„Odjakživa jsem byl obklopen hudebními nástroji a skvělými muzikanty,“ vzpomíná Josef Šenki, který vedle houslí hraje slušně i na harmoniku, saxofon a libozvučný cimbál. Hračky vyjma míče ho nikdy nezajímaly, víc ho bavilo vybrnkávat si rytmus na nástroje, které patřily jeho dědečkovi, známému romskému muzikantovi Milanu Šenkimu. Právě on si malého Pepíčka od chvíle, kdy ho maminka přihlásila v jeho pěti letech do hudební školy poblíž pražské Florence, vzal pod svá křídla. A podporoval ho, i když se přestěhoval z Karlína do Ďáblic, kde až do 17 let působil ve smyčcovém orchestru základní umělecké školy. Vedle toho studoval hru na housle na Mezinárodní konzervatoři Praha, ale po třech letech studia zanechal, protože ho zlákala nabídka stát se členem známé rakouské kapely DelaDap. Klasiku tak vyměnil za popovější muziku.
Jako děda
„Přičuchl jsem jako řada jiných muzikantů k penězům. Tehdy jsem se dostal jako houslista do kapely DelaDap, kde už nějakou dobu působila jako zpěvačka moje teta Simona Šenkiová. Byla to obrovská zkušenost, protože v té době byla kapela na svém vrcholu a pyšnila se tím, že její členové pocházejí z různých koutů světa,“ prozrazuje o kapele, která kombinuje prvky romské hudby, elektronického jazzu a populární hudby.
„Do té doby, než jsem se stal součástí kapely, jsem vůbec netušil, jak jsou DelaDap ve skutečnosti populární. Když jsme navštívili Rakousko nebo Maďarsko, naše hudba zněla na každém rohu a koncerty byly vyprodané,“ říká o své tehdejší kariéře.
Právě s DelaDap se mu během jeho více jak tříletého působení podařilo objet celý svět. Zkoušky navíc probíhaly jednou týdně výhradně v Rakousku, což jeho studiu na konzervatoři zrovna nepomáhalo. Přesto zanechání studia nelituje, vnímá život tak, že ne vždy se podaří mít vše dokonalé. Náročnost cestování si vybrala svou daň a Josef z kapely nakonec odešel. Poté nějaký čas působil v tuzemské kapele Gitans společně s muzikanty Milanem Krokem nebo Milanem Bingačem Demeterem. Kapela stojí za hity Hopa lile lile nebo Kaj tu sal. Část turné odehrál i s kapelou Gipsy.cz, která vystupovala v roce 2009 na Eurovizi.
„Děda mě už jako dítě brával do společnosti, dodnes se mě Romové ptají, zda jsem ten, kdo se jako malý chlapec držel jeho ruky. Zažil jsem s ním hraní ve vinárnách, na zábavách, všude,“ prozrazuje a dodává, že pouto, které mezi nimi vzniklo, bylo velmi silné.
„Miloval mě víc než cokoliv na světě, staral se o mě, budoval mou kariéru, podporoval mě a snažil se ze mě vychovat především slušného člověka. A já mám na něj jen ty nejkrásnější vzpomínky,“ vzpomíná s dojetím v hlase a je stále cítit, že dědečkův náhlý odchod ho velmi zasáhl, přestože umřel už před 8 lety. Vzpomínky však zůstaly. A právě jejich zkušenosti před kamerou, které je později vedle hudby spojovaly, byly častým tématem k hovoru.
Jeho děda Milan Šenki se totiž objevil v několika vedlejších rolích v celovečerních filmech, jako byla známá Nahota na prodej režiséra Víta Olmera, Kdo se bojí, ten utíká… režiséra Dušana Kleina nebo v Nemocném bílém slonovi režiséra Karla Smyczka, kde si zahrál po boku Simony Stašové, Jiřího Langmajera nebo Mariána Labudy. Naposledy jsme Milana Šenkiho mohli vidět na televizních obrazovkách v seriálu Nemocnice na kraji města II a ve filmu Roming.
A v jeho stopách se vydal také jeho vnuk Josef. Své herecké nadání si mohl vyzkoušet v pohádce Dilino a čert, kterou režíroval Jaroslav Hovorka. Právě tam si zahrál tak trošku sám sebe – houslistu. Větší hereckou roli si střihl v seriálu Svatby v Benátkách režiséra Jána Sebechlebského vysílaném v letech 2014–2015 na stanici Prima, kde zazářila vedle Ladislava Potměšila i Alice Bendová nebo Petra Hřebíčková. Právě tam Šenki obsadil jednu z větších rolí, kdy ztvárnil romského ženicha Tancoše. Jeho filmovou nevěstou mu byla muzikálová zpěvačka a herečka Pavlína Matiová.
