HateFree Culture. Nez násilí. Bez nenávisti.

Tento týden se po celém světě slaví Den válečných veteránů u příležitosti konce první světové války. Symbolem této akce, která se koná 11. listopadu, jsou květy vlčích máků, jež pokrývaly bojiště ve Flandrech, kde umírali vojáci. Květy spatřil vojenský lékař John McCrae, autor básně, která se později rozšířila a od roku 1915 neodmyslitelně spojila symbol červených květů s válečnými veterány. Tým neziskové organizace Post Bellum se letos opět zapojil do mezinárodní vzpomínkové akce. Hlavní činností této organizace je natáčení vzpomínek. Na webu www.pametnaroda.cz  je zhruba 10 tisíc textů a fotogalerií k jednotlivým pamětníkům. Najdete zde příběhy účastníků Pražského povstání, odbojářů proti nacismu a komunismu nebo disidentů.

Až do konce listopadu probíhá celorepubliková sbírka, jejímž symbolem jsou vlčí máky. Můžete si je až do konce listopadu pořídit na stovkách míst po celé zemi nebo od dobrovolníků s kasičkami, kteří budou v ulicích měst do 11. listopadu. Sbírku lze podpořit taky prostřednictvím platformy Darujme. Výtěžek poputuje Centru pomoci Paměti národa, které se stará o někdejší odbojáře. Pro válečné veterány a další pamětníky, jejichž příběhy měli dokumentaristé možnost zachytit, založila organizace v době covidové pandemie Centrum pomoci Paměti národa. Tehdy několika stovkám seniorů pomohlo se zajištěním ochranných pomůcek, nákupů, doprovodem k lékaři, zprostředkováním odborné péče nebo vyslechnutím na telefonní lince. Část vybraných prostředků ze sbírky poputuje právě Centru pomoci, které v současnosti poskytuje podporu pamětníkům při řešení obtížných životních situací v oblastech sociálního zabezpečení, bytové problematiky či při jakémkoli jednání s úřady. Mikuláš Kroupa, zakladatel Post Bellum, okomentoval sbírku takto: „Mnozí hrdinové z války či komunismu pociťují spíše ostych a zdrženlivost vůči státním institucím, když potřebují pomoct. K nám ale mají důvěru, která vzniká při dokumentování jejich vzpomínek. Nemůžeme zůstávat lhostejní, když vidíme, jak v někdy těžké sociální situaci tito lidé jsou.“

Tým Post Bellum vybral pro letošní ročník Dne válečných veteránů pět příběhů. Jedním z nich je například příběh Františka Teplého, který se v 50. letech zapojil do organizace ilegální křesťansko-demokratické strany. Po studiu na učitelském ústavu zvažoval, že se přestěhuje do Ameriky, kde bude učit v krajanských komunitách. Tato možnost ale definitivně padla s komunistickým převratem. František odešel do pohraničí na Frýdlantsko, kde pracoval jako učitel a zároveň ředitel malé jednotřídky. I přes nátlak, aby František vystoupil z církve, chodil pravidelně do kostela a snažil se oslovovat lidi pro křesťanskou demokracii. V listopadu 1954 byl František zatčen a brutálně mučen během výslechů. „Po první ráně já jsem myslel, že do mě narazila dělová koule. Já jako kluk jsem byl tý zásady ,ať jsem bit jenom tehdy, když se peru'. Ale že je možný člověka takovým způsobem mlátit, to jsem si nedovedl představit. No, první výslech trval asi třicet hodin a po jeho skončení jsem měl otřes mozku.“ Ustoupil násilí a sepsaný protokol podepsal. „Ono bylo těžký nepodepsat. Proti mně vypovídal vlastní strýc. (…) My jsme národ hrdinů, ale jenom když se o nic nejedná. Ale jakmile se začne jenom maličko na někoho přitlačovat, tak je hrdinství pryč. Bohužel, já mám tady tu prakticky celoživotní zkušenost.“

