Kvadruplegik Jirka Čeloud projíždí svět na handbiku. „Chci být hlavně soběstačný,“ říká
Jirka Čeloud v šestnácti letech skočil do vody a zlomil si páteř. Od té doby na sobě dře. V posledních letech se zamiloval do handbiku – kola pro vozíčkáře – a s kamarády na něm projel Island, Izrael, Maroko a Írán. O své cestě natočili film, objíždějí s ním republiku a motivují lidi zdravé i s hendikepem, aby si našli v životě prostor pro sebe i druhé.
První otázka…
“Jak se ti stal ten úraz?“ (smích)
Ne. Jakou stranou ti spadne namazaný chleba na zem?
Jednou se mi stalo, že mi namazaný paštikou spadl tou správnou stranou, takže jsem mohl pokračovat v jídle. Mně věci nepadají, dávám si moc velký pozor. Je to potom moc práce je zvedat…
Někdy o sobě říkáš, že ses narodil proto, abys byl kvadruplegik. Proč?
Ten úraz by se mi stejně stal, jsem o tom přesvědčený. Myslím si, že jsem dobrý kvadruplegik. Že mám talent být hodně soběstačný. To nemachruju, opravdu si myslím, že jsem. Všechno jsem se rychle naučil a myslím, že je všechno, jak má být.
Co vidíš jako svou největší slabinu?
Že jsem někdy dost nejistý a úplně zbytečně, to mi dost vadí.
Tušíš, proč býváš nejistý?
Možná za to může ten úraz. To mi asi narušilo takové to náctileté sebevědomí. V pubertě jsi mistr světa, pak dostaneš přes packy. Já jsem pak v šestnácti, sedmnácti chodil ven se slunečními brýlemi, protože jsem se bál lidem dívat do očí. To tě trochu poznamená. Když pak jdeš kolem lidí, které znáš, a najednou se na tebe čumí jako na kripla. Aspoň já jsem takový pocit měl, třeba to tak nebylo. Jak jsem ale byl tím úrazem jakoby trošku narušený, měl jsem samozřejmě strach z očního kontaktu i s těmi lidmi, které jsem znal. Teď už jsem si jistý ve věcech, ve kterých si jistý být mám, ale občas nad zbytečnostmi dost váhám.
Co vnímáš jako nejdůležitější?
Nejdůležitější je pro mě rodina, celoživotně. Když jsem byl dítě, byli pro mě důležití rodiče, sestry a ostatní. Teď jsem v tom věku, kdy se mi to začíná trochu měnit a z pozice dítěte se pomalu přesouvám do vyššího levelu a cítím, že je pro mě důležité mít jednou dítě a mít relativně spokojenou rodinu. Každá rodina má svoje problémy, se kterými se musí vypořádat. Dobrý, spokojený vztah je ten, který se i přes ty problémy přenese.
Jak ses s tou nastalou situací smiřoval?
U mě to nebylo moc těžké, byl jsem bez závazků. Když vidím chlapy, kterým se stal úraz třeba ve čtyřiceti, mají dvě, tři děti, hypotéku na krku, jsou živiteli rodiny a stanou se z nich kvadrouši závislí na cizí pomoci, tak si říkáš, že bys to fakt nechtěl. Mně bylo šestnáct, neměl jsem žádné věci, co bych řešil. Měl jsem rodinu, která se o mě postarala, a kámoše. Někteří mi zůstali. Časem řešíš akorát to, že nemáš partnerku, ale to řeší někdy každý.
Hledal jsi něco, co by ti pomohlo se přes to přenést?
