HateFree Culture. Nez násilí. Bez nenávisti.

Co vás vedlo k založení prvního národnostního internetového World rádia? 

Nápad vznikl na popud několika posluchačů, kteří mi psali, že jim chybí rádio, kde by se hrála nejen popová a rocková hudba, ale i multižánrová. Řekl jsem si, že to není špatný nápad, a tak vzniklo první národnostní rádio, jehož snahou je oslovovat všech 14 národnostních menšin, které podle oficiálních statistik žijí na území České republiky. 

Neměl jste zpočátku obavu, že si český posluchač bude k národnostnímu rádiu hledat cestu obtížně? 

Prvotní nadšení skutečně vystřídala obava, jak majorita přijme rádio, které bude hrát balkánskou, arabskou, maďarskou, tureckou či romskou a ukrajinskou hudbu. Jenže to nezjistíte, pokud se o to nepokusíte, a tak jsme začali vysílat v prosinci 2020. Už od prvopočátku nás překvapilo, že ohlasy nebyly vůbec špatné. Posluchači, včetně těch českých, nám psali, že si nás naladili náhodou přes mobilní telefon a už nám zůstanou věrní. Rozhodnutí vysílat přes různé platformy, včetně francouzské, která nás posílá do všech světových aplikací, se ukázalo jako dobrá volba. V českém éteru doposud chybí světová hudba v takovém rozsahu, jaké nabízí World rádio, a posluchači si chtějí poslechnout i jiné žánry a styly, než hrají klasická česká rádia.

Jak dlouho trvalo, než jste prvotní nápad proměnil ve skutečnost?

Spustit takový projekt je svým způsobem specifické, protože pokud nemáte k dispozici hudební databázi, je obtížné založit vlastní rádio. Každou písničku si musíte kupovat a mít v pořádku autorská práva. U mě to bylo jednodušší, protože jsem už většinu hudby v databázi měl ještě z dob, kdy jsem působil v rádiích. Po letech jsem oprášil vlastní archiv a zjišťoval, jakým interpretem a žánrem mohu hudební dramaturgii upravovat směrem k větší pestrosti. I když se to zdá být jednoduché, zabralo mi to 6 měsíců, kdy jsem se prodíral skladbami a pracoval na playlistech. Věděl jsem, že mi nesmí vedle současné hudby chybět pecky z 80. a 90. let. Další 3 měsíce jsem pracoval na znělkách v češtině, slovenštině a angličtině a jiných nezbytných věcech, které rádio dělá rádiem. Zpočátku nám dost pomohl moderátor Lukáš Kotlár, který se tehdy bravurně zhostil role staničního hlasu. Znělku v angličtině nám pro změnu natáčí americká zpěvačka Jocelyn Brown, která jeden čas působila v kapele Incognito. Spolupracuje s námi také herečka Bára Hrzánová, která se po Lukášovi stala staničním hlasem našeho rádia a je naprosto skvělá.

Kolika jazyky v rádiu mluvíte?

Na počátku při nás stál malý tým lidí. V podstatě jsem to byl já v roli moderátora a šéfredaktora, poté technik, který nám pomohl vše nastavit tak, aby to fungovalo, a Lucie Gabčová, která studuje na filozofické fakultě turecký jazyk, moderuje každý pátek balkánské vysílání v češtině a turečtině. Po nějaké době se nám ozvalo větší množství moderátorů, kteří s námi chtěli navázat spolupráci. Mezi nimi byla i ukrajinská novinářka Natália Makhno, která přijela koncem února do Prahy. Přiznám se, že když jsem viděl její životopis, byl jsem ohromen jejími zkušenostmi. Na Ukrajině provozovala svou vlastní školu zaměřenou na verbální projev a její služby vyhledával i ukrajinský politik Vitalij Kličko nebo Volodymyr Zelenskyj. A když začala válka, přišla prakticky o celý byznys, o dům, o všechno. Byla nucena opustit rodný Kyjev a utéct do Česka. U nás našla útočiště a já jsem rád, že se zhostila vysílání v ukrajinském jazyce. Začali jsme spolupracovat také se slovenským moderátorem Milanem Kristinem, který dlouhá léta žije v Berlíně a nově bude vysílat pro slovenské posluchače. Uvažovali jsme vysílat i do rusky mluvících zemí, dokonce jsme na to měli vybranou moderátorku Elenu Rubtsovou, která je z Moskvy a studovala na mediální škole Applaus. Mluví vedle ruštiny plynně 7 jazyky, což pro nás bylo zajímavé, ale přišla válka a musela se vrátit zpět do Ruska. Momentálně spolupracujeme s 8 moderátory a hledáme další, i když se přiznám, že je to dost náročné, a to především finančně. Provoz rádia stojí nemalé peníze, lidé zadarmo pracovat nebudou. A i když jsme projektem neziskové organizace European People, doposud jsme ze žádných fondů a dotací nebyli podpořeni. Provoz rádia si tedy financujeme z vlastních zdrojů. 

