Tvé narození má zajímavou historii, jak to vše začalo?
Narodil jsem se v roce 1982 české mamince a palestinskému otci narozenému v Jordánsku. Komunistické Československo bylo spřáteleno s různými arabskými zeměmi a podpora tehdy šla i většině palestinských hnutí, včetně výměnných studentských programů. Mezi lety 1960 a 1980 přicházeli lidé, kteří nebyli moc nábožensky orientovaní, palestinská populace v Česku je z většiny tvořena těmito lidmi a jejich potomky. Rodiče se potkali na vysoké škole, na zemědělce. Otec dokončil školu a ještě dělal docenturu. Jenže musel v Jordánsku nastoupit povinně na vojnu, to se tehdy týkalo každého jordánského občana.
Musel po škole v Československu narukovat v armádě a ještě na Blízkém východě?
Jordánsko bylo jeden z mála států poskytujících Palestincům státní příslušnost a ti vlastně dnes tvoří většinu jordánské populace. Všichni jsme odjeli do Irbidu, máma chtěla, abychom byli pohromadě. Mně bylo pět let, v Jordánsku jsem nastoupil do školy a chodil tam dva roky. Irbid je město na sever od Ammánu a je tam uprchlický tábor ze 40. let. Vznikl v době první izraelsko-arabské války. Rodiče tatínka uprchli, otec se narodil už tam. V 80. letech se původně stanový tábor změnil na osídlení a stal se z něj spíše slum. Když lidé pochopili, že se domů rychle nevrátí, začali stavět. Bylo to provizorium, které se postupně stalo permanentní strukturou. Město jej absorbovalo, přesto je dodnes oficiálně vedeno jako uprchlický tábor.
Šádí s otcem
Jaké máš na život v táboře vzpomínky?
Pamatuji si třeba na příděly rýže od červeného kříže. Většina staveb byly jednoduché dvoupatrové kostky, v domech i na ulici byla většinou otevřená kanalizace. Netekla moc teplá voda, ne vždy šla elektřina. Nebylo tam mnoho asfaltovaných cest, vedle domů byly ovce nebo v domě kuřata. Nějak ti lidé žít museli, zažívali spoustu dramatických věcí. Třeba tzv. Černé září, občanskou válku mezi Palestinci a jordánským králem. Jordánská armáda tábor obklíčila a několik týdnů ho bombardovala, než vstoupila dovnitř. Chtěla porazit palestinské ozbrojené hnutí, které kladlo odpor izraelské okupaci, a Jordáncům z různých důvodů bylo trnem v oku. Táta měl asi 12 let. Říkal, že na ulicích tehdy byli mrtví lidé. Palestinci často žijí v autoritářských zemích, kde se rutinně mučí lidé – v podstatě bez důvodu, bez justičních procedur, kde lidský život nemá na politické úrovni stejnou cenu. Když žijete ve státě s vysokou mírou korupce, člověk nemá základní lidskou důstojnost. I ten nejnižší úředníček je sám šikanovaný a šikanuje další. Zrovna má moc, třeba i jen kvůli razítku. Jsou to zacyklené kruhy vzájemných ponižování vyplývajících z nastavení takových režimů. Ne z kultury, ne z genetických důvodů, ale protože lidé žijí v autoritářství. Spousta lidí je v takových režimech traumatizovaná z menších i větších věcí. Velká část populace by potřebovala psychologickou pomoc. Moc se tam v psychologickou pomoc nevěří, spíše se člověk musí pomodlit a vyrovnat se s tím. Mnoho lidí ani nemá peníze na zaplacení terapie. Dnes už to vypadá zase jinak, protože se obyvatelé postupně vzmáhají, velmi dbali na vzdělání a velká část se dostala do světa. Žijí v Emirátech, Evropě, Americe, různě po celém světě a posílají domů peníze. Já mám příbuzné skoro všude.
Jak jsi prožil svůj pobyt v místní kultuře?
Dítě to tak neřeší. Přizpůsobí se tomu, kde je, a nevnímá širší souvislosti. Rychle jsem se naučil arabsky, po návratu do Čech vše zase zapomněl, i tatínek na mě mluvil česky. Díky zvládnutí jazyka jsem ve třídě neměl vůbec žádný problém. Vždy jsem byl premiant. Moji příbuzní dali dohromady peníze, abych mohl jezdit do soukromé školy mimo tábor. Po návratu ze školy maminka čekala s českými učebnicemi a dělali jsme češtinu. Snažila se tam slavit Vánoce, ozdobit stromeček. Z místních si pamatuji některé svátky, jako třeba eid. Souvisí s obětováním oveček a s biblickým příběhem o Abrahamovi a jeho synu Izákovi. Pamatuji si, jak přinesli ovečku a já si s ní hrál. Potom ji pověsili za nožičky a maminka mě schovala do pokoje, abych obětování neviděl. Pamatuji si spíš útržky, pobyt na mně určitě nějaké stopy zanechal, ale někdy si to ani člověk neuvědomuje.
