„Moc jsem chtěla jet s našima dětma na prohlídku Muzea romské kultury a výstavu Tutanchamon do Brna, aby si našly lepší vztah k dějepisu. Zároveň jsem si nebyla jistá, jestli to zvládneme. Cesta vlakem, nocleh v hotelu, oběd v restauraci, naslouchání výkladu…“ vyjmenovává Markéta Horneková itinerář běžného výletu s teenagery, na který se těšila, ale také se ho obávala. Jenže její svěřenci z nízkoprahové klubu se chovali skvěle, doptávali se při výkladu, sebevědomě si objednali v restauraci a s přehledem zvládli i náročnou cestu zpět, kdy na ně v přeplněném vlaku nezbylo místo k sezení. Může se to zdát přehnané, ale pro děti, které se narodili do znevýhodněného prostředí, kde zpočátku společně se svými kolegy podněcovala každou volnočasovou nebo vzdělávací činnost, byla dvoudenní exkurze velký úspěch, který všem zase o kousek zvedl sebevědomí.
Vysněný výlet s dětmi z hamrovské Klubovny do Muzea romské kultury v Brně. (Foto: Archiv Klubovny)
Do terénu
Když se před osmi lety do severočeské obce přistěhovala, nacházely se zde hned čtyři sociálně vyloučené lokality, ve kterých žilo přibližně 200 z celkových 2 600 obyvatel. „Věděla jsem přesně, co chci dělat, kde v republice to bude, mi bylo fuk, tak jsme se s mužem vydali sem,“ vzpomíná na dobu před Vánoci v roce 2013, kdy se přihlásila na konkurz na pozici komunitního pracovníka ve Velkých Hamrech v podhůří Jizerských hor. Poptávka vzešla ze spolupráce místní samosprávy s Agenturou pro sociální začleňování, která plán pro Velké Hamry pomáhala nastavit. Ve výběrovém řízení žena původem z Prahy, matka šesti takřka dospělých dětí, která má jen základní vzdělání a tvrdí, že je ochotná přistěhovat se z Českého ráje, působila jako úkaz.
„S mým kádrovým posudkem jsem se mohla vyučit nanejvýš kominíkem, takže jsem tehdy udělala to jediné, co mi dávalo smysl – odstěhovala jsem se na venkov a měla hodně dětí,“ vysvětluje, proč coby dcera mluvčího Charty malíře Jana Steklého nemohla před rokem 1989 studovat. Po revoluci její schopnost hledat originální řešení složitých životních situací, našla postupně uplatnění také v její profesi. Začínala jako terénní pracovnice v neziskové organizaci Romodrom na Jičínsku a později pracovala v azylovém domě pro matky s dětmi. V terénu se naučila základně romsky a především pochopila, že si nesmí brát věci osobně a že s každým se dá nakonec domluvit.
S tím v lednu nastoupila do Velkých Hamrů a dostala kancelář v prostorách obecního úřadu. Tam ale příliš času netrávila, většinu pracovní doby obcházela obyvatele sociálně vyloučených lokalit a snažila se zmapovat jejich situaci, přitom ji zaskočilo hned několik věcí. Žily tu sice jen asi čtyři velké rodiny, ale většina z dospělých nemluvila jinak než romsky a pouze velice špatně nebo vůbec česky, navíc hovořili dialektem romštiny, jemuž nerozuměla. „Hamrovští Romové byli sociálně vyloučeni nejen v rámci obce, ale i vůči Romům z okolních měst. Tanvaldští se s nimi ani nebavili a opravdu se od nich drželi dál. S tím jsem se doposud nesetkala,“ vzpomíná. Vysvětlovala si to jejich značně nuznou situací a způsobem života, který si přivezli z východoslovenských osad, odkud část z nich pocházela.