Na co se konkrétně rádio zaměřuje?

Točíme pořady zaměřené na byznys a politiku, dáváme prostor zajímavým lidem, příběhům a storytellingu. Každý den věnujeme hodinu národnostní menšině buď vysíláním, nebo alespoň hudbou a zpravodajstvím. V pondělí to jsou Slováci, v úterý Ukrajinci, ve středu Francouzi a tak bych mohl pokračovat. Samozřejmě v našem portfoliu nechybí romské vysílání, které jako jediné rádio připravujeme v olašské romštině, a zabývá se tradicemi. Momentálně připravujeme podcast Fame fatale s Nikolou Pompovou a Lucií Gabčovou. Ty si budou do studia zvát silné ženy, které musely v životě překonávat překážky, aby se mohly realizovat. Mezi posluchači je každopádně vlajkovou lodí balkánské národnostní vysílání.

Kolik lidí vás poslouchá?

Současná moderní doba je technicky dynamická a dnes téměř každý využívá různé hudební platformy. A nejspíš si řeknete, zda se vyplatí provozovat internetové rádio, když každý může mít ve svém mobilu Spotify a YouTube. 

A vyplatí?

Naše rádio je nastavené tak, že vás během poslechu neruší častěji reklamou, než je nezbytně nutné. Poslechnete si 6 písniček a až poté jde do éteru reklamní znělka. Běžnou praxí je, že před spuštěním samotného videa jdou dvě tři reklamy za sebou, a to my nechceme. Nicméně pokud se ptáte, zda se vyplatí mít internetové rádio, tak rozhodně ještě ano, přestože jako takové na mediálním trhu malinko ztrácí, protože se kolem objevuje řada nových médií, která jsou silnou konkurencí. Naše rádio roste na popularitě, přestože nemáme silný marketing. Od června do konce srpna si nás celosvětově naladilo přes 350 tisíc posluchačů. Nejvíce jich bylo z Velké Británie, přičemž Česko bylo na 3. místě, což vůbec není špatný výsledek. 

Fungujete pod neziskovou organizací European People, je ambicí postupem času vybudovat z World rádia komerční médium, které si na sebe vydělá?

Nechceme být vyloženě komerční rádio, prodávat reklamu, vysílací čas, jakkoliv nám finance na provoz rádia chybí.

Má vůbec v dnešní době národnostní vysílání možnost bourat zažité stereotypy, které většinová společnost vnímá vůči menšinám?

Tím, že přinášíme kulturu národnostních menšin, seznamujeme posluchače s jejich příběhy, mluvíme o tradicích, věřím, že můžeme přispět k odbourávání předsudků a stereotypů. Stále se najdou lidé, kteří si myslí, že nám Ukrajinci přišli do Česka brát práci a bydlení. Přitom jsou mezi nimi úspěšní lékaři, zdravotní sestřičky i novináři. A právě o tom chceme v našem vysílání mluvit. Stejně tak o úspěšných Romech, o kterých si 98 % občanů myslí, že jsou nevzdělaní, nepřizpůsobiví, kriminální živlové, co umí jen žádat o sociální dávky. Přitom jsou mezi námi Romové pracující, řádně pečující o své děti a vzdělání. Podobně je na tom vietnamská komunita, o které už dávno neplatí, že jsou to jen stánkaři.

