„Asi největší vlna se zvedla poté, co IvČRN rozpoutalo internetový lynč proti mně a mojí organizaci. Zveřejnili lživé informace o mně a mém „vlastizrádcovství“ spolu s osobními údaji a vyzvali své příznivce, aby mi dali najevo, co si o mně myslí,” popisuje své zkušenosti Monika, jejíž fotografie byla spolu s informacemi a odkazem na její profil zveřejněna na této dnes již neexistující facebookové stránce. Kvůli obavám z dalších výhrůžek si přeje zůstat v anonymitě. Pracuje pro organizaci, která pomáhá uprchlíkům v zahraničí. „Tehdy jsem se bála vyjít z domu, zamykala jsem se v práci i v bytě. Pokud to šlo, nechodila jsem po ulici sama. Když už jsem sama jít musela, neustále jsem na ulici sledovala, kdo z kolemjdoucích je nějak podezřelý a mohl by mne chtít napadnout,” pokračuje. Z permanentního strachu a stresu se u ní rozvinuly četné zdravotní problémy. To, co Monika popisuje, však není ojedinělá situace, jak by se možná mohlo zdát. Podobnému verbálnímu násilí a šikaně čelí i řada dalších žen, které působí v neziskových organizacích pracujících s migranty nebo uprchlíky. Pro tyto projevy je typické, že jsou vysoce sexualizované, osobní a snaží se tudíž adresátce ublížit. Velmi často obsahují bodyshaming, konkrétní výhrůžky znásilněním, případně smrtí. Zastání hledají jen velmi těžko.
Podle Kláry Kalibové z organizace In IUSTITIA, která pomáhá obětem násilí z nenávisti, vychází z jejích statistik, že po Romech a muslimech (zejména ženách) jsou na třetím místě v počtu nahlášených útoků právě zaměstnanci neziskových organizací. Situace se podle ní stále zhoršuje, společnost je vůči takovým projevům totiž často laxní. „Setkávají se s neuvěřitelnými útoky na svou osobu. Na to, jak vypadají, jak mluví, jestli potřebují víc sexu, jestli jsou tlustí. A většinou se to týká žen,” vypočítává Kalibová. „Jsou to často útoky na lidi, kteří pomáhají s integrací cizinců. Většina těch útočníků totiž nepochopila, že jejich podstatná část práce není sem dostávat lidi, aby tu žádali o azyl, ale integrovat ty, kteří tu už jsou. Aby byli ve společnosti úspěšní a ona z nich mohla benefitovat,” dodává.
SMSky a telefony ve 2 ráno
„S prvními útoky jsem se setkala během mého působení v rámci Iniciativy Hlavák. Nebyly namířené na mě konkrétně, ale na nás jako na dobrovolnice-ženy,” popisuje své zkušenosti Zuzana Schreiberová, ředitelka Multikulturního centra Praha. „Už tehdy jsem si všimla, jak jsou ty útoky sexualizované. Prý si tam chodíme hledat ženichy, ještě častěji padaly vulgarismy o ,dobře vybavených Afričanech’, že nás nikdo z Čechů nechce, a proto čekáme na uprchlíky,” doplňuje. Ona sama se stala terčem intenzivních nenávistných projevů v online prostoru nedávno, po tom, co začala její organizace na Facebooku zveřejňovat krátká videa, kde se snažila osvětlit, jak neziskové organizace fungují. Další vlna přišla po reportážích FTV Prima, která jedno z jejích videí pokrývala. „Hodně často se domnívají, že jsem zakomplexovaná, mám neuspokojivý osobní nebo sexuální život, vystudovala jsem hloupou a neužitečnou školu, takže se nakonec mým cílem stalo škodit naší společnosti,” popisuje, na co nejčastěji diskutéři narážejí.
Terčem výhrůžek je permanentně také Magda Faltová, ředitelka Sdružení pro integraci a migraci. „Nejčastěji dostávám urážlivé a výhružné maily a zprávy přes Facebook, občas někdo volá do kanceláře a dostala jsem i dopis. Zprávy i maily obsahují výhrůžky násilím a smrtí, ve smyslu: vy budete viset první, nyní není ještě možné někoho za názory zabít, ale to se změní,” vykresluje. „Velká část urážek a výhrůžek je genderově specifická. Pisatelé komentují můj vzhled, sexualitu, vyhrožují mi znásilněním nebo tím, že mě znásilní migranti. Hodně, především mužů, mi píše, že jako žena nemám právo se veřejně vyjadřovat a že se mám vrátit k plotně, pořídit si děti a konečně se stát plnohodnotnou ženou,” dodává.
