Před dvaceti lety se tým Vitisu věnoval mladým lidem. Proč se postupně rozšířilo spektrum jeho aktivit?
Tenkrát to byla skupina pár lidí, kteří se věnovali terénní práci s problémovou mládeží po celém okrese Westland, který je jihozápadně od Haagu. Postupně Vitis začal nabízet konzultační hodiny pro veřejnost, kde se mohli lidé poradit, pokud se dostali do složité životní situace. Nyní se náš tým zaměřuje na neformální sociální poradenství pro každého, kdo potřebuje pomoc. Spektrum je opravdu hodně široké: od seniorů, kteří se cítí osaměle, přes lidi, kteří mají finanční problémy až po sociálně slabé rodiny s dětmi. Kromě toho motivujeme lidi všech věkových kategorií, aby nám pomáhali jako dobrovolníci. Po celém okrese máme síť 1 200 dobrovolníků ve 12 komunitních centrech.
Co vás přivedlo právě k této neziskové organizaci?
Studovala jsem v Česku divadelní vědu a blízkovýchodní studia, s mým manželem - Holanďanem jsme se před lety přestěhovali do Haagu. Pět let jsem vedla tamní České centrum, které propaguje českou kulturu v zahraničí. Potom mě přijali do neziskové organizace, která pomáhá uprchlíkům. Od roku 2018 pracuji pro Vitis Welzijn v komunitním centru ve městě Naaldwijk. V našem týmu jsou například takzvaní mantelzorg konzultanti, což je profese, kterou v Česku zatím nemáme, a přitom by byla velmi potřebná.
Čemu se věnují?
Jsou velmi důležitou spojkou pro každého, kdo se stará o nemocného příbuzného v rámci rodiny. Může to být například člověk, který má zdravotní hendikep, nebo senior, jehož zdravotní stav se rapidně zhoršil a potřebuje dlouhodobou pomoc. Před časem jsem s bratrem řešila péči o naši maminku v Česku a naplno jsem si uvědomila, jak by bylo užitečné mít takové mantelzorg konzultanty. V nemocnici nám řekli, že maminku už nelze operovat. Když jsme se ptali, co pro ni můžeme udělat, lékař odpověděl, že nám pošle písemné vyrozumění. Oslovovali jsme další odborníky, aby nám poradili, jak dál postupovat, ale nikdo se s námi nebavil. Dopis z nemocnice přišel dva měsíce po maminčině smrti.
Jak se takové situace řeší v Holandsku?
Mantelzorg konzultant je od začátku velkou oporou neformálních pečujících: přijdou k nim domů a proberou, jaké mají jednotliví členové rodiny časové a finanční možnosti. Vysvětlí jim, kde mohou žádat o finanční, ale také pečovatelskou či zdravotní pomoc. Informačně je to v Holandsku mnohem propojenější než v Česku. Tady je praktický lékař v kontaktu nejen s pacientem a jeho rodinou, ale právě také s mantelzorg konzultanty. Co je též velmi důležité, že se tu myslí i na to, aby neformální pečující měli psychologickou podporu, protože starat se o nemocného příbuzného je náročné i po psychické stránce. Organizujeme setkání neformálních pečujících, kde diskutují, co je trápí, anebo co zrovna řeší v rámci rodiny či při jednání na úřadech. Hodně jim pomáhá, že mohou sdílet zkušenosti a poslechnout si názory lidí, kteří se ocitli ve stejné situaci.
Vaše organizace je také zapojená do celonárodní kampaně proti osamělosti. Na koho se zaměřuje?
Primárně na starší generaci, ale jsou nejrůznější preventivní programy, které cílí i na ostatní věkové kategorie. Vitis Welzijn je aktivní po celém našem okrese, já koordinuji aktivity ve městě Naaldwijk, kde žije zhruba 25 tisíc obyvatel. Do kampaně jsou zapojení například lékaři, sportovní kluby nebo majitelé malých obchodů. Lidé se tu mezi sebou dost znají a všímají si, když vidí někoho ze sousedství, kdo má problémy. Naše neziskovka je dost známá, takže místní vědí, že se na nás mohou obrátit, a my se snažíme nabídnout pomoc.
Máte představu, jak by taková aktivita fungovala v Česku?
Pro Holanďany je celkem běžné, že se dají s někým cizím do řeči, a nikdo se nad tím nepodivuje. Tohle si v Česku moc neumím představit, protože prostě nejsme zvyklí na to, aby se někdo takhle angažoval. V Holandsku, obzvlášť v menších městech, se lidé na ulici běžně zdraví nebo se na sebe usmívají. Zrovna nedávno jsem byla v supermarketu, kde mi jedna zaměstnankyně říkala, že tam chodí starší paní. Prý vypadá poslední dobou dost posmutněle. Tak jsem se v obchodě zastavila a s paní jsme si popovídaly o tom, co ji trápí. Říkala, že její manžel nedávno zemřel a děti bydlí na druhém konci Holandska. Nemá nikoho blízkého. Pozvala jsem ji do našeho komunitního centra, kde se jednou týdně vaří oběd pro lidi, kteří se cítí osaměle.