V Jordásnku
Po dvou letech jste se vrátili zpět do Československa.
Rodiče plánovali zůstat v Jordánsku, ale přišla sametová revoluce. Byly svobodné volby a maminka chtěla volit. Jenže než se vrátila, začala první válka v Iráku a Kuvajtu. Nebylo jasné, zda Jordánsko nebude do války zataženo. Palestinci se báli, že by mohli být použiti jako živý štít a táta by se octnul v první linii. Proto se příbuzní snažili dostat tátu z Jordánska pryč. My jsme v Praze čekali, kam to bude, možností bylo víc. Nakonec vycestoval do Tunisu, zařídil to jeho bratr, který mimochodem byl v tu dobu blízko Jásiru Arafatovi. Táta pak dostal práci v Súdánu na palestinské farmě. Odjel tam a my se chystali za ním. Brzy po příletu pochopil, že nesnese tu obrovskou korupci. Dokonce mu vyhrožovali smrtí. Koupil si proto letenku přes Moskvu a přiletěl do Prahy. Pod ponožkou v botě měl několik set dolarů, to bylo všechno, co jsme měli. Nic víc. Všichni jsme pak bydleli u babičky v bytě 1+1, spali jsme na zemi. Žádné jiné možnosti nebyly. Časem vyprosil od státu byt na sídlišti ve Stodůlkách s tím, že to bude dočasně. Bydleli jsme tam nakonec 30 let.
Jsou rodiče stále spolu?
Přes všechny nesnáze ano, i když byli velmi odlišní. Máma byla takový hipík, tramp, chtěla bydlet v lese, v jeskyni a tak. Táta není zrovna typ do lesa. Mezi rodiči je velmi silné pouto a láska. Jinak by vůbec nezvládli to, co se stalo v Jordánsku i potom. Padli několikrát úplně na dno. Táta vždycky všechny peníze investoval do rodiny. Když jsem po gymplu řekl, že bych chtěl jet studovat do Anglie, tatínek řekl: „Jasně, všechno pro vzdělání.“ To jsme ještě nebyli v EU a stálo to hodně peněz. To je klasický arabský přístup, vzdělání dětí je priorita. I na úkor vlastního psychického zdraví, člověk si třeba vytvoří dluhy, ale umožní dítěti někde vystudovat.
Ty nevypadáš jako typický Palestinec. Kdy jsi začal svůj původ řešit?
Jsem blonďák s modrýma očima. Mám arabské jméno, což pro mě bylo spíš plus. Vybočoval jsem, vyčníval. Současně jsem nedráždil okolí svým zjevem, na rozdíl od bráchy. Jmenuje se Samír a je tmavší. Ani tatínek není moc tmavý. Jednou v devadesátkách ho s jeho arabským kamarádem obklopili skinheadi, že ho zbijí. Začal na ně s fake italštinou: „Dolce vita!“ a „Arrivederci!“, a tak skinheadi usoudili, že to je Ital, a nechali ho být. Můj brácha vyrůstal v době hip hop módy a lidi si ho pletli s Romem. Schytával rasismus ve škole. Já se s tím nesetkal, nevypadám jinak než Češi. Pamatuji si ale, že ve druhé třídě po mně v zápalu rozepře nějaký kluk řval, že je můj táta terorista. To bylo asi úplně poprvé, kdy to spojení „Arab rovná se terorista” přešlo do mého podvědomí. Většinu života mi přišlo, že jsem pro lidi spíše něčím zajímavý. Můj původ a příbuzní nejsou úplně standardní. Jednou třeba přijela arabská babička a měla modlitební kobereček a v něm zabudovaný kompas, aby věděla, kde je Mekka. A není nic lepšího než umět odmala tři, čtyři jazyky. Postupem času jsem se začínal zajímat o ten region víc. To, kdo jsem dnes, je určitě dáno i mým původem.
Takže si nikdy nebyl terčem stigmatizace nebo diskriminace?
