Školy Komenského prošly dost překotným vývojem. Jaké byly jejich počátky?
Zakládali je Češi, kteří do Vídně přišli v polovině 19. století, kdy se město radikálně měnilo. Radní rozhodli, že se zbourají hradby a vybudují tu moderní metropoli pro dva miliony obyvatel. Za prací se sem do Vídně přestěhovaly statisíce lidí z Čech, Moravy a Slovenska. Vídeňská radnice byla zřizovatelem řady škol, kde se učilo německy, ale neexistovala ani jedna s výukou češtiny. Zástupci českých krajanských spolků se sjednotili a vybrali peníze na zakoupení pozemku a výstavbu české školy. První byla otevřena v roce 1883 v desátém okrese. Další potom v roce 1912 v Schützengasse, kde máme teď osmileté gymnázium. Jako poslední byla postavená budova na Sebastianplatz v roce 1934, kde je dnes školka a obecná škola.
Takže české školy ve Vídni sice fungovaly, ale místní úřady je nepodporovaly?
Ještě než se podařilo vybrat finance na školní budovu, tak se učila čeština po hospodách nebo v domácnostech. Což byl spíš takový neformální způsob výuky. Jakmile se české spolky začaly snažit o to, aby mohla vzniknout oficiální škola, tak se nesetkaly s úspěchem. Na přelomu 19. a 20. století totiž vedení Vídně nemělo moc velký zájem o to, aby se česká komunita nějak víc prosazovala. Tehdejší starosta chtěl mít aktivity Čechů pod kontrolou. Radní tedy sice vydali povolení k výstavbě školy, ale do poslední chvíle nebylo jasné, zda definitivně schválí její činnost. Krajané byli rádi, že se vůbec podařilo školu prosadit, a nechtěli provokovat, takže nápis ŠKOLA ani nebyl na budově. Dali jsme ho sem vlastně až letos.
Už bylo na čase! A jak se změnila koncepce výuky?
Před 150 lety se tu učila pouze čeština a trochu němčina. Teď máme úplně jinak strukturovanou výuku. Naše školka je čtyřjazyčná, protože k nám chodí děti z českých, slovenských, maďarských a rakouských rodin. Na obecné škole učíme podle unikátního vzdělávacího konceptu Centrope Schooling, který nemá v Rakousku obdoby. V první třídě začínáme se silnějším jazykem, které dítě zná (například češtinou nebo slovenštinou nebo němčinou). Učíme je číst, psát a počítat a postupně přidáváme druhý jazyk, např. češtinu nebo němčinu. Tento systém je od školky až po maturitu. Když k nám přijde dítě, které mluví pouze jedním z jazyků, po dvou letech školy bude bilingvní. Kromě česko-německého vyučování se studenti učí také angličtinu, ruštinu a na vyšším stupni gymnázia povinně jeden románský jazyk.
Teď jsou školy úspěšné, ale prý o ně v 90. letech nebyl příliš velký zájem. Proč?
Nejvíc dětí na našich školách bylo v meziválečném období, kdy tu studovalo až pět tisíc žáků. Naopak nejmenší zájem byl v 90. letech, a to proto, že se krajanské spolky rozhádaly a naše školy potřebovaly radikální inovaci. Po celé Vídni byla a dodnes je velká konkurence v rámci školství. Rodiče si mohou vybrat podle toho, jaký pedagogický styl jim vyhovuje. Krajanským spolkům tehdy chybělo strategické vedení, nebyl žádný dlouhodobý plán a do našich škol chodilo čím dál méně dětí.
A vy jste si vytáhl pomyslného černého Petra, který měl situaci zachránit?
Já jsem původně s pedagogikou neměl vůbec nic společného. Sice jsem absolvoval Školy Komenského, ale pak jsem chodil na střední technickou a potom jsem vystudoval obchod na univerzitě. Řadu let jsem se staral o naši rodinnou truhlářskou firmu, do toho jsem byl generálním sekretářem rakouského volejbalového svazu a potom jsem zodpovídal za sportovní a mládežnické aktivity na radnici Schwechatu poblíž Vídně. Do krajanských spolků jsem chodil na různé akce, ale nikdy by mě nenapadlo, že budu jednou starostou Školského spolku Komenský. Původně to byl takový koníček. Postupně jsem se začal víc angažovat, až je z toho neplacený „kůň“. Zástupci spolku Komensky mi navrhli, zda bych se nechtěl stát jejich starostou.
Jak se vám podařilo propojit znesvářené strany?
Měl jsem hned od začátku jasné podmínky. Řekl jsem, že pokud mám něco reformovat, pak se musí kompletně obměnit kolektiv ve vedení spolku. Tenkrát česká menšina ve Vídni na místní působila tak, že je to skupina starších lidí, která spolu není schopná vycházet, a navíc na ně není spoleh v oblasti byznysu. Trvalo mi tři roky, než jsem docílil prvního sjednocení. Všem těm starším krajanům jsem řekl, že chápu jejich odlišné názory na vedení, ale pokud chceme změnu, tak se musíme alespoň na něčem shodnout. Zeptal jsem se jich, co nás všechny spojuje. Jako první zaznělo čeština – tedy společná řeč. A řeč znamená výuku češtiny ve škole. Jako druhé je to mládež, protože bez ní nebude návaznost na mladou generaci. A třetí bod byl český krajanský tisk.
