Druhá světová válka s sebou přinesla jednu z nejtragičtějších událostí evropských i světových dějin. Během osvobozování Evropy od nacistické nadvlády byly spojeneckými a ruskými vojsky objeveny tábory smrti, o kterých do té doby neměla většina lidí tušení.
Nacistické vedení se ke konci války snažilo veškerou evidenci, včetně stále žijících vězňů, o existenci takových táborů zlikvidovat. Byly vydávány rozkazy k zničení plynových komor a krematorií, nařízeny takzvané pochody smrti, páleny dokumenty. Přesto se nacistům nepodařilo zlikvidovat všechny důkazy, včetně těch lidských. Společně s veřejnými prohlášeními o „likvidaci židovské rasy v Evropě“, které zaznívaly z úst nacistických špiček již dlouhou dobu před samotným začátkem války, a finálním plánem takzvaného konečného řešení židovské otázky bylo zcela zjevné, jak mělo být zničení největšího nepřítele nacionální socialismu dosaženo. Kromě toho se po válce připojila také bezpočetná svědectví přeživších na jedné straně a doznání nacistických pohlavárů či přímo táborových dozorců na straně druhé. Při norimberském procesu bývalý velitel koncentračního tábora v Osvětim Rudolf Höss sám popsal proces vraždění v jeho táboře takto: "Samotné usmrcování trvalo nejkratší dobu. Za půl hodiny jsme mohli vyřídit 2 000 lidí, ale spalování trvalo strašně dlouho. Zabíjení bylo lehké, nebylo třeba ani stráží, aby je nahnali do komor; šli tam dobrovolně, protože si mysleli, že se jdou sprchovat; místo vody jsme pak pustili jedovatý plyn. To všechno šlo velmi rychle."
Válka a její židovské oběti se stávají velikou potíží pro antisemitské učení. Odhalení barbarských zločinů takového rozměru vedlo většinovou společnost k odsouzení těchto činů, které byly vedeny ve jménu antisemitismu. Antisemité a jejich myšlenky se tak dostávají na okraj společnosti. Zde se pravděpodobně nachází prazáklad a motivace pro vznik teorií, které se snaží holocaust zlehčit či přímo vyvrátit. Společným jmenovatelem vzniku těchto teorií je často nenávist vůči Židům a jejich obviňování z nekalostí, které mají posílit jejich mocenské a politické snažení. Obecně se tyto teorie nazývají „popírání holocaustu“. Tento pojem, jindy nazývaný také jako revizionismus či negacionismus, zastřešuje mnoho různých teorií a trendů, které jsou živé i v současné době. Přestože většina popíračů a jejich příznivců patří ke krajní pravici, můžeme tyto tendence najít napříč politickým spektrem.
První náznaky popírání holocaustu se objevují již záhy po konci druhé světové války. Podle Debory Lipstadtové se baštou nově vznikajícího proudu antisemitismu stává Francie. Už v roce 1948 se objevuje první publikace Norimberk, neboli země zaslíbená od známého francouzského fašisty Maurice Bardèche. V knize odmítá část důkazů o koncentračních táborech jako podvrh. Smrt vězňů byla dle něho způsobená nedostatkem jídla a epidemiemi, které byly logickým důsledkem nedostatku potravin a léků, jež jsou průvodním jevy každého válečného strádání. Prvním široce známým případem popírání holocaustu byl francouzský poslanec za socialistickou stranu Paul Rassinier. Rassinier vycházel z vlastní zkušenosti pobytu v koncentračním táboru Buchenwald, kde byl internován kvůli své účasti v odboji. Svou první knihu Přechod přes hranici vydal v roce 1949. Knihy popírající holocaust pak vydával až do své smrti v roce 1967. Rassinier ve své tvorbě odmítá státem řízenou politiku vyhlazování. Zabíjení v táborech oproti svým následovníkům zcela nepopírá, považuje ho však za akt zvůle jednotlivců odpovědných za vedení táborů. Později striktně odmítá i existenci plynových komor. Vycházel totiž pouze z faktu, že v Buchenwaldu žádné plynové komory nebyly.
V jeho knihách se objevují fauly typické pro všechny další popírače jako překroucené či z kontextu vytržené citace, relativizace hodnověrnosti svědectví vězňů, ale i dozorců, či citace bez uvedení zdrojů. Na základě těchto pokroucených faktů dochází k závěru, že holocaust nebyl a pokud se přeci jen za války Židům něco stalo, mohli si za to sami, jelikož byli nepřáteli Německa. Zároveň připisuje vytvoření mýtu o holocaustu Židům, sionistům a spojencům, kteří tak z Německa mohli získat odškodné za neexistující oběti a podporu k založení Státu Izrael.
Rassinier svou činností ovlivnil mnoho dalších, kteří přišli po něm. Popíračství se rychle začalo šířit do dalších zemí. V nadcházejících letech zcela vymizela snaha obrany nacistického antisemitismu, jak ji ještě vidíme u Rassiniera a jeho současníků. Jejich následníci se zaměřili naopak na striktní odmítnutí existence holocaustu. K nejznámějším revizionistům patří Robert Faurisson, David Irving či Ernst Zündel, kteří jsou v současnosti často citováni na českých krajně pravicových webech.
Walter Laquer ve své knize Měnící se tvář antisemitismu píše o důležitosti upozorňování na lživé argumentace a důkazy revizionistů. Dodává však, že nikdy nemůžeme být zcela úspěšní, jelikož popírání holocaustu je často politicky motivované. Autoři tak zůstávají k racionální argumentaci zcela hlušší. Mnoho z nich bylo kvůli svým postojům souzeno a odsouzeno. Obhajoba je vždy postavená na svobodě slova. Jedná se však o zcestnou argumentaci, vzhledem k tomu, že jak už je zmíněno výše, motivací je z drtivé většiny nenávist vůči Židům. Proto je také v mnoha evropských zemích popírání holocaustu trestné a je vnímáno jako zločin z nenávisti.
Foto: Wikipedia (Židé na příjezdové rampě v Osvětimi čekají na třídění, 1944)