Před 12 lety začal dnes 26letý Václav (Venca) Kumprecht s partou kamarádů trénovat parkour, sport, který využívá skoků, salt i předmětů k pohybu ve městě. Postupně se k nim přidávali další kluci i holky a tak začali parkour i učit. Během posledních let prošlo novoměstským týmem NERCO dvě stě dětí. Mnohé z nich Venca a jeho tým vytáhli přímo z ulice, kde je špatná parta strhávala k alkoholu, drogám a násilí. Společným úsilím pak ve městě vybudovali speciální hřiště, které je otevřené všem. Co jej motivuje k práci s dětmi, které se dostaly do problémů? Jaké jsou cíle NERCO týmu?
Jak jsi začal s parkourem?
Začali jsme skákat před 12 lety. Tenkrát to byla spíš recese, v té době tu neexistovala videa ani trenéři, jenom se sem dostávala videa z Ameriky, z Francie, z Ruska. Takže my jsme se spíš jako parta kluků sešli a chtěli jsme jen tak zkusit, jestli se dá seskočit z nějaké výšky, spíš stylem pokus a omyl. Postupem času se začali nabalovat i mladší, starší odpadávali třeba kvůli vysoké škole. Já jediný ze zakladatelů jsem u toho zůstal, tak jsem postupně začal trénovat mladší kluky. Začali jsme zjišťovat, že jsou skokani v Hradci, v Praze, jezdili jsme i za nimi a učili jsme se navzájem. A nápad, že začneme opravdu učit děti, přišel tak před dvěma lety. Po městě se začalo rozhlašovat, že chodíme skákat, protože parkour je sport, který patří hlavně do ulic. Tak za námi třeba někdo přišel, jestli to může taky zkusit. Dali jsme mu na nás kontakt a postupně se začali ozývat i rodiče, kteří si mezi sebou předali informace. A zájem o to je tak obrovský, že teď trénujeme už děti od osmi let.
Setkáváš se s nějakými stereotypy, které se k parkouru vážou?
Když se začínalo, tak v tu dobu slovo parkourista znamenalo vandal, člověk, co ničí střechy, ničí veřejná místa ve městě. Takže z naší strany vždy byla snaha chovat se slušně, aby rodiče viděli, že jsme sportovci, a ne nějací vandalové nebo zloději. Některé předsudky přetrvávají dodnes. Už se mi stalo i to, že ke mně rodič nechtěl pustit dítě kvůli tomu, že tohle se prý učí zloději. Že je učíme, aby mohli něco ukrást a rychleji utéct a schovat se před policií. Bohužel je to tlačené i médii a některými filmy, kde parkour provozují právě zloději a záporáci. A dokonce jsem se setkal i s nařčením, že jsem pedofil. Někteří rodiče nechtěli věřit, že se dospělý chlap bude věnovat skoro zadarmo jejich dětem dvakrát až pětkrát týdně.
Nabízí se otázka, proč to tedy děláš?
Já když jsem byl menší a chtěl jsem dělat sport, tak vše bylo strašně drahé. Od hokeje až třeba po skákání na kole, vše bylo v řádech tisíců. Na tenhle sport vše, co bylo potřeba, byly tepláky a tenisky a vlastní tělo. Právě proto to dělám skoro zdarma, protože některé děti chtějí dělat sport, ale nemají možnost. U nás platí příspěvek několik stovek na rok a to je vše. A některé z těch dětí se v Novém Městě tahaly s ne zrovna dobrou partou zdržující se na Rychtě (pozn. náměstí v Novém Městě nad Metují), hulící trávu, některé děti fetovaly koks ve 13 letech a ti starší je strhávali a dělali si z nich volavky. Před pár lety na Rychtě byly obrovské party dětí, které seděly třeba před kinem a hulily tam trávu nebo chlastaly po nocích a ničily se, aniž by předtím něco zkusily. Rodiče těchto dětí třeba nemají tisíce, které by dali na prvotní výbavu. A v tomto sportu nic nepotřebují. Taky jsem jim chtěl dát do hlavy, že ve 14 letech jít, zhulit se a pak něco zničit, není hrdinství.
Venca
A jak se ti podařilo se k těmto dětem dostat a zapůsobit na ně?
Možná to bylo jen exhibicí, že jsme chodili skákat do města a oni nás chtěli napodobit. Takže buď přišli sami, nebo jsme jim to nabídli. Třeba když skáčeme v parku a děti na nás koukají, tak je lákáme, ať si to jdou zkusit a ukážeme jim třeba lehčí skoky.
A co starší děti? Já chápu, že to může fungovat u mladších dětí, ale co třeba puberťáci, kteří tam sedí v nějaké partě?