Setkal jste se během své práce s nenávistnými projevy v online prostoru?

Poprvé jsem se s tím setkal, když započalo ukrajinské vysílání. U haterů jsme byli v podstatě zaprodanci, Sorosovci a platila nás Amerika. No přiznám se, že neplatí. (Smích) 

Kolik času zabere provoz internetového rádia v praxi?

Rádio je něco jako dítě a vy se o něj musíte neustále starat, vodit jej za ručičku. Občas se přihodí nějaký technický problém, který nelze předvídat, a vy si s ním musíte okamžitě poradit. Nikdy se nesmí stát, že z éteru jde ticho. Takže pokud se něco takového stane, máme automaticky nastavené, že do 3 vteřin se zapne náhradní vysílání a posluchač výpadek prakticky nepozná. 

Víte, kdo jsou vaši posluchači?

Máme ohlasy jak od teenagerů, tak od vysokoškolských studentů z Česka i ze zahraničí. Ale tu největší posluchačskou základnu máme ve věkové skupině od 30 let a výš.

Jakým směrem byste se chtěli v budoucnu ubírat?

Určitě publicisticky zpravodajským směrem. Je dobře, že si média zvykla přebírat zprávy od romských médiích a považují je za důvěryhodné zdroje. Tomu se těší třeba Romea, která je vyhledávaným serverem. Často přináší zprávy jako první a až poté je citují další média.

V médiích pracujete více jak 15 let, jak jste se dostal za mikrofon?

Vše začalo příležitostí v budapešťském rádiu CE, kde jsem rok pobýval. Po příjezdu do Prahy jsem sbíral zkušenosti v Color Music Radiu, kde jsem spoluvytvářel programovou strukturu. Skvěle mě přijal také tým rádia Hey nebo Sázava. Později jsem se dostal do Praha TV, kde jsem se 3 roky podílel na zpravodajství.

Co vaše angažmá ve slovenském veřejnoprávním rozhlase RTVS a v Českém rozhlase?

Tam jsem se nejvíc naučil, protože rozhlasová práce je přeci jenom odlišná od té v komerčním rádiu. Jak na Slovensku, tak v Česku platí, že ve veřejnoprávních médiích pracují absolutní špičky v oboru. Přesto musím uznat, že i když jsou slovenští kolegové úžasní, vývojem, programem, technologií, slovenský rozhlas ten český bohužel nepřevyšuje. 

Proto jste odjel studovat do Prahy?

Když to tak zpětně v sobě rekapituluju, někomu se může zdát, že jsem měl na růžích ustláno, ale když jsem v 19 letech přijel po maturitě na gymnázium do Prahy, dělal jsem snad všechno možné. Poté jsem se dostal na Vysokou školu masmediální komunikace v Praze. Na magistra už jsem kvůli financím nepokračoval, protože jsem v Praze neměl rodinné zázemí, to mi zůstalo v Košicích. Rodiče neměli finance, aby mě během studií podporovali, ačkoliv mi fandili. Tehdy jsem nevěděl, že existují organizace, které udělují romským studentům stipendia. Proto jsem rád, že řada Romů má už snadnější cestu ke vzdělání, protože to jediné má smysl a vše se od toho odvíjí. Čím více bude vzdělaných Romů, tím méně bude sociálně vyloučených v ghettech. A věřte, že vím, o čem mluvím, sám jsem vyrůstal na košickém sídlišti Luník IX, které má nechvalnou pověst přesahující hranice Slovenska.

Jak moc vás dětství v chudobě ovlivnilo?

Ne každý ví, že sídliště Luník IX kdysi patřilo mezi jedno z nejkrásnějších sídlišť na okraji Košic, které v podstatě bylo vybudované pro piloty a další letištní personál. Můj táta v té době na letišti pracoval, takže máma dostala od strýce Joža Frátera, který tehdy působil na národním výboru, nabídku k přestěhování. Strýc měl konexe, vyřídil žádost a my se z centra nastěhovali do nejnovějšího sídliště Košic. Ono v podstatě to očíslování Luníku funguje podobně jako názvy městských částí. Ale i na jiných Lunících bydleli a dodnes bydlí Romové, například na čtyřce nebo na osmičce. Když jsme se nastěhovali do ulice Hrebendové, bylo sídliště nádherné. Vzpomínám si, že v Krčmeryho ulici bydleli pouze Neromové a běžně jsme se setkávali. Veškerá komunikace a soužití fungovalo bezproblémově. Měli jsme dokonce svého domovníka, přímo pod námi bydlel lékař pan Štroncer, který tam ordinoval. Pravidelně se tam uklízelo, starali jsme se o okolí. 

