S Alexem přišla Dita do pedagogicko-psychologické poradny z vlastní vůle, když mu bylo sedm let. Nezapadal do kolektivu. Byl divoký, nevyzpytatelný, agresivní. Problémy se kupily a návštěva odborníka byla jedinou cestou, jak ze začarovaného kruhu ven. Tehdy mu bylo diagnostikováno ADHD 3. stupně a dyslexie. Začali proto společně docházet do nejrůznějších skupinových terapií, ale žádné trvalé výsledky se nedostavovaly. To, že má Alex k tomu všemu i jistou formu autismu, potvrdili lékaři před půl rokem. Mít potvrzení černé na bílém může člověka v mnoha ohledech zbavit pocitu selhání a nasměrovat na nové nadějné cesty. Nicméně ulehčit jinak hodnému a veselému klukovi život se Dita samozřejmě snažila od prvního okamžiku. Už kvůli jeho sestře, dvojčeti Saše. „Saša má zcela normální vývoj a prochází pubertou. Chce se projevovat. S Alexem moc prostoru ale nemá. Oba jsou mentálně zcela jinde. Dcera je slečna, syn je na úrovni malého chlapce, který je egoistický ke svým potřebám,” vysvětluje Dita chování syna, který si špatně vykládá i grimasy lidí a na svou sestru žárlí, protože touží mít maminku jen pro sebe.
Snažím se, aby nemusel do ústavní výchovy
Ačkoli domácí šarvátky, které jsou na denním pořádku, jsou nepříjemné, zvládnout se dají pořád mezi šesti očima. Problémy, které má Alex ve škole, mají ale daleko vážnější dopady. Chlapec totiž trpí přesvědčením, že je ohrožovaný dětmi nebo dospělými. Zejména kvůli hluku a chaosu, který k běžnému prostředí školy neodmyslitelně patří. Děti do sebe vrážejí, provokují se a tyto zdánlivé drobnosti si on bere velmi osobně: „Alexovi stačí dát více než jeden požadavek ke splnění a on není schopen to zpracovat. Dochází ke zkratu. A čím více ho chce někdo uklidnit, tím hůře. Přichází pak verbální, vulgární či fyzické napadení, kdy hází věcmi, obrací lavice, dokonce kopl i ředitele školy,” přibližuje maminka dvanáctiletého syna potíže, se kterými se musí denně potýkat. Na telefonáty ze školy je zvyklá. Kvůli škodám, které s nimi souvisejí, si musela založit tzv. pojistku na blbost, protože už je nezvládala platit. Někdy musí dojít na základě telefonátu pedagogů do školy „ihned” a s velkou vděčností vyzdvihuje trpělivost a pochopení svého zaměstnavatele.
Jediným řešením je domácí učitel
S Alexem se dá velmi dobře pracovat, pokud nemá rušivé podněty. Potom je možné téměř úplně eliminovat jeho vztek a agresi. Dá se přimět k učení nových věcí podrobným klidným vysvětlováním formou „jeden na jednoho”. Tuto formu výuky už vyzkoušeli a přinesla skvělé výsledky. Proto by na ni rádi zcela přešli. Domnívat se, že domácí výuka připraví Alexe o kamarády, je asi v tomto případě zbytečné. O všechny už kvůli svému chování dávno přišel. Přesto maminka chce, aby měl možnost být alespoň jeden den v týdnu v kolektivu, a neztratil tak potřebnou socializaci. Možnou cestou je montessori školství. Alex aktuálně absolvoval zkušební týdenní montessori tábor, ze kterého byl zcela nadšený. „Vlastně až zde jsem znovu začala věřit, že jsou i lidé, co to se ‚složitými‘ dětmi umí a hlavně s nimi chtějí pracovat. A já doufám, že bude možné, aby na tuto školu jednou týdně docházel,” říká.
Přes úřad práce a posudkové lékaře se mamince Alexe nepodařilo získat ZTP/P a z přídavku na péči syn dostal pouze 1. stupeň. Ze své mzdy už dnes hradí osobního asistenta alespoň na doprovázení syna do školy a dohled o přestávkách na tři hodiny denně. Víc si nemůže dovolit. „Bohužel ale s tím, že nastoupil na druhý stupeň, již ani toto není řešení. A už ani asistent pedagoga synovi moc nepomáhá. Stresuje ho střídání pedagogů a nedávno napadl spolužáky i asistentku pedagoga. Situace se s nástupem puberty zhoršuje. Domácí škola je tedy jediné řešení. Učitele se mi podařilo sehnat, ale nemám už finanční prostředky na zaplacení individuálního vzdělávání a speciálních pomůcek nebo terapeutického pobytu. V současném sociálním a školním systému je prostě mezera,” říká matka chlapce s kombinovanou poruchou ADHD třetího stupně, autismem a dyslexií. Dlouhodobě spolupracuje s Charitou, Centrem sociálních služeb, se školou a její sociální pedagožkou. I na doporučení psychologa a posudkových lékařů by byla domácí výuka nejvhodnější. S tím, že by Alex navštěvoval jednou týdně montessori školu.
Lámat hůl nad nezvladatelnými dětmi by uměl každý
Maminka Alexe proto založila na dárcovské platformě znesnáze21 sbírku, která, jak sama říká, je pro ně tou poslední šancí k posunu Alexe. Kluka, který rád a moc hezky maluje a je vášnivým sběratelem kartiček Pokémon. Rád také mluví o zajímavých tématech a jde v nich do hloubky. Je to chytrý kluk, což bohužel mnoho lidí u dětí i dospělých s touto poruchou přehlíží, protože jim v tom brání daleko zřetelnější a bytelná slupka agrese a egoismu. Být jiný neznamená být hloupý. Ale také to neznamená být odsouzený k izolaci a nezájmu. Jen je třeba osobní přístup, o který máma Alíka, jak mu s láskou říká, tolik usiluje. Na svoje dospívající dvojčata je jako samoživitelka sama, a tak je její postavení v náročné situaci o to složitější.