Existuje řada publikací o holokaustu. Čím se váš román liší od ostatních?
Rozdílů je několik: můj příběh se odehrává až po válce, protože mě zajímalo, co prožívali lidé, kteří se dostali z koncentračních táborů. Jaké byly jejich návraty do původního domova, jak se k nim chovali bývalí sousedé či přátelé. Nechtěl jsem napsat další knihu o holokaustu, kde bude jasně vymezené, kdo je dobrý a kdo zlý. Ani jedna z mých románových postav totiž není dokonalá. Všechny mají klady i zápory a nelze je vnímat jednoznačně. Chtěl jsem také popsat to, co se většinou v knihách o holokaustu vynechává: poválečné mezilidské vztahy na židovské obci v Praze i soukromý život přeživších, včetně sexuálních scén.
Předpokládám, že právě tyhle explicitní pasáže asi leckoho překvapí…
Někteří čtenáři se nad nimi dokonce pohoršují, ale tyto scény nejsou samoúčelné. Sexualita je součástí života za války i po ní, tudíž je absurdní, abychom se tvářili, že nebyla. Konzultoval jsem toto téma například s historičkou Annou Hájkovou, která se dlouhodobě zabývá sexuálními vztahy v koncentračních táborech. V mém románu Nepatrná ztráta osamělosti jsou ale i další témata, která běžně nenajdete v knihách o holokaustu. Moji hrdinové se setkávají s lidmi z židovské obce, kteří jim pomáhají, ale také s lidmi, kteří se je snaží všemožně využít.
Vaše kniha je sice o fiktivním mladíkovi Petrovi, ale máte v textu řadu reálných předobrazů. Proč jste zvolil tuto formu?
Já jsem beletrista, takže mě ani nenapadlo psát faktografickou knihu, ale chtěl jsem, aby jednotlivé reálie byly opravdu reáliemi. Vyhledával jsem informace o místech, kde po válce bydleli přeživší z lágrů, a také o každodenním životě v poválečné Praze. Příběh je volně inspirovaný i osudem mého dědečka. V koncentračním táboře se spřátelil s jedním spoluvězněm. Slíbil mu, že pokud se odtamtud dostane, pak se po válce postará o jeho manželku. Spoluvězeň zahynul a děda se oženil s jeho ženou. Můj hlavní hrdina Petr je v podobné situaci jako byl tenkrát děda – vrací se po válce do rodné Prahy a snaží se nějak zorientovat v poválečném světě.
Vycházel jste z konkrétních rodinných vzpomínek?
Děda zemřel, když jsem ještě nebyl na světě, a babička o tomto tématu nechtěla mluvit. Natáčel jsem ale rozhovory s pamětníky, četl jsem spoustu memoárových knih a postupně jsem poskládal několik motivů: kromě Petra jsou v poválečné Praze další mladí lidé z židovské komunity. Každý z nich se s novou realitou vyrovnává po svém: nejen s tím, že přišli o své blízké, ale také s tím, že řeší, co dál se životem. Petr bydlí na ubytovně, kde jsou další tři přeživší. Každý z nich reprezentuje jeden ze způsobů, jak se popasovat s tou ztrátou: někdo zůstane v Praze, jiný emigruje, další se snaží vše zapomenout a jeden už nevidí jiné východisko než sebevraždu. Ale tahle situace neplatí jen pro přeživší. Ukazuji různé modely, jak se lidé obecně vyrovnávají se světem.
Popisujete také situace, kdy se Židé chtěli vrátit do svých domovů. Co tehdy zažívali?
Nechci generalizovat, protože to je přesně něco, co mi vždy vadí, když se řeší nejrůznější situace, které se týkají poválečného období. Někteří z Židů přišli do svého domu či bytu a zjistili, že tam bydlí někdo cizí. A „přivítání“ rozhodně nebylo nijak vřelé. Znám ale také případy, kdy se Židé sice nedostali do svého původního bytu, ale sousedé či přátelé jim předali, co si u nich židovská rodina nechala před deportací, například rodinné šperky či další cennosti. Stejně jako nelze jednoduše říct, že všichni Češi se zachovali špatně (či dobře) k přeživším holokaustu, tak se takhle nedá mluvit o poválečném mučení a zabíjení Němců. Stále je to určitým způsobem tabu. Fakticky jsou tyto excesy promlčené, ale někdo konkrétní to udělal a je potřeba o tom mluvit. Existují obce, kde se na tohle zeptáte, například Rovensko pod Troskami, a je zle.
A přetrvávají takové stereotypy o židovské komunitě?
Tady v Česku je většina lidí bezvěrců, takže nějaké hovory o náboženství nejsou časté, ale když přijde řeč na Židy, tak slýchám třeba tohle: „No jo, vy jste Židi, tak se sami se sebou líp domluvíte!“ Což je stejná blbost, jako byste řekla: „Vy jste Češi, tak se mezi sebou domluvíte!“ Takové stereotypy leckdy pramení z toho, že o té konkrétní skupině lidí nic nevíte. Až vlastně moje generace – lidé, kterým je okolo čtyřiceti – se začala veřejně hlásit k židovství. A s tím je občas spojené i to, že mi někdo dává najevo svůj „názor“, třeba samolepka „Kill all Jews“ u nás na baráku nebo hákové kříže na zvonku na našem patře.
Zmínil jste návraty domů, ale co si vlastně pod pojmem „domov“ představit, když už tam nejsou moji blízcí?
Tohle je téma, které mi připadá velmi silné, a přitom není v románech nebo ve filmech příliš zpracované. Jeden z nejznámějších příběhů je v románu Arnošta Lustiga Dita Saxová, kde se zaměřuje na ten poválečný čas a na to, jak se nemohla vyrovnat s tím, že její rodina byla vyvražděna. V Lustigově románu Dita spáchala sebevraždu ve Švýcarsku. Dita měla reálný předobraz, po válce odjela do tehdejší Palestiny, kde byla hospitalizovaná, protože měla psychické problémy. V mém románu je podobná ženská postava. Mladá žena, která je z německé židovské rodiny. Po válce má obavy, aby zase nemusela do lágru – tentokrát pro vysídlené Němce.
V knize máte velmi ostrý předěl, když se Petr rozhodne, že v Praze už prostě nemůže zůstat. Co ho k tomu vedlo?
Někteří čtenáři mi říkali, že jeho rozhodnutí ovlivnil právě vztah k té německé Židovce, která emigrovala. Pro mě je to ale o něčem jiném. Petr se cítí v Praze velmi osaměle. Neví, co dál se životem. Tak nějak povlává od ničeho k ničemu. Když dostane dopis, že musí narukovat, pak je to přesně ten ostrý předěl, který zmiňujete. Najednou si uvědomí, že se zkrátka musí k něčemu odhodlat a něco udělat. Tak jako my všichni v životě: buď budeme jen nečinně přežívat, nebo se rozhodneme něco aktivně se sebou nebo se světem udělat.
Foto: Václav Mašinda