„Občanství je právním svazkem mezi státem a konkrétní osobou. Vyjadřuje nejen subjektivní vztah člověka k dané zemi, ale i okruh práv, které stát občanovi zaručuje," píše Úřad vysokého komisaře pro uprchlíky. Být osobou bez státní příslušnosti znamená, že vás žádný stát nepovažuje za svého občana. Jedná se o právní anomálii, která zabraňuje více než deseti milionům mužů, žen a dětí po celém světě v přístupu k základním občanským, politickým, ekonomickým, kulturním a sociálním právům.
Psal se rok 1992, probíhala olympiáda v Barceloně, Jugoslávie byla v troskách a 58 kvalifikovaných jugoslávských sportovců se ocitlo bez vlajky, kterou by mohli zastupovat. Mezinárodní olympijský výbor pro ně tenkrát vytvořil kategorii „nezávislých olympijských účastníků” a na zahajovacím ceremoniálu se poprvé v historii objevila skupina nesoucí vlajku s olympijskými kruhy místo vlaky svých států.
„Téma migrace a uprchlíků je už v povědomí lidí dobře známé, o čem se ale stále mluví pouze okrajově, je problematika lidí bez státního občanství,” říká právník Petr Baroch z Organizace pro pomoc uprchlíkům (OPU), který se problematikou zabývá. „A přitom jde podle mého názoru o ty nejbeznadějnější příběhy. Možná ne v tom dramatickém smyslu, protože uprchlíci za sebou většinou mají nějaký silný příběh, válku, pronásledování, násilí a podobně, kdežto u lidí bez státní příslušnosti jde spíš o postupné odsouvání člověka na okraj společnosti, postupné odpadávání práv a nemožnost zapojit se do normálního života,” pokračuje.
Občanství vnímá většina lidí jako samozřejmost, o to větší překvapení přichází, když si uvědomí důsledky absence úřední identity. Lidé, kteří se nemohou prokázat žádným dokladem a nemají ani šanci si doklady obstarat, automaticky přicházejí o možnost uzavírat jakékoliv smlouvy. Bydlení, zaměstnání, pojištění, bankovní účet, telefon nebo kupón na dopravu, nic z toho si člověk bez dokladů neobstará. Člověk bez státní příslušnosti se pro většinu institucí, včetně státu původu, stává neviditelným. Při komunikaci s úřady zjišťuje, že není nikde evidovaný a neexistuje možnost, jak si doklady zajistit. Při policejní kontrole mu hrozí zadržení. „Takový člověk je odsouzen k životu mezi ulicí a záchytnými středisky,” popisuje bezvýchodnost situace Baroch.
Stránky Evropské sítě lidí bez státního příslušenství (ENS) popisují příběh pana Petriiho, který se narodil v Sovětském svazu do pracovního tábořa na Sibiři. O jeho narození neexistují žádné záznamy a poté, co mu vypršela platnost Sovětského pasu zjistil, že ho žádný z postsovětských států neregistruje jako svého občana a tudíž neexistuje možnost, jak si pas prodloužit. V té době legálně žil a pracoval už několik let na území České republiky, kde se ale jeho pobyt bez platného pasu stal časem nelegálním. Od té doby žil v právním vakuu bez identifikačního dokladu. Několikrát byl zadržen policií, odeslán do detence a poté, co úřady zjistily, že neexistuje stát, kam by mohl být deportován, byl propuštěn zpět na ulici. „Dřív se takoví lidé automaticky zavírali do detenčního zařízení, protože to byli cizinci bez dokladů, to už se teď naštěstí nesmí díky sporu, který se nám podařilo v polovině roku 2019 vyhrát u Nejvyššího správního soudu,” vysvětluje Baroch. Nejvyšší správní soud na základě Zákona o azylu uznal, že tito lidé mají stejné postavení jako žadatelé o mezinárodní ochranu.