Pětadvacetiletému Františkovi Teplému potvrdil Nejvyšší soud rozsudek 14 let odnětí svobody. Nejdříve byl převezen do pracovního tábora Nikolaj na Jáchymovsku.  „To byl koncentrák se vším všudy, fakticky. To je hrůza, která mě straší dodneška. Tábor ve výšce asi 1100 metrů nad mořem. Tam začátkem listopadu klesala teplota na minus 11 stupňů. Na záchod jsme to měli 196 kroků. Člověk v noci jednak prostydl, profoukl a jednak se důkladně probudil, takže potom už se do rána nedalo spát. A ve čtyři hodiny byl budíček.“ Po dvou měsících Františka opět převezli, tentokrát do tábora Vojna. Vězni trpěli často velkou zimou a také hladem. Při rozhovoru František popsal, že nejhůře snášel, jak dozorci vězně ponižovali a upírali jim lidskou důstojnost. Dne 9. května 1960 přišla pro tisíce politických vězňů v Československu dlouho očekávaná amnestie. Dočkal se jí i František, jeho život však nebyl jednoduchý ani po propuštění. Nemohl se vrátit k učitelské profesi a musel pracovat manuálně. Nejprve v expedici v Tesle za sedm korun na hodinu. Později odešel do podniku Koramo pracovat jako dělník. Po roce 1989 se František Teplý angažoval v Konfederaci politických vězňů a navštěvoval školy, kde přednášel o zločinech komunismu.

František Teplý

Další příběh, který je součástí letošní kampaně Dne válečných veteránů, vyprávěla dokumentaristům Marie Dubská. V prvních květnových dnech roku 1945 pomáhala povstalcům, kteří bránili radnici na Staroměstském náměstí v Praze. „Moje role byla přijímat a předávat rozkazy střílejícím chlapcům, kteří byli v oknech. Já jsem dostala rozkaz třeba: ‚Zdola posílám s pancéřovou pěstí, podpořte střelbou,‘“ líčí Marie Dubská, jak zajišťovala spojení mezi radničním přízemím a prvním patrem či od velitelů k bojovníkům. Kromě toho obsluhovala také telefon, poskytovala první pomoc raněným a zajišťovala zázemí bojujícím mužům. „My děvčata jsme měly službu v noci. To se chodilo po chodbách, aby se chlapci trochu vyspali. A také jsem se starala o jídlo. Vůbec nevím, jakým způsobem se stalo, že nás zásobovali jídlem. Já jsem pro něj chodila až dolů do sklepa, okýnkem jsem to brala.“ Boje skončily kolem šesté hodiny večerní 8. května 1945. Teprve tehdy mohli povstalci opustit hořící trosky radnice a po třech dnech bojů odejít domů. Štěstí a úlevu z konce války prý paní Dubská pocítila až 9. května, kdy do města dorazila Rudá armáda. „Vyšla jsem je ven vítat. Já jsem byla v uniformě, poněvadž šaty mi shořely na radnici. Oni mě naložili do auta a jeli jsme Prahou. A dívali se na mě překvapeně – jak brečím a hledím na naši vlajku a do toho se směju,“ řekla paní Marie.

Marie Dubská

Unikátní svědectví pamětníků zaznamenávají nejen profesionální dokumentaristé, ale také studentské týmy po celé republice v rámci vzdělávacího projektu Příběhy našich sousedů. Post Bellum dlouhodobě motivuje mladé lidi, aby se zajímali o příběhy nejstarší generace. Do letošní sbírky se zapojí žáci a studenti z 80 základních a středních škol. Mladí lidé se tento týden vydají do ulic měst s kasičkami v rámci pouliční sbírky, organizují vlastní sbírky na půdách škol a se svými pedagogy se v hodinách věnují tématům spojeným s válečnými veterány. Pro tyto účely vytvořilo vzdělávací oddělení Paměti národa nový metodický list, který je k dispozici všem školám ke stažení zde. Slouží k tomu, aby se mladí lidé seznámili s tématem válečných veteránů a dokázali pochopit, co vše prožili tito hrdinové, kteří riskovali v boji za svobodu vlastní zdraví i holý život.

Foto: Lukáš Žentel a archiv Paměti národa