Kdy přišel ten zlom, kdy se z Luníku IX stalo největší romské ghetto?

V 80. letech měla do Košic přijet komunistická delegace, která se zajímala, jak se na Slovensku řeší „cikánská otázka“. A jelikož v té době nebyla řádně vyřešená, Košický vládní program KVP rozhodl o tom, že Romy z blízké osady umístí do nově vybudovaných sídlišť. Komunistické delegaci poté s velkou pompou ukázali, jak se o Romy z osad postarali, jak je úspěšně integrovali do společnosti. Jenže pak už se tím nikdo nechtěl nezabývat. Když jste celý život zvyklí žít mezi potkany a odpadky, mnohé věci vnímáte jinak a na úklid si zrovna nepotrpíte. A najednou vás někdo z toho otřesného prostředí vytrhne a dá vás úplně do něčeho jiného, tak jste v šoku a neumíte si zvyknout. Poprvé viděli splachovací záchod, ústřední topení, sprchu, ze které teče teplá voda. Lidé tomu nerozuměli, ničili to a potom tam nastaly velké problémy. 

Jaké konkrétně?

V roce 1991 se situace mezi majoritou a minoritou dost vyostřila. Košicemi procházelo mnoho narkomanů, čichačů toluenu. Naráželi jsme na ně i před domem. Nejednalo se pouze o Romy, ale také o Neromy. A pak se začalo dít to, co známe z různých obrázků, které se bohužel stahují plošně na všechny Romy a média tyto záběry velmi ráda ve svých reportážích ukazují. Z Luníku IX vznikla jedna velká skládka a jedno z největších ghett ve střední Evropě. Nutno však říct, že to nebyla chyba těch lidí, ale státu a těch úředníků, kteří tohle dovolili. Luníkem začali pochodovat neonacisté, sílily protiromské nálady a například mě, mou mámu i celou naši rodinu napadli opakovaně příznivci hnutí skinheads. 

Po této události jste na Luníku IX zůstali, nebo vás to přimělo odstěhovat se do klidnější části Slovenska?

Krátce po tom napadení jsme na rok emigrovali do Německa a čekali na azyl. Asi bychom tam zůstali, kdyby s námi tehdy odjela i má sestra, ale rozhodla se zůstat v Košicích. Mámě se po sestře stýskalo, a to natolik, že odmítla azyl, který nám chtěli přiklepnout. To způsobilo, že nás na Slovensko v roce 1994 eskortovali. Najednou jsme se neměli kam vrátit, na Luník už nikdo z nás nechtěl. Odstěhovali jsme se k babičce do centra Košic, kde vyrostl můj otec a dodnes tam rodiče žijí. 

Jste ještě v kontaktu s někým z Luníku?

Někteří tam žijí dodnes. Například starosta městské části Luník IX Marcel Šaňa je rodina mého otce. A stále tam ordinuje i pan Štroncer, který se za tu dobu naučil perfektně romsky. 

Jak vás tehdy Němci přijali?

Teprve tam se vám otevřou oči a zažijete kulturní šok, protože Němci žijí na velmi vysoké úrovni a vyznávají západní způsob života. V Norimberku jsme od počátku emigrace viděli, jak Němci dokážou integrovat azylanty z jiných zemích. Já jsem dostal od školy, kam jsem nastoupil, veškeré ošacení a nezažíval každodenní odmítnutí. Našel jsem si mezi spolužáky kamarády, kteří se se mnou během loučení objímali. Tak přívětivé chování jsem nikdy nezažil. A pak se po tom roce vrátíte zpět na Slovensko a najednou zažíváte opět rasistické narážky, které se nakonec vystupňovaly k fyzickým útokům. Nebylo si kde stěžovat, policie to smetla ihned ze stolu a příznivcům hnutí skinheads se prakticky nic nestalo. 