Navíc většina dospělých měla maximálně ukončené základní vzdělání na zvláštní škole a v životě nikdy nepracovala. Kromě jednoho dítěte všechny ostatní v rodinné tradici speciálního vzdělávání pokračovali na škole v Tanvaldu. „Školou to vše začíná. Jestliže nastoupíte rovnou do speciální, ten start ze zadních pozic už sotva doženete,“ je přesvědčená Horneková.
Taneční soubor z hamrovské Klubovny vystupuje na festivalech a kulturních akcích po celém Česku. (Foto: Archiv Klubovny).
Od pracího prášku k bytu
Přesto se ve Velkých Hamrech, často díky nestandardním řešením, daří situaci sociálně vyloučených lidí zlepšit. Základem se stal projekt na rekvalifikaci pětice mužů, kteří pochopili, že za cenu prozatímního snížení životního standardu (ze sociálních dávek a práce načerno by pro rodinu zabezpečili lépe), získají do budoucna víc. „Starosta Najman dokázal sehnat mistry odborného výcviku z učiliště, kteří sem byli ochotni dojíždět. Praxi si odpracovali u technických služeb a když bylo nutné někam dojet, starosta jim věnoval vlastní stravenky. Bez takových zdánlivých drobností by se nepovedlo rekvalifikovat tři pomocné zedníky a dva třídiče odpadů,“ vzpomíná Horneková s tím, že právě pokrok těchto mužů se pro ostatní stal příkladem. Stále je ale trápilo nevyhovující bydlení a řada exekucí.
Jestliže si alespoň jeden z dospělých udržel legální zaměstnání, rodina spolupracovala se sociálním odborem a posílala děti do školy, dosáhli na obecní byt. I prémie, které by jinak skončily na účtech exekutorů, se na konci roku podařilo vyřešit kreativně. Nejprve dostávali vánoční balíčky se sladkostmi pro děti a kávou, po upozornění Hornekové, že více by se jim hodilo velké balení pracího prášku, se odměňování změnilo. „Řešení ušitá na míru lokalitě a konkrétním lidem stojí za zlepšením situace. Zdá se to málo, ale je to ve skutečnosti hodně mravenčí práce,“ tvrdí Horneková.
Paralelně bylo potřeba zlepšovat situaci zdejších dětí. I když to poslední, co si po šestinásobném mateřství přála, bylo pracovat s dětmi, velmi rychle si uvědomila, že právě tam se ztrácí cenné roky. „Jejich rodiče nezažili špatnou péči, nezažili nic, prostě jen tak vyrostli a vlastně nevěděli, co s vlastními dětmi dělat. Běžný den dětí vypadal tak, že ráno vstaly, sehnaly si něco k snědku a pak polonahé pobíhaly před barákem,“ popisuje s tím, že zdejší vyloučené rodiny nebyly nijak patologické, jen výjimečně se objevovaly závislosti na návykových látkách, ale předávaly dál vzorce z vlastního dětství.
Velký úspěch sklidil projekt, kdy přímo do rodin docházela pracovnice, která děti připravovala na nástup do školy. „Díky tomu, že jejich rodiče viděli, jak se s nimi připravovat a pravidelně jim s tím někdo pomáhal, se naučili, jak s dětmi pracovat. Navíc jejich znalosti se následně staly argumentem pro nástup do běžné školy. Dnes jejich přípravu řeší povinný rok předškolního vzdělávání,“ vysvětluje. Zároveň se změnilo vedení školy a to nové si klade za cíl, aby každý žák zažil během docházky úspěch. Do speciální školy v Tanvaldu už dojíždějí jen dvě děti z Velkých Hamrů a ani jedno tam nenastoupilo v první třídě. „Už se nebavíme o tom, jestli naše děti budou po základní škole pokračovat ve vzdělání. Už řešíme, kam půjdou. Aktuálně většina chodí na učiliště a dvě na střední školu,“ říká s hrdostí Horneková.
