Ondřej Bechyně se narodil a žil jako každý jiný kluk, který měl spoustu kamarádů a koníčků. Dokud u něj ze dne na den nepropukla bakteriální meningitida, která mu jeho dosavadní svět obrátila naruby. Je velmi malá pravděpodobnost, že se to stane právě vám, ale stát se to prostě může. Když bylo Ondrovi jednadvacet let, přijel domů a svalil se na zem. Jeho rodiče ho našli až druhý den a kdyby se zpozdili jen o pár hodin, mohlo být všechno jinak. Ondřej upadl do kómatu, skoro rok ležel v nemocnici a další léta pak strávil následnou rekonvalescencí. O svém měsíčním spánku mluví jako o proplutí z jedné reality do druhé. Během okamžiku ztratil většinu svých známých, svou práci, zájmy a hlavně přišel o sluch. „Takže mě odvezli do Vinohrad. V ten moment superinfekčního. Tam mi dali antibiotika a bohužel mi nedali ten enzym, který se má dávat před antibiotiky, aby to nespálilo uši. Jak jsem to zjistil? Že mi tehdy přinesli do nemocnice CD Pink Floydů s názvem Zeď a mně se zdálo, že ta první píseň začíná nějak dlouho. Tak mi došlo, že asi neslyším.“
Ondra se ale rozhodl vzít, co přišlo. Má implantovaný kochleární implantát, naučil se odezírat a absenci bývalých přátel si vynahradil šťastným manželstvím a znovunalezeným vztahem se svým bratrem. „Ve skutečnosti bych mohl sedět v rohu a brečet. Protože z vteřiny na vteřinu se mi rozhodil celý život. Přišel jsem o sluch, což byla věc, na které jsem si docela zakládal. Přišel jsem o schopnost chodit, běhat. Když jsem přišel o hudbu, tak jsem si musel najít něco jiného. Kreslení poníků. A to jsem byl 32 let přesvědčen o tom, že kreslit neumím.“ Ve volných chvílích se Ondra zabývá neotřelým koníčkem. Kreslí totiž na zakázku poníky, kteří jsou zcela jasným a viditelným doplňkem jeho zajímavé osobnosti.
S největšími překážkami se potýkal hlavně při hledání zaměstnání a při komunikaci se „slyšícím“ světem. Jak sám říká: „O neslyšících nevíme nic a hlavně se neví, jak s nimi komunikovat. Přijdu na úřad, na poštu, oznámím, že jsem hluchý a sleduju paniku za okýnkem. Nikoho nikdy nenapadne vzít tužku a papír.“
Po nemoci si Ondřej našel zaměstnání v Tiché cukrárně jako pekař a dnes tam pracuje jako administrativní pomocník. Do budoucna má ale jiné plány, třeba odstěhovat se se svou ženou na Ibizu.
Ondřej je kvůli ztrátě sluchu neslyšící, neumí znakový jazyk a cítí se být na pomezí dvou světů, „světa ticha“ a „normálního světa“. Na svou situaci má ale jasný názor, a proto vzkazuje: „Neslyšící by o sobě měli dát slyšet! Měli by být slyšet! Celá ta komunita je momentálně nejvíc ignorovaná v republice. Když jsem slepý a jsem venku na ulici, jsem poznat. Ale hluchého člověka, jak jsem zjistil, nikdo nevidí. Takže asi nejsme prostě vidět!“
Foto: Eliška Podzimková