Pro mě bylo to nejdůležitější být soběstačný, za tím jsem šel nejvíc. Půl roku po úrazu jsem byl na Vánoce na dva týdny doma a naši mi museli pomáhat úplně se vším - s oblékáním, cévkovali mě, na záchod mi pomáhali, do vany mě dávali - to jsem vůbec nedával. Tehdy jsem si řekl, že je mi jedno, jestli budu chodit nebo ne, ale že musím být naprosto soběstačný. Od té doby jsem pro to dělal úplně všechno. Po roce už pro mě nebylo důležité, že nebudu chodit, důležité bylo jen to, zda se o sebe dovedu postarat sám. To upřímně je, když si zlomíš pátý krční obratel, nemáš tricepsy a nefunguje ti ¾ těla, docela náročné. Časem samozřejmě přijde i to, že začneš sportovat a dělat věci, které dělají i zdraví lidé. Moji vrstevníci v sedmnácti neřešili, že si nadělají do gatí a neumí se obléknout. To já musel. Vlastně jsem přišel o ten adolescentní věk, kdy lidi dospívají a chodí na večírky a střídají holky. Já jsem prostě seděl doma a cvičil jsem po večerech místo toho, abych se bavil. To mě samozřejmě sžíralo. Byla to v podstatě samota. Ale řekl jsem si, že si tímhle musím projít sám.
Pamatuješ si na moment, kdy ses cítil opravdu nejhůř?
Asi fakt ty první Vánoce doma. Naši mají bariérový barák, tak mě museli nosit do schodů. Samozřejmě se dají zažít i horší věci, ale každý má v životě nějaká místa, kdy si říká, že to už horší být nemůže. Když je člověk v rehabiliťáku, kde se o něj všichni starají a je tam s lidmi, co jsou na tom podobně, divné mu to nepřijde. Pak ale přijde najednou domů a říká si: „Ty vole!“
Je naopak něco, co tě nakoplo?
Asi dva roky od úrazu jsme doma měli zabijačku a já jsem celý den makal v dílně. Míchal jsem na kamnech nějaké sádlo a přišlo mi po hrozně dlouhé době, že žiju, že něco dělám. Já jsem fakt šel spát unavený prací, a bylo to super. A od té doby jsem začal na sobě hodně makat. Zjišťoval jsem si, jak jíst, nechal jsem si udělat nové spešl činky a od té doby jsem tři roky posiloval pět až šestkrát týdně. Do té doby jsem jen zevlil. Přišlo mi, že jsem na světě úplně zbytečný.
Nese s sebou označení vozíčkář nějaké stigma?
Nese, ale mně osobně nevadí. Dokonce už mi přestalo vadit i slovo „postižený“, na což je spousta hendikepovaných naprosto alergická. Já jsem ze začátku nesnášel slovo „kvadrouš“ a všechno, co se toho týkalo.
Je něco, co tě na vozíčkářích a vozíčkářkách štve?
Já si myslím, že vozmeni jsou tak trochu heroizováni. Že všichni vidí vozíčkáře a hned je napadají jen dobré věci, že to je dobrý týpek. Mezi vozíčkářema jsou dobří i zlí lidé. Charakter člověka se nemění tím, jestli je na vozíku nebo ne. Můžou se změnit nějaké životní hodnoty a priority, ale charakter v podstatě zůstává.
Jak ses dostal k cestování?
Já jsem si vlastně nikdy nemyslel, že budu cestovat. Například mě nikdy nenapadlo, že bych na handbiku jezdil jinde než v Česku. Pamatuju si na kamarádku, která řekla, že po dokončení gymplu bude cestovat, poznávat svět a kultury. A já jsem to fakt nechápal. Říkal jsem si, že máme tak krásnou zemi, co bych jezdil jinam. Pak jsem ale jel na handbiku skrz jižní Čechy a můj kámoš Jenda nadhodil, že pojedeme na Island. Tyhle výzvy mám rád, tak jsem prostě řekl, že jo. A od té doby jezdím na handbiku i do zahraničí. Lidi to tam moc neznají, jsou zvědaví a je to takový magnet na poznávání nových tváří. Ptají se a přijde mi, že jsme většinou zajímavější, než člověk jen klasicky s batůžkem.
Kolik kilometrů jsi s handbikem projel?
Tak 10 tisíc určitě. To i víc.