Odkud tedy pocházejí děti, které u vás studují?
Zhruba třetina až polovina je z českých rodin, které žijí ve Vídni už několikátou generaci. Podobně to bylo i v mojí rodině. Prarodiče sem přišli před první světovou válkou – děda z jižní Moravy a babička z jižních Čech. Založili truhlářskou firmu, kterou máme dodnes. Do naší školy chodí také potomci těch, kteří sem emigrovali po roce 1948 a 1968, a samozřejmě i děti, jejichž rodiny se do Vídně přestěhovaly v 90. letech. Dlouhodobě stoupá počet studentů, kteří jsou sice z českých rodin a bydlí ve Vídni několikátou generaci, ale už se u nich doma česky nemluví.
Na rozdíl od jiných krajanských komunit to ale mají do původní domoviny doslova přes kopec…
Samozřejmě, že jsme v dost jiné situaci než třeba krajané na druhém konci Evropy. Ta blízkost hranic je na jednu stranu velmi praktická, protože naše děti běžně jezdí k příbuzným do Česka, ale na druhou stranu i my musíme neustále přesvědčovat Českou republiku, že stojí zato, aby naše aktivity byly finančně i jinak podporované. Bez podpory z více zdrojů z Česka i Rakouska by naše škola nemohla udržet tak vysokou kvalitu výuky, kterou jsme si předurčili. Myslím, že o té kvalitě dostatečně vypovídá i to, že naši absolventi se bez problémů dostanou na studia do Česka, ale i to trvalo dost dlouho, než se nám tuto spolupráci podařilo vyjednat s Ministerstvem školství ČR.
Jak je to s předsudky vůči vícejazyčné výchově? Nebojí se rodiče, že se dětem bude tolik jazyků plést?
Pro nás je důležité, aby měli studenti dostatečnou slovní zásobu v jednotlivých jazycích a nemuseli „skákat“ z jedné řeči do druhé v rámci jedné věty. Daří se nám nejen učit češtinu a němčinu, ale také inspirovat mladé lidi k výuce češtiny. Šest našich absolventů vystudovalo pedagogiku a dnes u nás učí. Lépe se ten českojazyčný koloběh uzavřít nedá!
Učí se studenti také o historii české komunity ve Vídni?
Snažíme se naše děti motivovat, aby se zajímali nejen o rodinnou historii, ale také o tu lokální. V rámci výuky si s nimi povídáme o tom, co krajané vybudovali v rámci Vídně, a také o současné krajanské komunitě. Chceme dětem také přiblížit současnou českou kulturu, a proto jim promítáme současné české pohádky nebo filmy. Zveme k nám do školy také spisovatele a spisovatelky z Česka, aby měli studenti přímý kontakt s někým, kdo se literatuře věnuje profesionálně.
Jak jste oslavili letošní 150. výročí založení školy?
Chtěli jsme našim studentům ukázat, jak rozmanitá je historie Komenského škol. Zároveň nám šlo také o to, aby se o nás dozvěděla rakouská i česká veřejnost. V průběhu celého letošního roku to bylo téměř 50 akcí ve Vídni i v Praze. Ty hlavní jsme spojili s významnými místy naší historie. Tři stovky našich studentů jely na exkurzi do Senátu České republiky. Moc se jim líbil slavnostní oběd s místostarostou vídeňské radnice, kde bylo téměř 800 hostů v hlavním radničním sále. Na vedení města Vídně udělala naše škola velký dojem. Podporuje nás také český velvyslanec Jiří Šitler. Za náš spolek je totiž velmi důležité ukázat, že financování našich aktivit nejsou pro české úřady vyhozené peníze. Vyvrcholením letošních oslav byl oběd ve vídeňské restauraci rodiny Kolaříkových v tzv. Schweizerhausu, kde nás navštívil rakouský spolkový prezident.
Co vás osobně nejvíc potěšilo?
Asi to, jak byly naše děti nadšené, že se mohly podívat někam, kam by se běžně nedostaly. A také česká bohoslužba v katedrále svatého Štěpána v centru Vídně. Ještě pár minut před začátkem tam bylo liduprázdno a generální vikář se mě ptal, jestli vůbec někdo dorazí. Tak jsem mu řekl: „Nebojte, v deset tady bude celá škola,” a skutečně byla, jen jsme prostě museli jet na etapy. Přeci jen nemůžete poslat sedm set dětí jedním metrem.
Mluvili jsme o výuce jazyka, ale zatím jsme nezmínili identitu mladé generace. Vnímají se vaši studenti jako Češi ve Vídni?
Na takovou otázku asi není jednoznačná odpověď. Jsou rodiny, kde se po generace podporuje čeština a celkově úcta k české kultuře a historii. Jinde se teprve tenhle vztah buduje. Pro nás je důležité, že chceme dětem ukázat pohled na kulturu Slovanů a kulturu Germánů, aby vnímaly různé pohledy na historické události z odlišné perspektivy. Stejně si nakonec každý najde tu svou vlastní cestu, ale pokud jsme to udělali dobře, tak se k nám se svými dětmi vrátí.