Monika, která sama kvůli kyberšikaně vyhledala lékařskou pomoc, popisuje útoky, se kterými se potýká, obdobně. „Urážky a výhrůžky se ke mně dostávají různými cestami. Na mém Facebooku mi lidé píší do zpráv nebo pod veřejně přístupnými statusy. Dříve mi lidé také volali a psali smsky, ideálně v noci mezi druhou a čtvrtou ranní,” vypráví. „Obsah je vlastně stereotypní - přání různých způsobů znásilnění, rozřezání, zabití, znásilnění mých dětí, představy, kdo, jaké národnosti a v kolika lidech by mě měl znásilňovat. Různé asociace na vraždění Židů za druhé světové války - měli by mě nebo migranty poslat do plynu a podobně,” pokračuje. „Urážky mého vzhledu a představa, že musím pomáhat migrantům, protože u jiných mužů bych si neškrtla, zatímco s migranty určitě provádím nějaké orgie. Celé je to hodně sexualizované a násilné,” přidává.
Ponížená a pošpiněná
Právnička Klára Kalibová uvádí, že se lidé, kteří jsou terčem takových projevů, velmi často bojí a žijí pak v permanentním stresu, někteří propadají depresím. To značně snižuje kvalitu jejich života. „Zásadní je ale také pochybování o sobě sama i zásah do vlastní důstojnosti. Tím spíš, pokud je těch útoků tolik a chybí podpůrné mechanismy,” vysvětluje. To potvrzují také samy pracovnice neziskových organizací, které se s takovým jednáním setkaly. „Je to určitá životní zkušenost, která není úplně jednoduchá. Člověka se samozřejmě dotýká, pokud si čte desítky nenávistných mailů a dalších projevů, které míří proti vám samotným. Je to samozřejmě projev malosti a zbabělosti autorů, přesto se vás to dotýká a je poměrně těžké si to zracionalizovat,” přiznává Magda Faltová ze SIMI. „Důležitá je rozhodně podpora okolí – rodiny, kolegyň a kolegů, přátel, ale i cizích lidí, kteří nás v práci podporují. Vždycky mě hodně potěší, když dostanu e-mail od někoho, koho neznám, kdo mi píše, že se mnou souhlasí a děkuje za to, že do veřejné debaty o migraci přispíváme,” dodává.
Velmi těžce se s takovým násilím vyrovnává také Zuzana Schreiberová z Multikulturního centra Praha, která nedávno kvůli kyberšikaně požádala o pomoc své přátele. „Musím říct, že se mi s tím nevyrovnává snadno. I když si člověk stokrát může říkat, že zaútočit na vzhled je vlastně to nejsnadnější, stejně se člověku vkrádá pochybnost, jestli to nakonec není pravda. Tím spíš, když prostě pár kilo navíc skutečně má,” přiznává. Také ona zmiňuje, že ve chvíli, kdy bylo takových útoků příliš, byla pro ni samotnou zásadní podpora okolí. „V jednom momentě, a možná to bylo za pět minut dvanáct, jsem si napsala o pomoc. Popsala jsem do soukromého statusu pro přátele, jak těžké je pro mě tyhle hnusy číst a jak to prožívám. Reakce mě opravdu příjemně překvapily a skutečně jsem si uvědomila, kolika lidem na mně záleží,” říká. Doplňuje však, že dodnes velmi těžce nese sexualizované útoky. „Přečíst si každý den, že vám někdo přeje znásilnění, případně vám sice napíše, jak jste odporná, ale zároveň dopodrobna rozepíše, jaké polohy a praktiky s vámi budou ,uprchlíci' dělat. Připadáte si ponížená a pošpiněná,” vykresluje.
Zdrcující dopad měla šikana na Moniku, která se v momentě, kdy jí lidé volali i v noci a psali SMS zprávy, bála chodit ven. Po tom, co se situace zklidnila, se dostavily následky. „Snažila jsem se to psychicky zvládat a celkem se mi to dařilo, ale ten neustálý stres se projevoval na fyzickém zdraví. Měla jsem a mám od té doby problémy s trávením, s imunitou, bylo mi pořád zle od žaludku, nemohla jsem moc jíst. Pořád jsem strašně unavená, protože tělo velkou část dne funguje ve stresovém režimu,” vypráví. Vyrovnat se s tím podle ní úplně nejde, a přestože se člověk ujišťuje, že jde jen o komentáře, má strach, že se jimi někdo inspiruje. V jejím případě totiž facebooková stránka IvČRN zveřejnila také její podobenku a přímý odkaz na její profil. „Fotka vašeho obličeje, nedejbože i adresy domů a do práce, visí všude, vy ale na rozdíl od obyčejného oldschoolového vyhrožování - kdy jste obvykle vyhrožujícího znal a věděl jak vypadá - nemáte jak se tomu člověku vyhnout. A tak musíte ohrožení čekat od každého,” pokračuje a dodává, že dlouhodobá šikana má vliv také na její práci, protože díky tomu částečně vyhořela a změnila pracovní pozici.