V pracovní dny je pro všechny hamrovské děti otevřená Klubovna, kde dva komunitní pracovníci zajišťují program, další má na starosti koordinaci školní docházky a terénní práci. Vše navíc zaštiťuje sociální pracovnice dojíždějící jedenkrát týdně z Prahy. Rodiče, kteří sem zpočátku nepřicházeli vůbec nebo postávali na prahu, se teď zapojují do vymýšlení programu i plánování výletů. „To, že se nám podařilo situaci zlepšit, je zásluha spolupráce mnoha lidí, kteří byli ochotni zapojit se a naslouchat. Od starosty, přes vedoucí sociálního odboru, vedení školy po mé kolegy. Dnes mám pod sebou zcela romský tým, o tom se mi před osmi lety ani nesnilo,“ raduje se a rozhovor přerušuje kvůli pravidelné schůzce se školní psycholožkou. Na místní škole působí dokonce dvě, druhá je původem z Ukrajiny a aktuálně pomáhá dětem, které byly nuceny prchnout před válkou.
Hranice pomoci
Ani Velké Hamry ale nejsou město zázraků, kde se vše daří. V sociálních bytech patřících obci žije aktuálně 75 dříve sociálně vyloučených Romů, další bydlí v klasických nájmech. V poslední sociálně vyloučené lokalitě v katastru obce bydlí 36 lidí. Přibližně padesátka lidí ale šanci na zlepšení svého života a svých dětí využít nedokázala a z obce se odstěhovali za zdánlivě snazším a rychlejším řešením. Jedním z nich je i bývalá podřízená Hornekové, matka devíti dětí, jejíž partner je ve výkonu trestu, a která spadla do závislosti na pervitinu. Její 15letá dcera už několik měsíců bydlí přímo u ní doma. „Kdybych si její matce řekla o finanční podporu, vzala by si ji k sobě a skončila by jako prostitutka,“ tvrdí Horneková a ukazuje dívčino vysvědčení z pedagogické střední školy se dvěma dvojkami.
Horneková zjevně pomáhá více a šířeji, než je běžné a možná i zdravé v sociálních službách, ale její přístup funguje, což inspiruje lidi v jejím okolí. „Nemůžu pomoci, jestliže se dotyčný nechce aspoň trochu zapojit sám, někde tam leží moje hranice. Na tu hranici jsem ale zatím narazila jen u několika málo lidí,“ zamýšlí se.
V sociálních službách věří především na lidi a jejich přístup, nemá pak ale strach, že s jejím odchodem by se vše zhroutilo. „Základ je, aby těch podpůrných pilířů bylo více, a to se nám v Hamrech povedlo. Já sama si už teď vychovávám nástupkyni Helenku, která je laskavá a nechybí jí nadhled, a je to Romka,“ prozrazuje.
Společné sny
Do kanceláře Hornekové už potřetí nakoukly děti z nízkoprahu, aby se zeptaly, kolik je hodin. Nemohou se dočkat večerního představení projektového cirkusu Happy Kids, který přijel na pozvání místní školy. Všichni žáci pod vedením profesionálních cirkusových trenérů celý týden nacvičovali žonglérská, akrobatická nebo klaunská čísla, která právě tento večer poprvé předvedou svým rodičům a blízkým. Kolem šapitó v zapadajícím slunci pobíhají společně romské, ukrajinské, vietnamské a české děti v kostýmech s flitry a pestrobarevným líčením na tvářích.
Hamrovské děti před vystoupením v projektovém cirkusu Happy Kids. (Foto: Kateřina Čopjaková)
Dospělí se takto samozřejmě nedruží, jejich chování se mění pomaleji, přesto se zdá, že Velké Hamry dokazují, že cesta z vyloučení je možná.
Před odchodem na představení Horneková ještě dodává, že už má další plán: „Příští rok pojedeme k moři. Už jsem našla laciné ubytování, dopravce, chybí nám jen sponzor, který to zaplatí.“ A v jejím podání se to zdá opravdu jako maličkost, která se nějak vyřeší.