V bojování cizích válek jsme my Češi mimořádně dobří. Víme přesně, co kdy kde má kdo udělat a zřídkakdy si to necháme pro sebe, protože jsme názoru, že plýtvat talentem se nemá a poradit, to my opravdu umíme. Jsme tím lepší, čím méně se nás problém týká a čím pravděpodobnější je, že ve skutečnosti nebudeme muset nic dělat. Když jde naopak o naše vlastní trable, tak ouha. Stavíme se k nim důsledně bokem. Tedy v lepším případě.
Třeba takový Miloš Zeman. Svolal do Prahy kongres jako připomínku 70. výročí osvobození koncentračního tábora v Osvětimi a vyzval na něm k boji proti islamistickému nebezpečí. Dost na tom, že mluvil o hrozbě „superholocaustu“, což méně sebestředného a velikášského člověka vede k úvaze, zda je vhodné tváří v tvář lidem, jež přežili největší hrůzu v lidských dějinách, vymýšlet termín, který jejich utrpení zrelativizuje. Holocaust je holocaust. Hrůza všech hrůz. Žádnou předponu „super“ nepotřebuje.
Více na pováženou ovšem je, že se Zeman při pietní konferenci pokusil vyhlásit něco jako svatou válku islamistům. Ne proto, že by nešlo o reálnou hrozbu pro evropskou civilizaci. Islámský stát je skutečně barbarským úkazem, vraždy pařížských karikaturistů z Charlie Hebdo jsou poselstvím ze světa absolutního zla. Ale proto, že Zemanovy návrhy jsou naprosto nerealizovatelné, že za ně nebude nikdy muset nést žádnou odpovědnost, ani jako soukromá osoba, ani jako prezident České republiky. Svět nad nimi může maximálně pokrčit rameny, což se také plus minus stalo.
Zemanovo vystoupení tak má jediný, zcela reálný efekt: Zvyšování míry nenávisti vůči všem muslimům bez rozdílu, přihřívání xenofobní kaše, kterou se u nás kdekdo rád živí. Nejvyšší autorita státu vlastně přitakává obskurním postavám ze sdružení Islám v ČR nechceme, které nejsou ochotné ani v nejmenším rozlišovat mezi běžným muslimem, a fanatikem s kalašnikovem v ruce. Prezident, (možná nevědomky) podporuje fanatismus s opačným znaménkem – fanatismus protiislámský. Oba fanatismy mají společné jedno: Nejsou ochotné přemýšlet, rozlišovat, společnost přetvářejí v izolované kmeny slepě útočící proti sobě, proti všemu, co je jiné. Tisíce lidí už nyní tleskají vůdcům českého antiislámského vzbouření, kteří se každým výrokem usvědčují, že islám vlastně neznají a byli nejdále v Turecku před dvaceti lety, jako hlavní český antiislamista Konvička. Je to o to pozoruhodnější, že muslimů jsou v Česku oficiálně jen čtyři tisíce, fakticky maximálně dvacet tisíc. S mírnou nadsázkou se dá říci, že drtivá většina Čechů viděla muslima jen v ilustracích ke knihám Karla Maye Ve stínu padišáda či Divokým Kurdistánem. Přesto jsme schopni nenávidět muslimy jako takové.
Islám v Česku problém nepředstavuje, přesto s ním, v čele s prezidentem, vedeme válku. Dokážeme všem okolo radit, co a jak by se mělo dělat, jsme často radikálnější než ti, kteří musí žít v sousedství zfanatizovaných islamistů, jako Pařížané či Londýňané. Je to znepokojivá zpráva hned ve dvou ohledech: Dokážeme vidět spíš cizí trable než naše a to ještě zkresleně. A jako metodu řešení problémů volíme spíš bezmyšlenkovitý křik, od kterého bývá jen krok k násilí, než rozum a empatii.
A tady se dostáváme oklikou k tomu, co bylo na prezidentově projevu při vzpomínce na oběti holocaustu nejznepokojivější: Ani slovem se nezmínil o těch, kteří si prošli za okupace stejným peklem jako Židé. O českých Romech. Jejich osud přitom představuje problém dodnes, česká společnost se s vlastní vinou vůči nim (dozorci v romském koncentračním táboře v Letech byli převážně Češi) nevyrovnala, naopak se vůči nim stále staví nepřátelsky. Příčiny jsou samozřejmě komplikované, ale to nic nemění na tom, že právě tady je náš problém, o kterém stojí za mluvit, který bychom měli na všech úrovních řešit.
Prezident a vlastně skoro celá společnost se ale před ním schovává. Nebo v horším případě v tichosti přemítají o podobně radikálních řešeních, jako jsou Zemanova „řešení“ islamistického problému. Co jiného je mimochodem Zemanova nedávná obhajoba speciálních škol, které nejsou než prostředkem uklizení romských dětí z očí většinové společnosti, prostředkem segregace?
Pro všechny radikály jedno doporučení: Co takhle přestat řešit cizí trable a soustředit se na naše, přičemž místo pudů a hormonů začít používat vývojově mladší systémy, například mozek?