„Bylo skvělé stát před kamerou se zkušenými herci. Na place panovala úžasná atmosféra a natáčení jsem si užil,“ vzpomíná na svou tehdejší seriálovou roli Šenki, který má zkušenosti také s filmovou hudbou. Housle nahrál v roce 2009 do filmu El Paso.
Ctít tradice
Cimbálová hudba, poctivé muzikantské řemeslo, se Josefovi vrylo doslova pod kůži, přestože si rád zahraje i jiné žánry jako je jazz, metal nebo balkánské a samozřejmě romské rytmy. Všechny hudební prvky rád zakomponovává do své tvorby v kapele Devles, kde vystupuje celá řada skvělých muzikantů, jako je Vladimír „Žabák“ Demeter, Zdeněk Jano, ale i Vojta Lavička nebo bratři Surmajovi, kteří jsou známí svým tehdejším působením v kapele Gipsy.cz.
Vedle toho pravidelně vystupuje na hlubočepském zámku se svou moravsko-slovenskou cimbálovou kapelou Studánka, kterou osm let vede jako primáš.
„Studánku vnímám především jako svou práci, má srdeční záležitost je tradiční romská hudba, přesně tak, jak ji hrával můj děda a jeho bratři, v tom se cítím svobodný,“ vyznává se ze své hudební vášně a dodává, že s tímto žánrem vystoupil nedávno na Světovém romském festivalu Khamoro. Právě na tomto festivalu je možné vidět muzikanty s tradičními hudebními nástroji, na které hrávali romští hudebníci v Česku, na Slovensku i v Maďarsku. Právě zvuk starých houslí je daleko čistší než u „fungl“ nových. Může za to dřevo, které rostlo i dvě stě let, než bylo mistry použito na výrobu houslí. To samé platí o smyčcích, které se vyrábějí z fernambukového dřeva, a ty opravdu kvalitní vyjdou i na 200 tisíc korun.
„Poštěstilo se mi hrát na houslích za 2 miliony a zvuk byl přímo božský. Opravdu jde znát kvalitní zpracování nástroje, ale zažil jsem, že dobře hrál i smyčec za 5 tisíc, který byl výborně vyvážený,“ říká zkušeně a dodává, že muzikanty, kteří si nastaví něco na elektrických klávesách a do toho hrají, příliš neuznává. Nevnímá to jako poctivé muzikantské řemeslo, předávané z generace na generaci.
„Netvrdím, že se moderní romská elektronická hudba lidem na internetu nelíbí nebo že každý musí projít hudební či uměleckou školou, jako to bylo v mém případě, ale já si jdu zkrátka jinou cestou,“ rozpovídá se.
Avšak jako všem romským muzikantům, kteří se živí hudbou, hraje na svatbách a křtinách. Radostné okamžiky přirozeně střídají smutné. Pohřby, které jsou velmi emotivní, se mu hrají s čím dál těžším srdcem.
„První pohřeb jsem hrál v 11 letech. Pamatuji si přesně, kdy a kde to bylo, co jsem hrál, kdo umřel, zkrátka každý detail,“ svěří se se svou vzpomínkou.
„Na jednu stranu jsem byl rád, že mě děda o to poprosil a mohl jsem hrát po jeho boku na takové události, jako je pohřeb, což zejména u Romů stále velmi znamená. Na druhou stranu jsem se v noci bál. Ale čím víc jsem dospíval a uvědomoval jsem si dědovo stáří a jeho smrtelnost, bylo to pro mě o to těžší. Začal jsem být citlivější, několikrát jsem se i na cizím pohřbu rozbrečel,“ vzpomíná. Od té doby po hudební stránce vypravil více jak tisíc pohřbů. I díky tomu a celé řadě dalších vystoupení se jeho jméno vrylo většině Romů do paměti a je mezi nimi vyhledávaným muzikantem.
A především starostlivým otcem, který vychovává dva syny. „Ten starší se věnuje houslím, mladší inklinuje k tanci. Příští rok zkusíme taky hudební nástroj, ale vybereme něco jiného než housle, na to už vážně nemám nervy,“ rozesměje se.
Foto: Archiv Josef Šenki