Projel jsi i muslimské země, o kterých se teď hodně mluví. Jaké byly tvé zkušenosti?
Každá ta země byla jiná. Já jsem navštívil Palestinu, Maroko a Írán. Když jsem přijel do Palestiny, hned první den mě při pohledu na chlapy napadlo, že to jsou fakt tvrďáci. Takový pocit jsem z jiného národa neměl. Neměl jsem vůbec strach, ale měl jsem z nich velký, přirozený respekt. Nevím, jestli je to tím, že mají v sobě ten drsný život a křivdu. Lidi v Maroku jsou hodně ovlivněni turismem a Peršani v Íránu jsou zase úplně jiní. Těžko je dávat všechny do jedné škatulky s tím, že jsou muslimové. Ale třeba jsem si všiml, že mi lidé v těchto zemích nikdy nedávali najevo, že jsem na vozíku. Když jsem naopak v západních zemích, mám občas pocit, že lidi víc mluví s vašimi asistenty, kámošema – prostě s těma, co stojí. Ale s lidmi z těchto muslimských zemí mi to nepřišlo. Vždycky mě brali úplně rovnocenně, jako kdyby si toho vozíku nevšimli. To bylo docela příjemné. Já jsem se asi nesetkal s ničím, co bych dával za vinu islámu a tomu, že jsou jiné víry, jak je nám teď trochu vnucováno. Když mě nějaký muslim štval, bylo to tím, že jsem z něj měl blbý pocit, protože byl křivák. To stejné ale cítíš i u lidí tady a kdekoliv jinde.
Cestuješ vždy v partě s dalšími kluky. Jak to funguje?
Vždycky cestuju s někým, kdo aspoň trochu zná, co potřebuju. Máme už vytvořený systém. Nejdřív jsme nevěděli, co dělat dřív, jestli se první postarat o mě nebo o kola a jídlo. Ani já jsem neměl potuchy a musel jsem pochopit, jaké potřeby zase mají kluci. Cestovali jsme spolu měsíc a já jsem třeba nejdřív neměl pochopení, když se prostě zvedli a šli se proběhnout na kopec. Štvalo mě, že jdou pryč. Až zpětně jsem si uvědomil, že to je úplně normální, že kdybych celý život chodil a najednou jel měsíc na handbiku, že se budu chtít taky proběhnout. Byla to i chyba na mé straně, že jsem v tom byl trošku sobec.
A co říkají kluci na ten čas, který tráví na handbiku s tebou?
To by ses musel zeptat asi jich, já nechci mluvit za ně. Ale myslím, že to i pro kluky byl vždy super zážitek, stejně jako pro mě. Pro nikoho to ale není na dlouho, že se mnou trvale jezdil na handbiku na expedice třeba deset let. Ta obměna lidí kolem mě asi vždy nějaká bude a naštěstí pro to už mám pochopení (smích).
Lidé se někdy dívají na ty s hendikepem jako na bezmocné. Cítíš se tak někdy ty sám?
Asi bych v životě našel situace, kdy jsem se bezmocný cítil. Třeba ten samotný úraz. Já si to celé pamatuju. Pamatuju si, jak jsem se topil ve vodě.
Straší tě to ve snech?
Ne, ale když jsem ležel na áru, tak jsem noční můry měl. Byly abstraktní - barvy a tvary se mi střídaly v hlavě, řval jsem ze spaní a vždycky jsem se vzbudil úplně hotový. Byl to pořád stejný sen.
Ty si pamatuješ i ten skok a náraz?
Ten náraz ne, ale jak běžím, skočím a najednou ležím v té hnědé vodě a ruce mi visí dolů. Snažím se hýbat, snažím se plavat a říkám si: „Do prdele! Ono to nejde! Co se stalo?“ To byla bezmoc. To byl asi ten životní okamžik, který bych nazval bezmocí. Jediné, co jsem měl v té situaci v hlavě, bylo, že se nesmím nadechnout. A pak mě najednou někdo otočil. Byl to kámoš ze třídy. Obrátil mě a chechtal se: „Co děláš, ty vole?“ A já na něj: „Ty vole, já nemůžu hýbat rukama!“
Sníš nebo přemýšlíš někdy o tom, že bys mohl chodit?