Osamělost se ale netýká jen starší generace…
To mi právě docela vadí na celonárodní kampani, že je až moc zaměřená na jednu věkovou kategorii. Určitě je důležitá osvěta, aby společnost věděla, že se senioři cítí osaměle. Jenže tento problém můžete mít i ve středním věku, například po rozvodu, kdy přijdete o okruh příbuzných a přátel, anebo jste doma s malými dětmi a vaše sociální kontakty jsou kvůli tomu omezené. Osamělost se týká také lidí, kteří se sem přistěhují – ať už je to z jiného okresu v Holandsku, anebo jsou to cizinci, kteří neznají jazyk a zdejší poměry.
Co se vám v této oblasti osvědčilo?
Cizinci, kteří se sem přestěhovali ze zemí mimo Evropskou unii, musejí absolvovat velmi komplexní integrační kurzy. Během prvních tří let je potřeba, aby splnili 300 hodin v rámci takzvané sociální participace. Může to být například aktivní účast na akcích pro místní komunitu nebo různé dobrovolnické práce. Nedávno jsme měli sousedskou slavnost Jemenský den, kde se zapojili noví obyvatelé našeho okresu. Místní je zatím moc neznali, ale hodně je zaujalo, co noví sousedé vyprávěli o tradiční jemenské kuchyni. Velký ohlas mělo také jejich taneční a hudební vystoupení.
Prostě jídlo nebo hudba jako univerzální spojka?
Hlavní je, aby se nějak inicioval ten prvotní kontakt, a v tomhle jídlo a hudba opravdu hodně dobře fungují k propojování. Jednotlivé národnostní komunity dost drží při sobě a je pro ně mnohdy obtížné navázat kontakt s místními. Když se potkávají v rámci sousedských akcí, tak mají možnost se navzájem poznat. Na začátku programu je vždy krátká přednáška o historii a současnosti té konkrétní země, odkud komunita pochází, a pak následuje například koncert nebo taneční představení.
Kromě sousedských akcí máte také hodně zajímavý program v komunitním centru. Kdo k vám chodí?
Naše centrum funguje jako místo pro setkávání, kam může přijít kdokoliv. Máme akce, které jsou hodně oblíbené mezi seniory jako například bingo, kulečník nebo ruční práce. Organizujeme kurzy angličtiny nebo malování pro všechny věkové kategorie. Kromě těchto pravidelných aktivit se u nás konají jednorázové víkendové akce. Jsou to nejrůznější multikulturní programy, které napomáhají tomu, aby se o sobě nově příchozí a místní více dozvěděli. Národnostně promíchaná jsou totiž nejen velká holandská města, ale i náš okres, kde žijí uprchlíci z nejrůznějších zemí i početná komunita pracovních migrantů ze střední a východní Evropy. Každý týden naše centrum navštíví zhruba 800 – 900 lidí.
Zmínila jste, že máte mnoho dobrovolníků. Co je motivuje, aby se zapojili do vašich akcí?
V Holandsku je dlouholetá tradice dobrovolnictví. Předpokládá se, že už na střední škole začnete někde vypomáhat. Když se pak hlásíte na univerzitu nebo jste na pracovním pohovoru, tak se zohledňuje, zda jste někde pracovala jako dobrovolnice. Působí hodně nezvykle, pokud dobrovolnickou zkušenost nemáte v životopisu, proto je o tyto aktivity enormní zájem. Nejvíc se nám hlásí lidé, kterým je 50+. V tomhle se také Česko a Holandsko dost liší. V Česku občas slýchám, že se nemůže tolik seniorů zapojit do dobrovolnictví, protože si potřebují přivydělávat k důchodu. V Holandsku takový přivýdělek k penzi není tak častý. Holandská společnost starší lidi hodně motivuje, aby se všemožně angažovali. Odchod do důchodu se tady nebere jako konečná, ale jako začátek nové životní kapitoly.
Mluvily jsme o širokém spektru aktivit, kterým se Vitis věnuje. Jak na tuto činnost sháníte finance?
Řadu našich programů podporují obecní úřady, ale také zástupci firem, kteří si uvědomují, jak je důležitá společenská zodpovědnost. Většinou není problém sehnat peníze například na akce pro seniory nebo pro děti. Mnohem obtížnější je shánění sponzorů pro jinou věkovou kategorii, například pro toho, kdo je součástí takzvané sendvičové generace. Jsou to lidé ve středním věku, kteří souběžně pečují o děti i o seniory ve vlastní rodině. Holandská společnost na ně nahlíží tak, že si mají přece pomoct sami, ale postupně se tento postoj mění.
Foto: archiv Vitis Welzijn