U těch starších to bylo spíš tak, že jsme se třeba někde potkali a bavili se a já mu nabídnul, ať přijde na trénink to zkusit. Že to není o posměchu, není to o soutěžení, že každý si trénuje dle sebe. To si myslím, že spoustu puberťáků láká, že to není kolektivní sport, kde by se zodpovídali kolektivu. A když by byli slabší, tak trenér by je stavěl dozadu. Tady jsou sami za sebe a záleží na jejich snaze.
Kolik dětí prošlo NERCEM?
Dostal bych se asi přes stovku, možná už i přes 200.
Je tým NERCO aktuálně otevřený i pro další děti na Náchodsku?
Samozřejmě. Stále mi píší rodiče, kteří se o tom z doslechu dozvědí. Kdo chce, může zkusit přijít na trénink. Tréninky nejsou povinné, rodiče dostanou info, že mi je jedno, jak často dítě přijde, ale s tím, že čím častěji přijde, tím rychleji se zlepší.
Nabízíte ještě další aktivity?
Když si nás objedná nějaký tábor, že chtějí ukázku parkouru, vystoupení nebo celodenní trénink, tak přijedeme, s dětmi skáčeme, učíme je, vysvětlíme, na co si dát pozor, co může být nebezpečné. Přes zimu vystupujeme třeba na plesech, a nebo nás zvou na přednášky do škol. Radili jsme i učitelům nějaké fígle, jak správně učit dítě hvězdu nebo jak je naučit vyšplhat třeba na tyč. U hvězdy třeba stačí položit na zem nějakou věc a říct dětem, aby ji měly přesně mezi rukama a očima koukaly celou dobu na to. A najednou jim děti skáčou bez problémů a nebojí se. To jsou fígle, na které jsme přišli a předáváme je dál.
V Novém Městě jste také vybudovali speciální hřiště pro parkour. Jak jste toho dosáhli?
Místa, kam jsme dřív chodili trénovat, město zlikvidovalo. A najednou jsme neměli kam jít. Nejprve nám vyšel vstříc Sokol, který nám uvolnil místo v parku. Takže jsme začali sami stavět park z paletových překážek, sháněli jsme vlastní materiál, palety, hřebíky za vlastní náklady. Objížděli jsme také firmy a sháněli jsme pneumatiky, beton a podobně. Hodně místních firem nám vyšlo vstříc, především Betonárna Nahořany, ta nám darovala obrovské množství betonu. A pak vznikl sen okopírovat parky, které jsem viděl v zahraničí. Takže před pěti lety vznikl návrh parku, který tam teď nově stojí. Dva roky jsem o něj bojoval, ale návrh byl zamítnutý, protože na něj nebyly dotace. Pak jsem potkal člověka, který mi nápad převedl do 3D návrhu, a začali jsme shánět intenzivně podporu lidí a firem. Město nám nakonec uvolnilo polovinu potřebné částky a zbytek jsme získali každodenním objížděním firem a žadoněním skrz ten 3D návrh o sponzorské dary. A abychom snížili náklady, tak jsem na tom parku byl denně a stavěli jsme ho sami. Kamarádův táta tam třeba přijel s bagříkem a celý den tam kopal, Betonárna Nahořany nám zadarmo dala beton a půjčila nám velkou míchačku. A pak jsme tam denně pracovali a během roku park vznikl.
Je volně přístupný?
Ano, pro všechny. Máme jedinou podmínku, a to neodhazovat tam odpadky. Protože se nám opravdu stává přes léto, že někteří chodí chlastat na ty překážky a je to nepříjemný, když tam pak člověk přijde s dětmi trénovat a půl hodiny stráví uklízením střepů a odpadků. A to je škoda.
Jaký je cíl NERCO týmu?
Cílem je být parta a pomáhat si a zastávat se sami sebe navzájem, když někdo něco potřebuje. Přeci jen spolehlivých lidí, na které je možné se obrátit, je málo, a proto jsem chtěl, aby v NERCU kluci takoví byli. Aby věděli, že kdykoliv ze stereotypu, z problémů z práce, ze školy, z rodiny mohou přijít do parku do party, kde je klid, kde po nich nikdo nic chtít nebude, kde si užijí srandu. Náš symbol má ukazovat, že když člověk jde dopředu, tak vždy ho to srazí dozadu a vždy musí počítat s nějakým neúspěchem, ale nesmí se na tom zaseknout. A zase ta šipka v protisměru znamená pohyb dopředu, že to musí zkusit znova, kde ho to třeba zase srazí, ale zase se objeví nová možnost. Takže nenechat se zlomit neúspěchem, ale snažit se najít jiné možnosti, které vždycky jsou.