Nepřemýšlím. Netvrdím, že mě to někdy nenapadne, ale dnes už mě to netrápí.
Foto: Martin Matěj
Jaký je tvůj život ve Švédsku?
Švédsko je nejlepší země! Doposud bylo velmi vstřícné ke všem kulturám. Švédsko mi dalo příležitost života, jaký bych v jiné zemi nemohla mít. Moji rodiče museli do Švédska uprchnout, já jsem se tu narodila. Jejich boj za svobodu mi tak dal příležitost dobře žít. Mám teď stejná práva jako kterýkoliv jiný Švéd či Švédka.
Jak se ti líbí na studiích v Litvě, v postkomunistické společnosti?
Ve Švédsku máme možnost si na studia půjčit, můžeme jít kamkoliv do světa. Já jsem nejdříve studovala v Paříži na Sorboně. Jednou se mě kamarád, který jel do Litvy dělat přijímačky, zeptal, jestli to nechci taky zkusit. Týden potom jsem byla přijata a stěhovala se. Bylo to hodně impulsivní rozhodnutí. Litva byla nejdříve hodně jiná, než co jsem znala. Nebyla jsem na východní Evropu zvyklá. Pamatuju si, že jsem chodila po ulicích a usmívala se. Lidé se na mě dívali jako na blázna (smích). Chvíli mi trvalo, než jsem si zvykla. Společnost v Litvě se vyvíjí hodně rychle a je úžasné sledovat, jak se země dere dopředu. Pracují na tom tvrdě a mladá generace je stejná jako ve všech ostatních evropských zemích. Ta starší ale není.
Cítíš se jako kosmopolitní člověk, je důležité mít mezinárodní zkušenosti?
Ano. Jsem pro globalizaci a mezinárodní společenství. Jeden z důvodů, proč jsem si vybrala medicínu, je, že chci pracovat jako lékařka pro neziskové organizace. Nechci ale, aby to znělo jako klišé. Sním o tom od svých sedmnácti. Švédská vláda má program pracovních příležitostí pro studenty středních škol. Chtějí, aby student zažil různá pracovní prostředí, aby pochopil, jak fungují. Já jsem pracovala na oddělení dětské onkologie v nemocnici v Uppsale, to u mě zájem o medicínu probudilo. Na konci školy jsme psali esej a já psala o tom, jak cytostatika ovlivňují krevní hodnoty u dětí trpících akutní leukémií.
Tahle zkušenost ti tedy zásadně změnila život?
Já pocházím z rodiny, která vždy kladla důraz na humanistické hodnoty. Vždy jsme se doma bavili o tom, jak člověk má pracovat na zlepšování své společnosti, jak pracovat s lidskými právy a tak. To bylo inspirující. Ale to onkologické oddělení mě změnilo. Potkávala jsem tam děti mého věku. Byl tam jeden pacient, já vlastně ani nesměla k němu do pokoje, jen jsem ho zahlédla skrz škvíru dveří. Měl tři relapsy akutní leukémie, byl nadopovaný kortikosteroidy, unavený a smutný. Pomyslela jsem si: tohle je někdo mého věku a máme tak rozdílný život. Tady jsem já, dívám se na něj, tam je on, leží na posteli a pomalu umírá. To mi změnilo životní perspektivu. Naučila jsem se vážit si toho, co mám.
Jak se vyrovnáváš s takovými těžkými a emotivními situacemi při své práci?