Kdysi to nebylo ještě tak spojeno s muslimy, nefiguroval v tom islám. První stereotyp byl ten arabský terorista spojený s izraelsko-palestinským konfliktem. Bylo to spíše o agresivních tvorech, kteří se vyhazují do vzduchu. Ale pořád to bylo takové exoticky zvláštní. Já byl už od útlého věku zvaný, abych udělal nějakou prezentaci o Jordánsku, na gymplu jsem psal o Petře, kde jsem byl a měl nějaké fotky. Po 11. září to začalo být mnohem víc negativní. Velkou roli začal hrát islám a muslimové. Prvoplánový rasismus na ulici nepotkávám, protože nevypadám jako Arab. Většinou se s tím potýkají muslimky, které nosí šátek. Ale začal jsem být veřejně vidět, o to téma jsem se zajímal soukromě i akademicky. Psal jsem blogy, účastnil se debat, snažil se vysvětlovat, že ne všichni muslimové jsou teroristi a že by se to nemělo zobecňovat. Byl jsem zařazen do škatulky obhájce muslimů a začal dostávat nějaké nenávistné e-maily apod. Když jsem založil neziskovku a dělal veřejné akce nebo komentoval arabské jaro, přišly i velmi negativní reakce.
I takové, které přesáhly únosnou míru?
V roce 2011 jsem založil web Insaan, česko-arabské centrum pro kulturní dialog. Bylo to hobby, i když si někteří lidé myslí, že jsem tam narýžoval peníze od nějakých těch Sorosů (směje se.) Ještě jsem do toho musel dávat peníze vlastní. Stránky někdo jednou hacknul a místo nich dal velké ultimátum, že pokud se neodstěhujeme, něco se stane. Tehdy také někdo volal a vyhrožoval i telefonicky. Šli jsme to nahlásit na policii. Moje žena byla poprvé těhotná a nevěděli jsme, jestli to jsou jen silácké řeči na internetu, nebo bude opravdu něco víc. Policie se samozřejmě ničeho nedopátrala, linky vedly do zahraničí. Lidé, kteří to nezažili, si většinou neumí moc představit, jaké to je a berou to jako nevinnou věc. Naštěstí většina hejtů, které jsem zažil, byly přes e-maily a sociální sítě. Věci, které člověk ani skoro napůl nečte nebo mu to přijde směšné. Když ale někdo prolomil mé heslo na Facebook, e-mail i web, neměl jsem to vůbec pod kontrolou. To bylo nepříjemné a překvapující opravdu hodně.
Pocházíš z multikulturní rodiny, teď ji sám máš. Co to člověku dává?
Moje žena je Ruska, napůl Ukrajinka. Potkali jsme se v Egyptě, kde jsme oba studovali arabštinu. Svatbu jsme měli v Anglii, kde studovala. Formálně je pravoslavná, já nejsem v podstatě nic, takže pravoslavní ani katolíci by nás neoddali. Jediný, kdo nás mohl oddat, byli protestanti. Brali jsme se v krásné kapli na univerzitě v Cambridge a museli požádat o svolení arcibiskupa z Canterbury (směje se). Přišla nám taková bula, úplně středověká, kde bylo krásným písmem napsáno, že můžeme. Chci taky zdůraznit, že svatba v kostele nevyvolala žádné emoce z arabské strany rodiny. Dnes máme dceru Shirin Annu, jméno má blízkovýchodní, je pokřtěná. Chodila do školy v Dánsku, mluví plynně dánsky i anglicky. Já s ní mluvím česky a manželka Nasťa rusky. Takže zvládá čtyři jazyky. Přestěhovali jsme se do Anglie a měli jsme druhé dítě. V širším slova smyslu mi přijde, že multikulturalismus evokuje ostré rozdíly fixních struktur, které v podstatě determinují chování a myšlení člověka.
Co to znamená?
Když se narodím v arabské kultuře, myslím a chovám se pouze arabsky, když v ruské, tak zase rusky. Jenže v rámci civilizací i států existují úplně odlišné kultury těch samých „pokrevních ko-občanů“. Když člověk vyjde ze své bubliny, zjistí, že v Česku jsou i Češi, jejichž kultura je úplně jiná než ta moje. Propojený svět čím dál víc zvýrazňuje, že společnost zdánlivě vypadající jednotně, mající například pouze českou kulturu a hodnoty, de facto neexistuje. Existují jednotlivci, kteří mají hodně odlišné hodnoty a postoje k mnoha důležitým věcem. A pak jsou jednotlivci za hranicemi, v „jiných civilizacích“, kteří je mají úplně stejné jako já. Proto se neztotožňuji s lidmi na základě svého státního občanství, ale na základě toho, co nás pojí. Zjistím, že třeba můj indický soused je mi kulturně mnohem blíž než můj český soused. A některý český soused je mi mnohem blíž než jiný český soused. Snažím se pohybovat mezi těmi dvěma extrémy. Vidět svět skrz metastruktury, jež všechno determinují. Extrémní individualismus, myslím, není úplně prospěšný.
Chceš, aby tvé děti měly k Česku vztah?
