Byl to jeden z letních dnů v roce 2015. Ondra, který si na léto našel brigádu, aby mohl splácet své auto, měl toho dne volno. Nikoho nenapadlo, že odpočinkový den, který trávil se svými přáteli, skončí tragicky. V podvečer se Ondra sešel s partou přátel na statku jednoho z nich v jihočeské Lhotce, kde grilovali a bavili se. „O nějakou chvíli později mi bylo horko, tak jsem se rozhodl, že se vykoupu. Rozeběhl jsem se a s rukama u těla jsem po hlavě skočil do nedalekého rybníka,“ vzpomíná na osudný den a pokračuje ve vyprávění: „ Pamatuju si už jen to, že jsem se topil. Kamarád mě vytáhl z vody a chtěl, abych se postavil, ale nešlo to. Pak už si vybavuju jen modrý světla a probuzení v nemocnici.“ Ondra, který spoléhal na to, že by ho kamarádi na mělčinu upozornili, si při nárazu do dna polámal obratle, později došlo k přerušení míchy. Poté, co byl převezen do českobudějovické nemocnice, strávil dva týdny v komatu. Během té doby podstoupil operaci a byly mu implantovány titanové obratle. „Pamatuju si jen útržky,“ vzpomíná.
Ondra krátce před skokem do vody, který ho přivedl na vozík
Měl jsem být mrtvý
Podle první prognózy neměl úraz vůbec přežít, podle další měl hýbat jen hlavou. „Po těch čtrnácti dnech mě převezli na spinální jednotku do Brna, kde jsem strávil dva měsíce,“ vrací se Ondra k počátku několikaměsíčního pobytu v nemocnici. Na spinální jednotce začala velmi náročná a intenzivní rehabilitace, kde se Ondrovi díky poctivému cvičení podařilo rozhýbat ruce. „Jsou tam opravdu profíci. Moc jim děkuju a vždy budu děkovat za jejich péči,“ říká vděčně Ondra. Po dvouměsíčním pobytu na spinální jednotce byl Ondra převezen do proslulého Rehabilitačního ústavu Kladruby, kde našel řadu spřízněných duší a velmi přátelský kolektiv. Zde ale také došel k uvědomění, že nohy už nerozhýbe a zůstane na vozíku. „Viděl jsem tam lidi, kteří měli mnohem lepší prognózu než já, a stejně nechodili. Tak jsem se začal víc zajímat o poškození míchy a v tu chvíli jsem přišel na to, že jsem byl vlastně jen kousek od umělé plicní ventilace a od hýbání jen hlavou po zbytek života. A tak jsem se začal všechno učit odznova, třeba se sám najíst, a pracovat s tím, co mi zbylo. Třeba jednou někdo vymyslí, jak „opravit“ míchu, a já budu zase chodit,“ nevzdává se Ondra naděje.
K maturitě na vozíku
Ondra i během náročných rehabilitací a cvičení studoval, začal již na spinální jednotce. Měl před sebou maturitu a podle svých slov nepřipadalo v úvahu, že by ji nesložil. „Bylo to těžký, ale jiná možnost nebyla a já nemám v povaze věci vzdávat. Možná díky tomu, jak jsem měl pořád co dělat, jsem neměl černý myšlenky a depky,“ chválí si Ondra pozitivní vliv samostudia. O tom, že studoval pilně a přípravu na návrat do školy bral opravdu vážně, svědčí to, že v červnu 2016, tedy pouhé čtyři měsíce po návratu z Kladrub, úspěšně odmaturoval. Maturitní vysvědčení si tedy přeci jen, ač na vozíku, převzal. „Cítil jsem se blbě, lidi na mě hodně koukali. Ale byl jsem hrdý, že jsem to zvládl.“
Ondra přebírá maturitní vysvědčení
Návrat domů
V Kladrubech strávil Ondra pět měsíců. Nakonec se mu z malé západočeské obce a jejího proslulého rehabilitačního ústavu ani nechtělo. „Bylo tam všechno uzpůsobené pro vozíčkáře. Doma se vše teprve upravovalo a já nevěděl, do čeho jdu,“ obával se. V malé jihočeské obci Žár, kde bydlí, ho navíc místní znali jako zdravého kluka a najednou se domů vrátil na vozíku. Nevyhnul se proto zvídavým pohledům, které ho zpočátku obtěžovaly. „Teď už jsem si na to, že se lidi dívají, zvyknul. Neřeším to,“ dodává. Kromě toho se musel Ondra naučit pohybovat se doma na vozíku a věci, které byl zvyklý doma běžně dělat, zvládat z polohy vsedě. Sem tam si vzpomene na své bývalé přátele. Podle jeho slov ho za celou dobu, co se zotavoval z těžkého zranění, nenavštívili. „Asi jsem si své tehdejší kamarády špatně vybral. Navíc já byl před úrazem machýrek s chováním dítěte,“ přiznává Ondra. „Vozík mě posunul. Řeším důležité věci, ne prkotiny. Táta o mně říká, že jsem rychleji dospěl. Ale ono je to taky daný tím, že bydlím na samotě, a tak je to sem s dopravou komplikovaný. Anebo se jen báli a nevěděli, jak se ke mně chovat,“ přemýšlí.
Ragby jako nová vášeň
V létě 2016, rok po úrazu, pokračoval Ondra v rehabilitaci v pražském Centru Paraple. Tam si poprvé vyzkoušel ragby na vozíku, které ho nadchlo. Nebylo však v jeho možnostech během týdne dojíždět do Prahy na trénink. „Tak jsem založil ragbyový tým v Českých Budějovicích a dal jsem příležitost i dalším vozíčkářům,“ říká Ondra a vysvětluje, čím se liší klasický vozík od toho ragbyového: „Vozík na ragby je obrněný, je nižší a kola mají větší odklon než u normálního vozíku. Ten ragbyový má navíc vpředu většinou i „radlici“.“ Aby mohl tým vůbec fungovat, financuje ho Ondra ze svého, občas mu pomůže i jeho táta. „Pracuju jako praktikant ve společnosti Bosch,“ vysvětluje. Přesto však kluci postrádají například dostatek rukavic, míčů a neméně důležitý je také servis a oprava vozíků. A protože ne každý možnosti být součástí kolektivního sportu a svůj volný čas trávit aktivně využil, potýká se Ondra a jeho tým také s nedostatkem hráčů.
S humorem proti osudu
Na svém instagramovém účtu má Ondřej vepsanou vzpomínku na svůj úraz, od kterého uplynulo tři a půl roku: „9.7.2015 jsem skočil do vody bez vody.“ I když nebylo Ondrovi vždy do smíchu, je humor, i ten černý, neodmyslitelnou součástí jeho života. „Černýho humoru je kolem mě hodně a já sám ho rád používám. Jsem rád, když lidi kolem rozesměju a zlepším jim náladu,“ směje se a doufá, že ho humor neopustí ani v nadcházejícím zkouškovém období. Ondra je totiž ve třetím ročníku na Jihočeské univerzitě, kde studuje obor Dopravní a manipulační technika.
Pokud byste chtěli Ondrově ragbyovému týmu pomoci materiálně nebo přímo jako hráči, kontaktujte Ondru na jeho Instagramu.
Foto: Archiv Ondry Tupého