Musela jsem čelit smrti a smutku už velmi brzo, když jsme přišli o některé členy rodiny. Nějakou dobu to trvalo, ale naučila jsem se s tím vyrovnat. V medicíně tohle ale může být hodně náročné. Někdy to se mnou otřese, s celými základy. Nevím proč to tak mám, ale zatím se zdá, že se s tím dokážu poprat. Mluvím o tom, co zažívám, což mi pomáhá. A jsme si blízké s mámou, které říkám vše.
Jsi stále optimistka? Přeci jen jsi viděla a zažila věci, které je velmi těžké předat nebo vysvětlit.
Když jsem začala medicínu, myslela jsem si, že zachráníme svět. Měla jsem dojem, že změna bude jednoduchá, pokud takhle bude přemýšlet každý. Jak člověk stárne a má více zkušeností, vidí, že prostor pro změnu tu je, ale není tak jednoduchá. Já jsem pořád optimistka, ale nezavírám ani oči nad problémy, která nás obklopují. Svět se zdá stále povrchnější. Ženy jsou pod velkým tlakem, musíme mít skvělou kariéru, mít dobrého partnera, být dobrými matkami… a musíme hlavně dobře vypadat. A tohle „dobře vypadat“ se u některých lidí dostává na úroveň šílenství. To, jak daleko jsou schopní zajít. U žen je to smutné, máme toho přece tolik co nabídnout.
Co je důležité pro tebe?
Prioritou pro mě je být dobrým člověkem vůči druhým, společnosti, světu… Tím myslím snažit se zlepšit naše okolí, naši situaci. Ať už jde o bezdomovce, změny ve vzdělávání nebo zdravotní systém.
To ale může být matoucí. Také Islámský stát si zřejmě myslí, že mění svět k lepšímu. Jak poznáme co je dobré a co špatné?
Řekla bych, že dobrý svět by byl místo, kde nikdo není nucený v něco věřit. Kde je každý svobodný a jeho volby nemají dopad na životy druhých. Můj život ve Švédsku je plný příležitostí. A když vidím lidi v jiných zemích, kteří takové šance jako já nemají, cítím nespravedlnost. Neznamená to, že bychom měli všichni žít podobně, ale každý by měl mít šanci se rozvíjet, učit se a růst. Ale odpověď na tuhle otázku, jak na základní úrovni rozeznávat dobré a špatné, je těžká a já nejsem filozof.
Jsi dcera uprchlíků. Jak vnímáš své kořeny? Identifikuješ se jako Švédka nebo Kurdka?
Kurdka. Kéž bych mohla říct, že mám obě identity. Protože se cítím i jako Švédka. Švédsko ale bylo dlouho relativně daleko od všech a tak se tam lidé v minulosti moc nemixovali. Každý měl blond vlasy a modré oči. Pokud jste nevypadali takhle, každý pozná, že nejste Švédi a každý se ptá, odkud jste. Nejste nikdy plně uznaní za Švédy, i když se tam narodíte. Já nemám ani přízvuk, ale zase nevypadám jako ostatní. Teď to je dokonce tak, že tak nějak musíte dokázat, že jste… dobří. Lidé mají stereotypní myšlení a až když si uvědomí, že nejste to, co se obávali, otevřou se a jsou velmi pohostinní. Mnoho mých známých se tak cítí. Jsme souzeni, ještě než dostaneme tu šanci a názor lidí na nás se změní.
Jsi tedy součástí dvou světů. Jak tě to obohacuje?
Kurdská kultura je velmi vřelá, pohostinná, přátelská a radostná. Protančíme se jak štěstím, tak smutkem. Pohostinnost je pro mě důležitá. Mluvím taky více řečmi, což je další plus. Patřím k největší etnické skupině lidí bez vlastního státu. To mi dává pocit, že musím za něco bojovat. Že musím být aktivní, snažit se o změnu a pomoc svojí zemi, aby jednou lidé v ní byli svobodní. Mnoho Kurdů říká, že se rodíme do boje, že si to nevybíráme. Mnoho národů Blízkého východu Kurdy totiž automaticky nenávidí.