V českém prostředí to podle jeho slov není málo. Lidé bez státní příslušnosti mají dle Úmluvy o právním postavení osob bez státní příslušnosti, kterou přijalo Valné shromáždění OSN v roce 1954 a jménem České republiky byla podepsána v květnu 2004, právo na bydlení v pobytových zařízeních, základní zdravotní péči, možnost po půl roce v Čechách pracovat, právo na zdravotní pojištění, ale hlavně pomoc státu při tzv. „naturalizaci” - začlenění do společnosti. Mělo by to probíhat tak, že člověk, který má podezření, že je osoba bez státní příslušnosti, podá na Ministerstvo vnitra žádost o udělení takového statusu a ten by měl takovou skutečnost prověřit. Po celou dobu zpracovávání žádosti je přitom člověk na území České republiky legálně. Schválení takové žádosti umožní člověku žít v Čechách v postavení lidí s trvalým pobytem. „To, že v praxi úřady tu úmluvu nedodržují, je věc druhá,” přibližuje Baroch realitu. České státní orgány nerozumí tomu, že ten člověk je v takové situaci nezávisle na svojí vůli, a neustále mu tvrdí, že tu pobývá nelegálně a neuvědomují si, že to je důsledek toho, že stát jejich původu od nich dal ruce pryč. Veřejná zdravotní pojišťovna ani úřad práce si obvykle s takovými lidmi nevědí rady a mohou mu upírat jeho práva. „Člověk vlastně jen čeká na výjimku někoho, kdo si z dobré vůle dá práci tu situaci pochopit,” popisuje, v čem neznalost tématu komplikuje těmto osobám život.
Scénářů, které vedou ke ztrátě občanství, je několik. Nejčastěji k tomu dochází po rozpadu státu, kdy se nově vzniklé státy k občanům nepřihlásí, jako tomu bylo v případě pana Petriiho. „Říká se, že po rozpadu Jugoslávie se Slovinsko nehlásilo k lidem, kteří na tom území žili, a proto je tam počet lidí bez státního občanství poměrně vysoký,” uvádí Baroch další příklad. Existují i státy, které odebrání občanství používají jako jistou formu trestu. „Když máme v OPU klienty z Uzbekistánu, upozorňujeme je, že pokud žijí delší dobu v zahraničí a nekontaktují svoji ambasádu, může se stát, že ho ze seznamu občanů vyškrtnou,” říká Baroch.
Počet případů lidí bez státního občanství je v České republice oproti jiným státům Evropské unie nízký. Podle Barocha na tom může mít podíl i skutečnost, že neexistuje způsob, jak takové lidi rozpoznat. „Věřím, že je u nás spoustu lidí, kteří žádné státní občanství nemají, ale ještě si neuvědomují, jaké problémy to s sebou nese. Spoléhají se na práci a bydlení na černo a doufají, že nikdy nebudou potřebovat lékařskou péči. Jestli jde takhle přežívat v produktivním věku, tak v tom důchodovém ale určitě ne. Někteří ty problémy mají už teď, ale nevědí, že existují neziskovky, na které se můžou obrátit. Vnímají to jako svoje osobní selhání. Přitom nejde ani tak o jejich pochybení, jako o selhání jejich domovského státu.”
Situace v České republice je podle mezinárodního Stateless Indexu, který porovnává postavení lidí bez státního občanství v jednotlivých státech, jedna z nejlepších v Evropě. Právní opatření, která by lidem bez občanství umožňovala návrat do společnosti a po dobu zpracovávání žádosti zaručovala stejné postavení jako žadatelům o azyl, nejsou v ostatních státech Evropy samozřejmostí. „Papírově je u nás situace opravdu dobrá, ale znovu je třeba říct, že ve skutečnosti to vypadá spíš tak, že Ministerstvo vnitra si na vyřízení žádosti bere často maximální možnou lhůtu, což může být až půl roku, a pak ji stejně zamítne a je třeba to rozhodnutí právně napadat a dokazovat, že právo mluví v prospěch těch lidí, zatímco naši klienti chodí každý týden s tím, že nemají co jíst a kde bydlet,” popisuje beznadějný stav Baroch.
Foto: Archiv Petra Barocha