami v jiných zemích?“
„Jako malá holka jsem nechtěla dodržovat pravidlo, které mi bylo vnucováno. Ale musela jsem, protože když neposloucháš, poneseš následky. A já jsem nechtěla dostat do potíží ani sebe, ani svou rodinu. Tak jsem následovala, co se po mně chtělo, ale věřící to ze mě neudělalo.“
„Byla jsem zatčena zvláštní policií, která dohlíží na dodržování zahalení. Chovali se ke mně jako ke zločinci a pak jsem si uvědomila tu hořkou pravdu – cítila jsem se jako pták v kleci. Celý svůj život jsem se snažila respektovat přesvědčení druhých, ale nikdo z vlády nerespektuje to mé. Pokaždé, když chci jít ven, cítím na své hlavě omezování a nespravedlnost. V šátku se opravdu cítím uvězněná.“
„Když se rozhlédnu po ulicích a vidím ty zářivé barvy, dívky nosí šátek hodně dozadu a odhalují vlasy, vidím naději. Vidím změnu. Ještě před pěti lety převažovala hlavně hnědá a černá, jak si režim přál. Ale teď jsou to barvy, barvy, barvy! Tak každý den nosím svůj pestrobarevný šátek a jedu na kole, což je teď protizákonné, abych vzdorovala režimu. Budu žít svůj život a nebudu skrývat, kdo jsem. Mám naději.“
„V předchozích letech, kdy jsem poprvé v životě cestovala do jiných zemí, jsem cítila ten úžasný pocit větru ve vlasech. Lidé v ostatních zemích ani nevědí, že jsou země, kde ženy stále bojují za své základní potřeby.“
„Povinným hidžábem jsem vždy trpěla. Vždy jsem toužila cítit vítr ve vlasech. To břímě je nepředstavitelné, ale je to jen špička ledovce.“
Vděk i rebelie
„Na vlastní kůži jsem mnohokrát pocítila následky nenošení hidžábu – jak v restauraci, tak v ulicích. Byla jsem ohromena srdečnými odezvami. Ženy ke mně přicházely, děkovaly mi, objímaly mě, chtěly se se mnou vyfotit, mávaly na mě přes ulici a nechaly si hidžáb taktéž ležérně sklouznout,“ vypráví Marinka své zážitky z Íránu. „Chovaly se ke mně jako k symbolu svobody jen tím, že jsem odhalila své vlasy,“ dodává.
Masih Alinejad, iniciátorka hnutí My Stealthy Freedom vyzývá cizinky, aby při návštěvě Íránu nenosily šátek na podporu boje za svobodu tamních žen a říká: „Jsou dva Írány. Jeden je na mapě, tam vidíte ženy v hidžábu. Ten druhý je ilegální Írán. A tam ženy zpívají, tančí, sundavají si šátky. Vše, co je jim zakázáno, dělají v ilegalitě.“
Foto: Marinka Masséus