Často se setávám s tím, že lidé v tvé situaci často říkají: „Když jsem ve Švédsku, lidé mně považují za Kurdku. Když jsem v zemi původu mých rodičů, lidé říkají, že jsem cizinka.“
Přesně tak. Vidí tě jako někoho, kdo není „odsud“. Nevím proč. Já mluvím plynně švédsky, ale lidé na první pohled vědí, že odsud nejsem. Možná je to oblečením, tím jak vypadám… nevím. Někdy je to smutné, protože nepatřím nikam.
O druhé a třetí generaci potomků migrantů se mnoho diskutuje. Ty jsi integrovaná, úspěšná mladá žena. Proč si myslíš, že někteří neuspějí?
Média myslím ten neúspěch druhé a třetí generace zveličují. Jsou tak vidět více, než ti „místní“, co také neuspějí. Nemyslím, že je mezi námi nakonec tak velký rozdíl. Já jsem vyrostla v prostředí, kde byli jak imigranti, tak rodilí Švédové. Nemyslím, že neúspěch je o původu, je to více o tom, jak vás rodina vychovává, jaké máte doma priority. Někteří lidé viní z neúspěšné integrace systém. Já jsem obklopená lidmi, kteří jsou úspěšně integrovaní a taky na tom hodně pracovali. Ve Švédsku to tak je. Když na sobě pracujete, dostanete příležitost a můžete dosáhnout na své sny. Hodně se ale diskutuje o problémech mezi generacemi a o tom, jak si navzájem porozumět. Když se u nás doma spolu bavíme, rodiče mi někdy říkají, že něčemu nerozumí. Je to ale otevřená diskuze. Slyšela jsem mámu, jak mluví s jinými rodiči o problémech s jejich dětmi. Říkala jim: „Musíte pochopit, že některé věci nepochopíte. A smířit se s tím.“
Pamatuješ si první návštěvu země tvých rodičů?
Byla jsem ještě holčička. Viděla jsem poprvé zemi, o které jsem tolik slyšela, odkud jsme přišli. Vyrostla jsem sice v kurdském prostředí, ale velmi dobře si pamatuju tu situaci v prvním obchodě, kdy prodavač mluvil s rodiči kurdsky. To mě šokovalo! Najednou mi došlo, že existuje něco jako kurdská společnost, že to není jen u nás doma. Tu zemi jsem si zamilovala, protože jsem se tu začala cítit doma. Byl to sice šok, ale nádherný. Plakala jsem celou cestu domů do Švédska.
Když se teď do Kurdistánu vracíš, co vnímáš jako jeho pozitiva a naopak negativa?
Pozitivní je, že nevidím velký rozdíl mezi mladou generací tady a ve Švédsku. Mám pocit, že jsme na tom stejně, asi díky globalizaci. Používáme stejná sociální média, bavíme se podobnýma věcma, máme podobné zájmy, rozumíme si… Vidím, že Kurdistán vzkvétá. Lidi tu tvrdě pracují na rozvoji země. A negativní? Nejsou tu rozhodně takové příležitosti. Je to tím, že se tu dlouho rozvoj uměle brzdil. Taky místní kultura může být podobně jako ostatní na Blízkém východě omezující. Jsou tu zvyky, které jsou staré, ale ty můžete vždy zpochybňovat. Nejsem tady v kontaktu s těmi nejextrémnějšími lidmi, ale nikdy jsem tu nezažila, že bych nemohla říct svůj názor nebo se oblékat, jak chci.
Jsou tady ženy v lepším postavení než v jiných muslimských zemích?
Já jsem osobně v mnoha nebyla. Takže na základě toho, co jsem četla, myslím, že ženy v Kurdistánu jsou svobodné. Jak víš, máme tu i ženy, které bojují proti Islámskému státu v armádě. Kurské ženy tvrdě pracují a já považuju za čest, že k nim patřím.
Co si ty myslíš o islámu?
