Kněz David Oláh sloužil mši již během festivalu Prague Pride, minulou neděli pak započal tradici mší pro LGBT katolíky. On sám je gay, coming outem si prošel v roce 2014. Tehdy to, ač to vlastně ani nečekal, pro něj znamenalo fakticky konec jeho 'kariéry' v katolické církvi. "Bylo mi zakázáno plně vykonávat kněžskou službu u nás," popisuje David Oláh, který se později rozhodl odejít do civilního života. Proč mši pro LGBT komunitu vede? Myslí si, že se situace uvnitř církve může změnit?
V neděli 20. srpna jste sloužil mši pro LGBT katolíky. Jaká na ní byla účast?
Účast byla nad mé očekávání veliká, přišlo kolem 40 lidí. Z toho důvodu jsme se museli dokonce přesunout do jiného sálu, jelikož sál, který jsme přichystali, nebyl dostatečně velký.
Mohl byste průběh mše popsat? A také třeba reakce účastníků?
Atmosféra společného setkání byla velmi přátelská. Účastníci nebyli jen z řad LGBT, přišli i rodiny s dětmi a heterosexuální páry. To mě velmi potěšilo. Naší snahou není, aby tohle setkávání bylo homogenní, ale abychom se společně setkávali bez vymezování našich rozdílů a vzájemně se podporovali napříč našich odlišností.
Z jakého důvodu se mše konala v sídle organizace Život 90?
Organizace Život 90 nám jednoduše nabídla prostory. Hledali jsme nějaké vhodné místo, ale najít sál dostupný v centru Prahy, aniž bychom museli platit nájemné, je dost obtížné. Nedisponujeme žádnými finančními prostředky. Život 90 se navíc zapojil do Prague Pride za LGBT seniory, takže tato akce zapadá i do aktivit Života 90.
Nedávno jste poskytnul rozhovor pro server iRozhlas.cz, ve kterém jste uvedl, že jste se několikrát neúspěšně pokusili kontaktovat kardinála Dominika Duku s žádostí o pastorační péči. Stejně se však zeptám, jestli vás ta poslední odmítavá reakce ze strany Arcibiskupství pražského na mši překvapila?
Snažili jsme se opravdu pana kardinála Dominika Duku kontaktovat vícekrát, ale vždy nás odmítnul. Zkusili jsme ještě jeden poslední pokus, otevřený dopis, na který také zareagoval negativně. Stálé odmítání a vyhýbání se otázce LGBT věřících uvnitř církve mě zaráží a nechápu, jak biskupové chtějí vykonávat svoji službu, když odmítají ty, kteří je o pomoc žádají.
Plánujete dělat podobné mše pravidelně?
Po první mši jsme s účastníky společně diskutovali a jednomyslně zaznělo, že si přejí v těchto setkáních pokračovat. Několik lidí vyjádřilo přání, aby bohoslužby byly pravidelné, pokud možno týdenní. Naplánovali jsme tedy pořádání bohoslužby na každou neděli.
Suspendace, deprese, nepochopení
Rok 2014 byl pro Davida Oláha zlomový. Ze dne na den se stal v podstatě nežádoucím. Kvůli svému coming outu přišel nejen o místo, ale také o ideály a přátele. Tehdy, když mu vedení udělilo zákaz moci ze svěcení, doufal, že se někdo z přátel nebo představených ohradí a vyjádří mu podporu. Neudělal to ale nikdo...
Vy jste v podstatě kvůli svému coming outu v průběhu mše v roce 2014 byl suspendován, respektive vám byl udělen zákaz moci ze svěcení. Co konkrétně to pro vás znamenalo? Co jste pak cítil?
Jako kněz jsem se setkával s životními příběhy lidí, kteří se cítili být kvůli své sexuální orientaci odsunuti mimo církev, prožívali rozpor mezi tím, co vnitřně prožívají a co po nich církev ve svém učení chce. V jednom kázání jsem se snažil přiblížit všem, že není důležitá naše sexuální orientace, že všichni lidé mají stejné povolání a schopnost k lásce: milovat a být milován a že k tomuto naplnění každý dochází různým způsobem: v manželství, mimo manželství, v řeholním životě apod. Mezi řádky jsem uvedl, že já sám jsem gay, sice žijící jako kněz v celibátu, ale že nevidím problém, proč bych se měl cítit kvůli své orientaci nějak umenšován ve své schopnosti milovat.
Reakce na toto jednoduché oznámení, které nebylo ani cílem samotného kázání, byly drastické. Ihned mi bylo nařízeno odjet do zahraničí, abych, jak mi bylo vysvětleno, nepohoršoval a počkal, až na to, co jsem řekl, lidé zapomenou. Bylo mi zakázáno plně vykonávat kněžskou službu u nás. Když jsem se ptal na důvod tohoto nesmyslného zákazu, dostal jsem odpověď, že ‚alkoholik nemůže přece léčit alkoholiky‘, tedy že gay se nemůže věnovat gayům. Kvůli ústrkům ze strany představených jsem se nakonec rozhodl odejít z aktivní služby do běžného civilního života. Dodnes jsem pořádně nepochopil, proč panuje uvnitř katolické církve taková hysterie vůči homosexuálům.
V diskusích o tématech LGBT ve vztahu ke křesťanství se často setkáváme s názorem, že křesťanství není slučitelné s homosexualitou, takže si mají homosexuální lidé založit vlastní církev nebo prostě se vzdát víry. Setkáváte se s tím také? Jak na to reagujete?