Nemáte to dělat
Podle právničky Kláry Kalibové je postihnutí autorů takových komentářů, zpráv nebo stalkerů složité. Nejde podle ní však jen o problém s dokazováním, ale také se samotnými orgány činnými v trestním řízení, do jejichž práce se mohou promítat jejich osobní postoje. „Když se oběť brání, musí zopakovat, co jí na těch projevech vadí a často se setká s tím, že na té druhé straně to nikdo neslyší. Neslyší tu bolest člověka,” popisuje. „Zdá se, že to nikoho nezajímá. Když se obrátí s prosbou o pomoc na policii a státní zastupitelství, dostanou odpověď, že to je jejich práce nebo že nejde o nic závažného, protože se to děje v online prostoru, není tam žádná výhrůžka nebo následující fyzické napadení. Taková reakce je zraní dvakrát tolik. Přičemž náš trestní zákoník postihuje i takové projevy nenávisti, které setrvají na verbální úrovni. Pachatel by za to měl být právem postižený,” dodává. Zdůrazňuje však, že záleží vždy na konkrétním člověku, že se situace zlepšuje a policie začíná takové incidenty stíhat.
Negativní zkušenost s orgány činnými v trestním řízení má například Monika. „Státní orgány mi po celou dobu dávaly otevřeně najevo, že pokud mám určité názory (přičemž mi podsouvali, jaké to jsou, aniž by se to zakládalo na realitě), které většina společnosti nesdílí, tak se nemám divit, že mi lidé vyhrožují. Při výslechu mi policista vykládal, co se ráno dočetl o migrantech na Parlamentních listech, takže jsem opravdu nemohla očekávat nepředpojaté vyšetřování,” tvrdí. „Státní zástupce byl ještě horší. Ten už se ani nepokoušel o profesionalitu a rovnou celou věc shodil pod stůl s tím, že když se zastávám migrantů, nemám se divit, že mě lidé urážejí a vyhrožují mi,” pokračuje. „Celkově to strašně podkopalo mou důvěru v právní stát a v to, že když budu ohrožena, mám se na koho obrátit. Je paradoxní, když pak čtu vyjádření nejvyššího státního zástupce o tom, že nenávistné příspěvky na internetu jsou extrémní problém, přičemž jeho kolegové z nižších instancí to stejné považují za legitimní projevy svobody slova.”
Také Magda Faltová ze SIMI se domnívá, že systém lidi před podobnými projevy nechrání dostatečně a že společnost jako celek je bere na lehkou váhu. To se podle ní musí změnit. „Nemám řešení, ale zveřejňování a případné trestání nenávistných projevů by mohla být cesta. Zároveň je nutné, aby došlo k celospolečenskému odsouzení takového chování, což se bohužel obvykle neděje. Častěji zazní, že si za to můžu sama,” říká.
Politici a média
Oslovené pracovnice neziskových organizací se shodují, že se vztah společnosti k neziskovým organizacím rapidně změnil s takzvanou migrační krizí, tedy rokem 2015. Tehdy současně začaly některé evropské metropole sužovat teroristické útoky z rukou islamistických radikálů. „Ve chvíli, kdy se na uprchlíky a cizince obecně začalo pohlížet jako na zlo a nebezpečí, začaly být takhle vnímáni i ti, kteří jim pomáhají – dobrovolníci a neziskové organizace, které se zabývají tématem migrace, integrace a pomoci cizincům,” domnívá se Zuzana Schreiberová. Podle ní nesou zodpovědnost za situaci také některá média, která záměrně ladí zpravodajství tak, aby stereotypy vůči neziskovým organizacím a nálady proti nim podporovala.
Podle Magdy Faltové ze SIMI takové nálady dmýchají svými vyjádřeními někteří politici. „Tvrdí, že je pro nás migrace a integrace byznys, že to, co děláme, děláme pro peníze a prosazujeme, aby přišlo do ČR co nejvíc migrantů kvůli našemu osobnímu zisku, což je samozřejmě nesmysl,” říká. „Veřejnost na to ale slyší. Často ani politici, ani veřejnost vlastně netuší, co děláme my konkrétně v SIMI, ale ani rozsah činností nestátních organizací. Ten sektor je nesmírně různorodý a je obrovská škoda, že je tak často znevěrohodňován a osočován bez jakýchkoliv důkazů a znalosti věci.”
Nevzdáme se
Přestože jsou kyberšikana i výhrůžky smrtí velmi nepříjemné a život limitující, shodují se oslovené ženy, že je od samotné práce neodradily. „Spíš mě to nakoplo, chtěla jsem ukázat, že tímhle mě nezastaví,” říká Monika. Podobně to vidí také Zuzana Schreiberová: „Potýkání se s osobními útoky a bodyshamingem ve mně vybudovalo takový zvláštní pocit síly. Možná je to trochu vzdor a hrdost, ale já se nechci nechat zastrašit. Pomalu, ale jistě se učím tyhle útoky odrážet, projevit nahlas svůj názor a musím říct, že už jsem v několika momentech dokázala být sebevědomá a prosadit si svou i v mimopracovním životě,” uvádí. Všechny však přiznávají, že dnes už více váží své kroky i to, jaká slova v komunikaci volí. „Rozhodně se snažíme být opatrnější, ,nenabíhat si zbytečně na vidle', ale stejně máme jistotu, že prakticky u jakéhokoliv tématu útoky přijdou,” uzavírá Schreiberová.