Náboženství je osobní věc. Nebo by měla být. Náboženství je vztah mezi bohem a jednotlivcem. Je to na každém, čemu se rozhodne věřit, pokud je to osobní. Vaše víra by pak neměla být nucena nikomu jinému nebo zraňovat. Nikdo by neměl nikomu nic diktovat ani pokud je to třeba partner, ani pokud je to někdo úplně cizí. Já osobně mám jako nejvyšší hodnoty svobodu a rovnost.
Co v Kurdistánu děláš jako dobrovolnice?
Dělám tu průřezovou studii v táboře s kurdskými uprchlíky ze Sýrie. Zkoumám chronické komplikace diabetu. Ještě ale nemám výsledky.
Tahle země a tento region přijaly mnoho uprchlíků. Všimla sis nějakého napětí mezi místními a uprchlíky?
Dosud ne.
Jak to, že jsou Kurdové tak pohostinní?
Asi to máme v krvi. Ale snad všichni Kurdové mají někoho v rodině, kdo musel utíkat. Ať už jsou z Turecka, Sýrie, Íránu nebo Iráku. V minulých sto letech museli utíkat odevšud. A lidé na tohle nezapomínají.
Jaké jsou podmínky v táborech?
Přiznám se, že jsem pozitivně překvapená. Pracuju na klinice v základní zdravotnické péči a tam jsou podmínky standardní. Funguje organizace. Lidé se tu cítí bezpečně a jsou za to hodně vděční.
Chtějí se vrátit domů?
Ano. Ale někteří si tady už zařídili nový život. Je to hodně individuální.
Jak jsou na tom uprchlíci, pokud jde o duševní zdraví?
Podle toho, co jsem viděla, je duševní zdraví v táborech bráno vážně. Uprchlíci jsou traumatizovaní. A není to jen například o ztrátě končetiny nebo bombardování. Opustit domov, ztratit rodinné příslušníky, žít ve stanech, žít bez opravdového domova - všechny tyhle věci přispívají ke zhoršení pocitů a nálad. Pravděpodobně se to zhorší, pokud válka bude dál pokračovat. A možná to potrvá i dlouho poté.
Nejsme daleko od frontové linie, necítíš se tu v nebezpečí?
Když jsem přiletěla, říkala jsem si: „Proboha, do čeho jsem se to navezla?! Budu vlastně blízko skutečné války.“ Ale plynou dny a já se cítím bezpečně. Kurdové vědí, co dělají, jsou tu velmi pečlivé bezpečnostní kontroly, preventivní opatření. A taky si říkám, jaký je rozdíl mezi mnou a místními lidmi? A tohle je jejich každodenní život.
Jaký je tu společenský život? Co kultura a umění?
Kurdové jsou radostní a společenští lidé. Hudba tu vždycky byla důležitá. Já taky hraju na piano a zpívám. Moje máma maluje. A snad všichni Kurdové zbožňují tanec. A věř mi, kurdský tanec je umění!
Poznáváš ráda jiné kultury?
To ano. Myslím, že tyhle zkušenosti ze mě udělaly lepšího člověka. Když jste ze Švédska, narodíte se do takové bezpečné bubliny a všechno je dokonalé. Pak opustíte Skandinávii a ne všechno takové je. Na začátku se ptáte, jestli jste vlastně nebydleli v nějakém surrealistickém světě. Žádná země není jako Švédsko. Tím, že se učíš z jiných kultur, se rozvíjíš jako člověk. Jednou jsem měla pacienta, starší dámu okolo osmdesáti, s chronickou nemocí plic. Povídaly jsme si o životě a já se dozvěděla, že byla jednou z Litevek deportovaných na Sibiř. Když máš tyhle pacienty, je to jako přímo žít historii. To, co mi říkala, mi dalo větší přehled o životě, o tom, jak jiní lidé musí v životě bojovat. Je to smutná pravda, ale je to taky hodně zajímavé. Cestování a učení může lidem pomoct se pochopit, a toho je dnes hodně potřeba.