V poslední době se hodně mluví o tzv. toxické maskulinitě. Může podle tebe mít parkour pozitivní vliv také na práci s agresí, která je mužům vrozená?
Určitě ano a já jsem toho příkladem, protože já jsem hodně vzteklý cholerik a jako malého mě rodiče museli házet pod studenou sprchu, protože se mi ze vzteku zastavoval dech. Díky skákání se ze mě stal flegmatik a není nic, co by mě extrémně rozházelo. Nějaké moje urážení, žárlivost, vztek, to se tímto potlačilo. Když to třeba začne a já bych se vztekal a házel věcmi, tak místo toho jdu do parku a vyvztekám se tam pohybem. A vztek navíc nepomáhá ani sportu, tam se člověk musí uklidnit a dodržet zásady, což se pak dá použít i v životě. Například i třeba gravitace, kterou my využíváme pro svůj prospěch, tak i u jiných daných pravidel je lze využít a není třeba se vztekat.
Na české scéně je nyní aktuální kauza kolem youtubera Taryho (Taras Povoroznyk), který jako jeden z prvních v České republice začal skákat a motivoval tisíce dětí. Objevuje se na něj ale stále častější kritika. Co si o tom myslíš ty?
Podle mě on je příkladem komercionalizace a degenerování dětí. Protože podle mě člověk, který skáče, by se měl věnovat parkouru a motivování dětí, a ne, že bude prodávat plastovou figurku sebe sama za patnáct stovek nebo sám sebe bude prodávat za 6 tisíc na dvě hodiny. Já na toto mám jiný názor, mně se třeba nelíbí ani soutěže, protože každý má svůj osobitý styl, osobitou tělesnou stavbu. Podle mě by to mělo fungovat, jako když jsme začínali, že se sešlo 250 skokanů v Praze i s lidmi třeba z Ukrajiny, z Polska a trénovali jsme třeba dva dny v kuse společně a vzájemně jsme si radili. Vydělávání na parkouru mi nepřijde zrovna fér. Neřeknu, když tomu někdo věnuje snahu, tak nějaké drobáky pro trenéra ano, ale třeba naše trička my tady prodáváme za výrobní hodnotu. Člověk má jít do práce, tam si vydělat a ne tady vydělávat na malých dětech jen proto, že umí něco, co oni zatím neumí. Dokud Taras skákal, tak neříkám, skokan byl výborný. Tenkrát jsme k němu vzhlíželi i my, byl výjimečný skokan. Ale ve chvíli, kdy si čuchnul k penězům, tak si myslím, že ho to hodně zkazilo. Dost lidí v Česku ho odsoudilo i za videa. My se všichni snažíme zlomit ten stereotyp, že jsme vandalové a on pak vypustí v roce 2018 video, kde skáče v metru přes lidi nebo přes vozíky v nákupním centru, a když tam nějaká babča na něj v tom videu, že je to divný, ať přes ni neskáče, a on ji skoro pošle s prominutím do prdele, tak to není fér. A není to přístup, který by jako hvězda parkouru a motivátor českých děcek měl dělat. Za tohle ho starší parkourová scéna hodně odsoudila a já se jim nedivím. Nebo video, kde někomu skočí na zahradu a proběhnou mu barákem. My víme, že je to nahrané, že to bylo domluvené. Ale podívá se na to dítě a někomu skočí na zahradu, kde ho potrhá pes. Taras si moc dobře uvědomuje, jakou moc má, a chce na tom vydělat co nejvíc peněz. Ale už ho vůbec nezajímá, k čemu děcka motivuje.
Mně váš tým trochu připomíná dřívější celorepubliková hnutí, kde se mladí lidé setkávají, cvičí a učí se i morální zásady. Řekl bys o parkouru v České republice něco takového? Může mladý člověk vstoupit do komunity, kde mu druzí pomohou a podpoří ho?
Jasně. To není o vstupu do komunity, stačí, že ten člověk přijde a chce skákat. Je to individuální, nikdo do toho není tlačený, nikdo nemusí nikam vstupovat. A to všude po světě, ať jsem byl kdekoliv, tak stačilo přijít a říct - zaskáčeme si? A všichni poradili, zaskákali si, takže komunita je úžasná a celosvětově rozšířená. Já třeba když jedu někam skákat, tak ani neplatím za ubytování. Stačí mi sehnat skokany poblíž, poprosit je a parkouristi dost drží při sobě. Takže i kdyby mě někdo ze zahraničí napsal, že tady bude skákat, tak určitě bude spát u mě a půjdu si s ním zatrénovat. Protože každý národ má svůj vlastní styl skákání a přiučit se nový styl a s někým se poznat je paráda.
Foto: Archiv NERCO