V roce 1887 Nellie Bly podstoupila experiment, který jí změnil život. V pouhých třiadvaceti letech strávila deset dní ve Women’s Lunatic Asylum na Blackwellském ostrově v New Yorku tak, že předstírala, že je sama duševně chorá. Praktiky, které na vlastní kůži zažila, později důkladně popsala ve své knize a zasloužila se o revoluci v psychiatrické léčbě.
Nellie Bly, vlastním jménem Elizabeth Cochrane, se narodila v roce 1864, ale už v útlém věku její rodinu postihla tragédie. Její otec zemřel, když jí bylo pouhých šest let a ačkoliv se její matka znovu vdala, později se rozvedla kvůli zneužívání. Její rodina byla v natolik těžké finanční situaci, že Bly nemohla dokončit své vzdělání. To jí ale nezabránilo v tom, aby později v životě dosáhla velkého úspěchu.
Svou kariéru začala v roce 1885 v rodné Pensylvánii. V novinách Pittsburgh Dispatch tehdy vyšel článek s názvem „What Girls Are Good For” (K čemu jsou holky dobré), který se držel klasických stereotypů tehdejší doby a odmítal, že by ženy mohly být dobré k jiným věcem než k pečování o domov a rodinu. Bly tehdy na článek odpověděla naštvaným dopisem šéfredaktorovi novin, ve kterém se snažila vyvrátit obsah článku. Šéfredaktor byl natolik ohromený jejím stylem psaní, že Blyin dopis otiskl a nabídl jí práci v novinách. V době, kdy ženy psaly do novin především o „ženských tématech” a celých pětatřicet let před tím, než získaly ve Spojených státech volební právo, měla Bly výhradní postavení psát o širších problémech. Proslavily ji odvážné reportáže o podmínkách, v jakých pracovaly ženy v Pittsburghu, o životu ve slumech, o korupci a životu chudých v Mexiku, kde strávila šest měsíců.
V roce 1887 se z Pittsburghu přestěhovala do New Yorku, kde začala psát pro New York World Josepha Pulitzera. Právě pro tyto noviny se vydala v přestrojení do Women’s Lunatic Asylum na ostrově Blackwell, aby popsala, v jakých podmínkách tam ženy žijí. V její knize Deset dní v blázinci (Ten Days In A Mad-House) popsala první moment, kdy jí šéfredaktor tuto příležitost nabídl: „Jak mě dostanete ven poté, co budu uvnitř?” zeptala jsem se šéfredaktora. „Nevím,” odpověděl, „ale dostaneme tě ven, i kdybychom jim museli říct, kdo jsi a za jakým účelem jsi předstírala šílenost.” Ona pak popsala: „Málo jsem věřila ve svou schopnost oklamat experty na šílenost a myslím, že můj šéfredaktor tomu věřil ještě míň.” Bly si nacvičovala svůj „šílený” výraz celé dny před zrcadlem a dokonce se přestala mýt. „Jak těžký úkol, pomyslela jsem si, stát před davem lidí a přesvědčit je, že jsem šílená. Nikdy v životě jsem ani nebyla nablízku šílené osobě a neměla jsem nejmenší tušení, jaké bylo jejich jednání. A potom být podrobena vyšetření několika studovanými lékaři, kteří se specializují na šílenost a kteří jsou každý den v kontaktu se šílenými lidmi! Jak bych mohla vůbec doufat, že skrz tyto doktory projdu a že je přesvědčím, že jsem šílená? Bála jsem se, že je nebudu moci oklamat.” Bly se však dostala do ústavu bez větších potíží.
V ústavu strávila deset dní a ve své knize popsala hrůzné způsoby, kterými byly pacientky mučeny. Byla jim neustále zima, třásly se a prosily o více oděvů, ale nikdy žádné nedostaly. Ženy byly navíc bity, pokud nedodržely platná nařízení. V ústavu také nebyla žádná bezpečnostní opatření. Kdyby v ústavu vypukl požár, ženy by ve svých pokojích zřejmě uhořely zaživa. Pacientky, které byly označeny jako nebezpečné, byly namísto přiměřené péče svázané v provazech.
Jednou z nejhorších oblastí bylo podle Bly jídlo. Ženy dostávaly jen studený čaj a chleba s máslem, který byl podle ní nepoživatelný. Jednou dokonce našla ve svém jídle pavouka. Pokud však ženy nesnědly vše, co měly na talíři, byly bity. Při koupání se pak Bly musela svléknout do naha před ostatními ženami a ponořit se do extrémně studené vody. „Zuby mi cvakaly, měla jsem husí kůži a moje končetiny modraly zimou. Najednou jsem dostala tři kýble vody přes hlavu - ledově studené vody - do očí, uší, nosu a do pusy. Myslím, že jsem zažila něco z pocitů, jaké zažívá tonoucí osoba. Lapala jsem po dechu, třásla se a chvěla se, jak mě vlekli z vany. Pro jednou jsem vypadala opravdu šíleně.” Mezi šestou a osmou ráno musely ženy sedět na lavičkách, aniž by směly mluvit nebo se pohnout. Nebylo jim dovoleno číst nebo psát. Bly zmínila, že tyto podmínky by mohly i z duševně zdravého člověka rychle udělat „šílence”.
Na 1600 pacientek bylo 16 doktorů. „Kromě dvou jsem nikdy neviděla jediného z nich věnovat pacientkám jakoukoliv pozornost,” popsala. Zmínila také, že mnohé z pacientek byly imigrantky, které uměly anglicky jen trochu, pokud vůbec, a které nutně ani nebyly mentálně nemocné, pouze nerozuměly, co se po nich chce.
Reportáž a následná kniha vzbudily obrovský ohlas i legislativní změny. Nejvyšší soud nařídil vyšetřování podmínek v psychiatrických léčebnách a vedení města New York navýšilo rozpočet pro psychiatrické ústavy. Bly později podobným způsobem zkoumala také podmínky v továrnách, ve věznicích a dokonce i mezi zákonodárci, kde odhalila korupční skandál v systému lobbování.
Dalším z kariérních vrcholů této americké novinářky bylo rozhodnutí vyplout roku 1889 z New Yorku a porazit Philease Fogga, fiktivní postavu z románu Julese Verna Cesta kolem světa za osmdesát dní. Bly psala do novin zážitky ze svých cest a New York World uspořádal velkolepou soutěž. Ten ze čtenářů, který se ve svých tipech nejvíce přiblíží skutečné době, za jakou Bly procestuje svět, měl vyhrát cestu do Evropy. Soutěže se zúčastnil téměř milion lidí. Její čas byl nakonec 72 dní, 6 hodin a 11 minut, což byl současně světový rekord.
Z Nellie Bly se stala jedna z nejznámějších novinářek ve Spojených státech. Její přímý styl stál u zrodu investigativní žurnalistiky. Ve své knize Deset dní v blázinci pak napsala: „Alespoň mám pocit uspokojení, když vím, že bude o chudé nešťastnice díky mé práci lépe postaráno.”
Foto: Wikipedia