Chci, aby moje děti měly vztah k Česku a mluvily česky, i když budou žít v Dánsku nebo Anglii. Zároveň vím, že jejich děti pak nebudou mít ani český jazyk, protože jejich mateřština není čeština, je to ruština a budeme žít někde jinde. Vím, že česká kulturní stopa v mé rodině jednou zmizí. Trošku to člověka zamrzí.
Ty ses teď roky věnoval zapojení muslimů proti islamistickému terorismu, jaké jsou závěry výzkumu?
Vzešlo to z otázky, kterou jsem často slýchával od normálních lidí: „Co proti muslimskému extremismu a terorismu dělají sami muslimové, když říkáš, že jsou v pohodě, že to nejsou teroristi?! Proč nejsou v ulicích, nedemonstrují?“ Tuhle otázku jsem překlopil v akademický projekt. Z něho nakonec vzešla další otázka: „Jaké jsou faktory, které brání či naopak pomáhají zapojování muslimů do proti-extremistických aktivit?“ Výzkum se realizoval mezi britskými muslimy, v každém bylo asi 900 lidí. Jedna z věcí bylo si například představit další útok muslimských extremistů v Británii a následnou výzvu britské vlády, aby následující sobotu šli do ulic demonstrovat proti islamistickému extremismu. V jedné skupině dostali respondenti informaci, že demonstraci organizuje muslimská organizace, u druhé skupiny ji neorganizoval nikdo. Cílem bylo určit, zda když na britské muslimy bude apelovat britská vláda nebo britská muslimská organizace, bude rozdíl v ochotě se demonstrace účastnit.
A je?
Člověk si možná řekne, že muslimové mají plné zuby britské vlády, že se cítí diskriminovaní protiteroristickými opatřeními. Proto budou méně ochotni se zapojit, než když to bude muslimská organizace. Výzkum ale ukázal, že rozdíl nebyl. Další experiment se týkal protimuslimské diskriminace. Z četby různých médií vzniká dojem, že protimuslimská diskriminace může radikalizovat. Že když muslim cítí, že je silně diskriminovaný, bude zvýšené nebezpečí jeho ztotožnění s radikálními myšlenkami proti majoritní společnosti. Že půjde víc na ruku těm, co se ho snaží zrekrutovat, protože je na společnost naštvaný. To je neakademický narativ, který vlastně nikdo netestoval, vyplývá z kvalitativních studií s pár lidmi. Podíval jsem se na to a zjistil, že to vypadá spíše naopak. Existuje asociace mezi diskriminací a ochotou se zapojit, což vysílá divný signál: „Diskriminujte ještě víc a oni se ještě víc zapojí,“ (směje se). Vypadá to, že křivka není lineární, ale že určitá míra diskriminace zvyšuje ochotu a pak zase padá dolů, když už je toho moc. Výsledkem mého doktorandského projektu bylo, že ochota muslimů se nějak zapojit je extrémně velká. I přesto, že řada muslimů je negativní ke všem protiteroristickým politikám států. Odpovědnost za teroristy se dává všem muslimům, přitom si ti lidé říkají: „Proč mám jít já demonstrovat proti terorismu, když s těmi lidmi nemám vůbec nic společného? Pro mě to nejsou ani muslimové, jsou to zvířata, co zabíjejí lidi.“ Je to podobné, jako kdyby se za nějaký útok českých neonacistů požadovalo, aby všichni Češi vyšli do ulic, a veřejně se tak demonstroval odpor k neonacismu.
Co tedy muslimy motivuje bojovat proti extremismu?
Je vidět, že drtivá většina muslimů extremismus odmítá a chtějí se nějakým způsobem zapojit. Faktory, které tomu nejvíc pomáhají, jsou například pocit, že nějaká akce má opravdu dopad. To platí obecně pro jakoukoli mobilizaci. Lidé rádi vidí výsledky. Vláda by měla sdělovat, jaké typy akcí mají efektivitu, dávat příklady, že opravdu k něčemu vedly. Největší motivátor ale je morální postoj. Čím víc si člověk myslí, že islámský extremismus jde proti pravidlům, normám a hodnotám náboženství, tím víc je ochotný se zapojit. To je případ drtivé většiny muslimů a má nějakou relevanci pro stát. Zkoumal jsem nejen normální muslimy, ale i ty, kteří jsou už nějak angažovaní.
Víme jasně, co naopak člověka radikalizuje?
V otázce muslimského extremismu a radikalizace je toho napsaného mnoho. Víme toho dost a vlastně víme, že nic nevíme. Ukázalo se, že není žádný jedinečný faktor, který si můžeme odškrtnout a víme, že člověka přiblíží terorismu. Jsou to často individuální cesty, některé faktory se objevují více, některé méně. Nedá se absolutně predikovat, kdo se stane teroristou. Státy a jejich úřady nicméně chtějí mít jasné indikátory, které by si mohly odškrtat.