Je úspěšnou spisovatelkou, přesto se stále pohybuje na hraně. Mezi úspěchem a ztrátou, přítomností a minulostí, láskou a nenávistí, veselím a smutkem. Hlavní hrdinka představení Borderline se potýká s hraniční poruchou osobnosti. V monologu popisuje svůj dosavadní život, své milostné vztahy se staršími muži, kterými se snaží nahradit si dysfunkčního otce, své odchody a nové začátky i vzpomínky na pobyt na psychiatrii a patologický vztah s otcem. „Diváka často mrazí z líčení nepřekonatelných potíží v kontaktu s jinými lidmi, odpuzují ho hrdinčiny úlety a zálety, nepochopitelné motivace a snaha všechno nějak omluvit, nebýt za nic zodpovědný. Soucítí s ní, a nechápe ji. Fandí jí, a nenávidí,” popisuje hru redaktor v kritice pro server Artikl Ondřej Dominik Horník. Monodrama na motivy knihy Ivany Gibové Borderline zdramatizovala a režírovala Jana Micenková. Pomocí představení se snaží i o destigmatizaci lidí s duševní poruchou. „Hraničáři se setkávají se stejnými stigmaty jako většina duševně nemocných lidí, někteří lidé si je představují jako psychopaty z hororu, přitom v zásadě jsou to kolikrát křehké, velmi citlivé duše,” vysvětluje pro HFC. „My se hlavně snažíme podávat to s takovým drsným humorem, aby si divák uvědomil, že každý z nás má svoje temné stránky a není dobré dělit se na MY-normální a ONI-nenormální,” dodává.
Představení vzniklo podle knihy Ivany Gibové Borderline. O čem je?
Kniha je o mladé ženě, která měla špatný vztah s otcem, alkoholikem a schizofrenikem, což ji výrazně poznamenalo. Nedokáže se zbavit traumatických vzpomínek a stigmat. Hledá si mnohem starší partnery, jako by si jimi nahrazovala dysfunkčního otce. Stále mění místa pobytu a povolání, jako by nemohla a nebyla schopna nikde zakotvit. Je extrémně přecitlivělá a rozporuplná osoba, pokusí se dokonce i o sebevraždu, což jí načas zavede do blázince, kde jí diagnostikují hraniční poruchu osobnosti. Kniha je psaná jako dlouhý monolog postavy, přítomnost se střídá s minulostí. Je to sice depresivní téma, ale stejně je psaná s nadhledem a s velkou dávkou černého humoru a ironie.
Co vás přivedlo k rozhodnutí knihu zdramatizovat?
Přišlo mi to osobní, bytostné a upřímné, bez kudrlinek, a zároveň napsané jakou proud myšlenek jedné postavy, takže ideální materiál pro monodrama.
Jak se hraniční porucha osobnosti projevuje?
Hraničáři mívají panický strach z odmítnutí. Také časté výkyvy nálad. Pohybují se v extrémních pólech, například extrémní přecitlivělost, nebo citových výkyvech. Dokáží jednu osobu absolutně milovat, ale ve chvíli, kdy se tato osoba nějakou maličkostí zprotiví, začnou ji z duše nenávidět. Běžně mívají myšlenky na sebevraždu, časté je sebepoškozování, kterým si ulevují. Sklon k alkoholismu, drogové závislosti nebo častému střídání partnerů. Zažívají pocit absolutní prázdnoty, neschopnost popsat, kdo člověk vlastně je. V zásadě si však myslím, že každá diagnóza je tak trochu „nálepka" - každý máme svoje démony, ať jsme nebo nejsme „onálepkovaní".
Jak tato porucha zasahuje okolí hraničáře?
Je to asi velmi náročné, protože se pohybují v opravdových extrémech, rychle mění nálady a názory, jsou dost labilní. Na druhou stranu je mnoho partnerů, kteří mají rádi „divočinu” nebo „Itálii" a dokáží pochopit i těžce čitelné bytosti.
Jak lze s touto poruchou v životě pracovat, co může udělat sám hraničář a co jeho okolí?
Léčba je dost složitá. Ale důležité je přiznat a uvědomit si svůj stav a začít s terapií. Nejhorší je vždycky popírání a nepřiznání si pravdy.
Prostřednictvím představení chcete napomoci i destigmatizaci duševních poruch. S jakými stigmaty se hraničáři setkávají?
Se stejnými jako většina duševně nemocných lidí. Někteří lidé si je představují jako psychopaty z hororu, přitom to v zásadě jsou kolikrát křehké, velmi citlivé duše. My se hlavně snažíme podávat to s takovým drsným humorem, aby si divák uvědomil, že každý z nás má svoje temné stránky a není dobré dělit se na MY-normální a ONI-nenormální.
Mohou být hraničáři pro své okolí nebezpeční?
Spíše jsou nebezpeční sami pro sebe, objevuje se u nich sebenenávist a sebepoškozování.
Jaké jste zaznamenala ohlasy na představení?
Ohlasy jsou překvapivě velmi pozitivní i přesto, že to je takto specifické téma. Laické diváky představení většinou velmi zasáhne, a měli jsme dokonce už i diváky z řad pacientů, kteří byli nadšení. Někteří z diváků nám po představení řekli, že se v příběhu poznali i přesto, že neměli nic společného s hraniční poruchou.
Jak téma a představení ovlivnilo vás?
Začala jsem se tématem víc zabývat, číst si články i příspěvky na FB. Někdy mi je až úzko z toho, jak si člověk dokáže vědomě ubližovat a jaká traumata si s sebou mnozí neseme. Potvrzuje mi to starou známou pravdu, že nejvíc špíny a poškození se na nás nalepí v dětství, rodině, výchově. Tam jsou kořeny všeho zla i dobra. A tato traumata se pak později odstraňují velmi těžko. O to víc se teď nad těmito věcmi zamýšlím, protože mám malého syna a přála bych mu, aby se nikdy nemusel takhle trápit.
Další reprízu představení Borderline uvede Rock Café Praha 14. září. Vstupenky si můžete zakoupit již dnes zde.
Foto: NekroTeatro