Oliver se narodil v porodnici v Manchesteru takzvaným klešťovým způsobem. Po narození už byl bez kyslíku a museli ho v podstatě oživovat. Byl jako každé jiné miminko, v pořádku se vyvíjel, nebyl v ničem pozadu. Neměl problémy se spaním ani s jídlem, nebýval vůbec nemocný. Samostatně začal chodit ve dvanácti měsících, vždy měl perfektní oční kontakt a moc rád se smál. Jen ho moc nezajímalo ukazování prstem na předměty, občas neslyšel na volání svého jména a neuměl mávat na rozloučenou. Ve vypjatých situacích mával ručičkama jako ptáček nebo se rád točil na místě s očima v bok. Nepřikládala jsem tomu žádnou důležitost, dělá to přece každé dítě v jeho věku.
Jako skládanka
Po dvanáctém měsíci si vytvořil doslova závislost na trhání papírů na malinkaté kousíčky, které poté skládal kolem sebe po zemi. Toto byl schopný dělat hodiny v kuse, pokud ho někdo vyrušil, dostával záchvaty vzteku a zoufalství. Stala se z toho doslova obsese. Všechno papírové doma muselo být schované. Já začínala cítit, že něco není v pořádku. A tak jsem se pídila na internetu po podobných situací u dětí a mezi prvními výsledky ve vyhledávači na mě vyskočilo video na YouTube s autistickým chlapečkem, který měl podobnou obsesi. Hrklo ve mně. Autismus? Ta strašlivá, nevyléčitelná porucha? To určitě nemůže mít můj Oliver. Odklikla jsem video a jako bych ho v něm viděla. Mávání ručiček, chození po špičkách, pohazování hlavou na strany, skládání hraček do řad, hraní si s hračkami vleže v těsné blízkosti očí a mnoho dalšího. Googlila jsem dál a vše do sebe začalo zapadat jako skládanka.
Autistické děti neukazují prstem na předměty, nezajímají je společenská gesta jako například mávání na rozloučenou. Mají problém s hlasitými zvuky – Oliver měl panickou hrůzu ze zvuků vysavače, fénu, mixéru, dokonce i kávovaru. Vysávat se mohlo jedině v případě, že někdo vzal Olivera ven na procházku, zatímco ten druhý doma rychle vyluxoval. Absence vnímání nebezpečí – je schopný jenom tak vejít do vozovky za plného provozu. Šílené tantrumy, záchvaty vzteku. I přes odmítavé reakce okolí typu ‘ty to jenom celé moc přeháníš‘ nebo ‘autisti přece vypadají úplně jinak‘ jsem se rozhodla kontaktovat místní health visitor (v podstatě sestřička, která ale chodí k vám domů), která mi mé obavy potvrdila a byli jsme doporučeni na další zevrubná vyšetření.
Pro někoho běžné, pro mě hodné oslavy
Oliverovi byla po roce a půl různých vyšetření a návštěv psycholožky ve školce stanovena diagnóza ASD (Autistic Spectrum Disorder). V budoucnu nás čekají terapie a skupinové nebo individuální sezení s logopedy. I když jsem dlouho tušila, že toto bude náš verdikt, i přesto mě tato zpráva zavalila jako těžký balvan. Trvalo mi pár dní se s touto realitou poprat. Převládal smutek s úlevou nad tím, že se Oliverovi konečně dostane řádné pomoci.
Oliverovi jsou momentálně 3 roky a 4 měsíce. Stále ještě nemluví, jeho slovní zásoba je maximálně kolem dvaceti slov. Je bilingvní. Od druhého roku však zná všechny barvy, geometrické tvary, celou abecedu a umí počítat od jedné do dvaceti. Až kolem třetího roku začal ukazovat na předměty a poslední tři měsíce se naučil mávat. Pro ostatní rodiče jsou to běžné samozřejmosti. Pro nás rodiče ‘autíků‘ jsou to obrovské pokroky hodné oslav.
Důležité jsou rutiny
Oliver začal být postupem času závislý i na rutinách. Jakmile se rutina naruší, musí se vše opakovat od začátku. Při vstupu do školky musí například přesně 2x zazvonit u vchodu, pověsit kabát na svůj věšák, zaklepat na dveře a vejít. Nedávno Oliverovi po zaklepání upadla bota a spadl a dostal obrovský záchvat. Museli jsme proto ven a zopakovat celý proces od začátku. To ho uklidnilo a jako mávnutím proutku na vše zapomněl.
Nemá rád ani chození do obchodů, kde na něj působí moc vjemů naráz. Přestože dává přednost dospělým před dětmi jeho věku, miluje školku, do které na doporučení psycholožky začal chodit už ve dvou letech. Díky ostatním dětem se toho hodně naučil a odkoukal. I když má stále problémy se soustředěním a komunikací, zvládá už sedět u stolu při jídle s ostatními, naučil se správně používat lžičku a pít z hrníčku.
Speciální osobnost
Výchova dítěte ve spektru je občas dost náročná, obzvlášť po psychické stránce. Velice důležité je však porozumění a umění se vcítit do druhého. Autista chápe a vidí náš svět úplně jinak než my. Náš svět pro ně často bývá chaosem, vytvořené rutiny jim pak pomáhají zvládat každodenní situace. Cílem rodičů autistů by určitě neměla být snaha je změnit, ale pochopit jejich vnímání světa a lehce navazovat na ten ‘náš‘, vytvořit pro ně most, kde se tyto dva světy mohou potkat a fungovat. Po zhlédnutí dokumentárního filmu Normální autistický film mi utkvěla v paměti jedna věta maminky malého Abdula, ve které shrnula, že i z rodičů autistů se po čase stávají autisté.
Díky osvětě o autismu začínám vnímat, že lidé už přestávají odsuzovat takto odlišné děti nebo dokonce jejich rodiče. Například u nás v Británii se termín ‘odlišný’ nepoužívá. Více používaný termín je special (speciální). A přesně tak vnímám Olivera. Jako speciální a velmi zajímavou osobnost.
Foto: Archiv Kamily Plachetkové