Daří se podle vás Romům vymanit ze sociálního vyloučení?

Příliš ne, protože celý život si nesete takovou tu signifikaci toho, že jste vyrůstal v romském ghettu. Už ta adresa ovlivňuje vaše okolí. Vzpomínám si, že táta za socialismu žádal o práci, a přestože měl v červené občance adresu trvalého pobytu v centru Košic, svoji manželku, moji mámu, měl zapsanou v dokladech už pod adresou Luníku. Automaticky mu práci zamítli. A se mnou se to také táhlo. Na základní školu jsem chodil do Myslavy, byla to běžná základní škola, kam chodily děti z majority. Byl jsem pro ně ten, kdo bydlí na Luníku, má vši, přitom to nebyla pravda. Jednoduše se to s vámi veze. 

Romské osady na Slovensku jsou dlouhodobým problémem. Jak podle vás pomáhají ke zlepšení neziskové organizace?

Sice máme spoustu organizací, které na Slovensku fungují a dělají smysluplnou práci jako zdravé komunity, komunitní centra apod. Ale pak jsou organizace, které se zabývají naprosto nesmyslnými projekty a tanečky, místo toho, aby se peníze z Evropské unie využily na vybudování vodovodu a kanalizace. Žijeme v 21. století, jsme obklopeni technologickými vymoženostmi, přesto mezi námi žijí lidi, kteří nikdy neviděli splachovací záchod nebo nemají pitnou vodu. Tady jde o degenerační chudobu, kdy otec je chudý, jeho syn je chudý a dá se předpokládat, že i jeho dítě na tom bude stejně. Nemůžeme se tvářit, že osady vznikly po revoluci. Mnoho osad vzniklo právě v době fašistického slovenského státu. Některé chatrče jsou staré i sto let. A teď si vemte, že se za tu dobu nic nevyřešilo. Ti lidé se z toho bez pomoci nás všech nikdy nedokážou vymanit. A to není jen problém Slovenska, i v Česku existují nuceně vytvořená ghetta, příkladem může být Chanov, bezdoplatkové zóny, vyloučené lokality napříč republikou. 

Jak to na Slovensku řeší zákonodárci? Přeci jenom oproti České republice má Slovensko své romské poslance v Národní radě. 

Slyšíme jen o europoslanci Petrovi Pollákovi, který sám vyrůstal v romské osadě a snaží se nějakým způsobem pomáhat. Pak se nemůžeme divit, že vláda v oblasti integrace Romů nevyužívá eurofondy efektivně a nedosáhne v osadách výraznějších pokroků, nepostaví se školky, veřejná komunikace či se neřeší vleklé problémy s pozemky, na kterých stojí romská osada. Takže ano, máme romské poslance na Slovensku, ale nic se prakticky neděje. 

Žijete v Praze, v minulosti také v Budapešti, jak dnes vnímáte své romství?

Původem pocházím z romské, maďarské a židovské rodiny, kdy otec je Žid a matka Romka. Mám 4 sourozence, ale moje dvojče, sestra, mi před lety zemřela. Se sourozenci jsme všichni už vyletěli z hnízda a dnes každý žije jinde. I ten časový odstup nám všem pomáhá si uvědomit, že na Slovensku je život těžký, o to víc na tom východním. Já se třeba v Praze nesetkal s předsudky, ale na Slovensku jsem je zažíval neustále. Přesto své romství pociťuji intenzivně a podobně to mají i další slovenští Romové, kteří si stále udržují romštinu jako mateřštinu. Mám pocit, že ta tradicionalita a zájem o vlastní historii funguje na slovenské straně daleko lépe. Mladí Romové se pravidelně účastní mezinárodní konference Dih He Na Bister, kde se každoročně scházejí, aby si připomněli výročí 2. srpna – Památného dne romského holokaustu. A zatímco ze Slovenska jich je několik desítek, z České republiky přijedou sotva 2.