Když bylo Numeirovi 15 let, hrozilo, že bude muset v Sýrii narukovat do armády a bojovat tak ve zničujícím konfliktu ve své vlasti. Rozhodl se proto v už tak útlém věku utéct. Sám. Snad nejhůře jeho odchod nesla jeho čtyřletá sestra Anmar. „Musel jsem jít. Loučit se bylo příšerné,” říká Numeir. „Anmar mě prosila, abych zůstal, říkala: ,Velký brácha přece neodchází!` Ale neměl jsem na výběr,” dodává. Vypravil se tedy na cestu přes Turecko, Řecko a dále takzvanou Balkánskou trasou až do Německa, kde měl strýce. Mezitím dosáhl šestnácti let a dorazil do cílové destinace v roce 2015.
Pro svou nezletilost byl svěřen do opatrovnictví úřadů a umístěn do ubytovny v severoněmeckém pětitisícovém městečku Lensahn, jen pár kilometrů od Baltského moře. Tamní krajina a prostředí Numeira uchvátily. Jeho největším přáním tehdy bylo, aby tu krásu mohl sdílet se svými nejbližšími. „Po tom, co jsem rodinu opustil, bylo všechno hodně těžké. Jak si asi dokážete představit, tak proto, že jsem od ní odloučen. Nejhorší je ten stesk,” popsal.
Po tříletém odloučení však došlo k nečekanému zvratu. Za pomoci UNHCR, který také přinesl na veřejnost Numeirův příběh, se podařilo kladně vyhodnotit žádost o sloučení rodiny. Jeho otec s matkou a trojice dalších příbuzných mezitím uprchli do Turecka, následně se dostali do Řecka. Když jednoho dne přišla radostná zpráva. V Německu totiž mají všichni nezletilí uprchlíci právo na sloučení s nejbližší rodinou. „Jsem strašně šťastný. To štěstí se ani nedá popsat. Po tak dlouhé době, těžkostech a přesunech mezi různými zeměmi uvidím svého syna,” popisuje ještě ve svém dočasném domově v Řecku Numeirův otec Ismain.
Jednoho květnového dne tak Numeir celý nervózní postával v příletové hale hamburského letiště Fuhlsbüttel. „Mé srdce strašně bije. Už za chvíli svou rodinu uvidím,” popisuje, zatímco nervózně přešlapuje na místě s pugetem v ruce. „Konečně uvidím svou mamku. Mamka je pro mě celé nebe. Tak strašně mi chyběla a za pár minut už ji uvidím.” Když se pak rodina objeví, všem se v očích lesknou slzy. „Můj syn musel odejít kvůli válce. Byl to malý kluk a teď jsem překvapen, že je větší než já,” popisuje dojatě Numeirův otec.
Rodina z letiště společně odjela do Lansahnu, kde nyní žije, a Numeir mohl konečně po třech letech čekání rodičům a malé Anmar ukázat místo, do kterého se zamiloval. „Teď můžeme zapomenout na minulost a začít tady úplně nový život,” usmívá se jeho matka Fada. „Jsme zase rodina. Náš život se změní. Už žádná válka. Chceme začít novou kapitolu našeho života,” pokračuje a dodává, že si nejvíc ze všeho nyní přeje, aby se jejím dětem dostalo dobrého vzdělání.
„Je skvělé vidět tak šťastnou rodinu,” uvedl Dominik Bartsch z německé pobočky UNHCR. „A právě proto je slučování rodin důležité. Několik let se Numeir velmi trápil a strachoval o své milované. Nyní může jejich celá rodina znovu postavit svůj život tady v Německu a jejich strachy zmizely,” doplnil.
A rodina neskrývá nadšení a vděk. „Viděli jsme útoky plynem, viděli jsme bomby,” říká Ismain. „Já jako otec nikdy nemůžu mít jistotu, že má žena a děti budou stále naživu, až se večer vrátím z práce. Když tady vidím, jak děti pobíhají kolem zahrady, zatímco se smějí, vím, že jsou v bezpečí,” uzavírá.
Foto: UNHCR/Chris Melzer