Lidé, kteří tyto názory vyslovují, nepochopili nic z křesťanství. Křesťanství je plně slučitelné s homosexualitou. Evangelium nedělá rozdíl mezi tím, jakou má kdo sexuální orientaci. Celé křesťanství je založené na jednom jediném principu: umět opravdově milovat druhé i sebe sama. Pokud se dva lidé milují, jeden druhého svobodně přijímají, jsou ochotni obětovat sebe sama pro toho druhého, chtějí spolu žít v pevném svazku jeden pro druhého, není to nic proti Bohu. Naopak, je to něco, co si Bůh přeje pro každého člověka: milovat a být milován. S názorem ‚buď se podřiď učení církve, nebo běž‘ se bohužel setkávám. Na to se dá odpovědět jen jediné: ten kdo takové věci prohlašuje, nic nepochopil z evangelia a sám je svým názorem mimo církev.
Dokážete popsat, jaké to je pro člověka, který vyrůstá v katolické rodině a v dospívání zjistí, že je gay nebo lesba? Zaznamenala jsem informace o pokusech o sebevraždu i dokončené sebevraždy.
Ono je samo o sobě velmi divné, že se někdo vůbec musí ke své orientaci přiznávat, protože ti druzí od něj čekají něco jiného, ale to je trochu jiné téma. Setkal jsem se s různými reakcemi, někteří byli přijeti s opravdovou láskou, jiní bohužel na základě vlastních představ rodičů. Jsou lidé, kteří museli opustit domov, protože je rodiče ve jménu své víry raději vyhodili, než aby se s něčím takovým smířili. Jiní zase raději odjeli pryč a rodiče a přátelé dělají, že o ničem nevědí. Smutné jsou životní příběhy, kdy si mladí lidé sáhnou na život, protože neunesou ten negativní tlak. Musíme se ptát proč a dělat všechno proto, aby k tomu nedocházelo. Přístup musí změnit samotná katolická církev.
Vezměme si například případ olomouckého arcibiskupa Jana Graubnera, ten v jednom letošním pastýřském list, což je dopis biskupa, který se povinně čte při všech nedělních bohoslužbách, psal o ‚zhoubné homosexualitě‘. Používání tohoto označení se velmi negativně odráží na těch, kterých se to týká a na jejich blízkých, kteří o tom vědí. Jen si představte, jak se musel cítit mladý člověk, který toto vyjádření slyšel od svého biskupa v kostele! Není se tedy čemu divit, že to mnohé vede ke zmatkům a depresivním stavům a k jejich osobnostní destrukci. Nebo si vezměte formulaci katechismu katolické církve, kde se uvádí: ‚homosexuální úkony jsou vnitřně nezřízené, odporují přirozenému zákonu, nejsou plodem opravdového citového a pohlavního doplňování se, a proto nemohou být schvalovány‘. Jak takový člověk může najít svůj vnitřní klid a štěstí, když se o něm říká, že to co prožívá, je vnitřně nezřízené, odporuje to přirozenému zákonu, že není schopen citového doplňování se s druhým, kterého miluje?
Není to tak dlouho, co se zástupci anglikánské církve usnesli a odsoudili 'léčení' homosexuality a přijali také trans lidi. Slyšel jste o tom? Jaký je váš pohled na věc - myslíte, že je reálné, abychom se něčeho podobného dočkali i v případě křesťanství?
O této skutečnosti jsem slyšel, hlavně z osobního svědectví britské aktivistky za lepší postavení LGBT v anglikánské církvi, Jayne Ozane, která měla na toto téma přednášku v rámci festivalu Prague Pride letošního roku. Bude to znít skepticky, ale v reálné době u římskokatolické církve něco podobného čekat nemůžeme. Biskupové, teologové i věřící se bojí a v silně centralizovaném systému jdou změny těžko provést, byť jsou životně důležité. Protože jak jsem říkal, jde o zdraví jedinců a tento fakt nelze přehlížet. Na druhou stranu nemá smysl rezignovat, kritický hlas v tomto směru musí zaznívat. Hlas, který bude vyzývat k reformě. Systém je tu pro jednotlivce a nikoliv jednotlivec pro systém, na to biskupové a kněží zapomínají.
Setkáváte se s nenávistí i ze strany lidí mimo církev, třeba i z LGBT komunity nevěřících?
S nenávistí se setkávám jen z řad věřících katolíků, u nevěřících jsem se s tím nesetkal. Ne všichni dokážou pochopit naše úsilí o změnu a vidí naši snahu tak trochu jako zbytečnou, což chápu, protože necítí svou náležitost ke katolické církvi, ale jinak jsem se u nich setkal s porozuměním a podporou.
V případě diskusí v kontextu LGBT a víry na sociálních sítích často narazíme argumentační faul typu "ať jsou křesťani rádi, muslimové by je rovnou házeli ze střechy." Jsou vám tyhle reakce povědomé?
Ano, jak vidím, tak jste vzala jako příklad některé nenávistné komentáře z Facebooku. Je to smutné svědectví toho, jak to opravdu je. Církev říká, že zvláštní péče LGBT věřící nepotřebují, že není důvod, ale už jen tyto nenávistné komentáře jsou samy o sobě svědectvím, že děláme dobrou věc a že je nutné pokračovat.
Jste v kontaktu s LGBT komunitou jiného vyznání?
Naše skupina s nikým z jiného vyznání mimo to křesťanské prozatím ve spolupráci není, ale vím, že hnutí Logos ano.
Sloužil jste také mši v rámci Prague Pride. Jaká skupina lidí se jí účastnila?
Reakce byly pozitivní, sešli jsme se společně napříč mnohými církevními denominacemi. Mezi účastníky byly i nevěřící lidé, heterosexuálové. Bylo to pěkné a důstojné zakončení festivalu Prague Pride.
Foto: Archiv Davida Oláha