Před třemi lety vyšel na HateFree Culture článek o vašem projektu Správný start, který pomáhá mladým dospělým po odchodu z dětských domovů a výchovných ústavů. Máte nějaké novinky?
Nejzásadnější pro mě bylo natáčení dokumentu o naší práci s jedním z mých kluků, jak já říkám, Dominikem. Posunul jsem se k tomu, že dnes už tolik nespolupracuji s celebritami a známými osobnostmi, ale snažím se celebrity tvořit z kluků a holek, aby šli příkladem a uvědomili si svoji hodnotu, protože v ústavní výchově moc sebevědomí nezískávají. S dokumentem, který se odehrává v prostředí bojových sportů, dnes objíždíme dětské domovy, myslím, že je to hodně atraktivní. Zadruhé vlastně i HateFree informovalo o tom, že jsme na konci roku 2020 udělali akci Řekni si o pomoc, která se zaměřuje na duševní zdraví. Změnu tedy vidím i v tom, že už necílím jen na úzkou skupinu mladých dospělých.
Čemu se věnuje váš Nadační fond Bydlení a Naděje?
Během covidu jsme hodně mladým dospělým, kteří přišli o práci, hledali nové bydlení. A já jsem si uvědomil, jak náročné je sehnat dostupné, popřípadě sociální bydlení. A tím, že kolem sebe za těch 8 let už mám poměrně silný okruh lidí z různých oborů i ze stavebnictví, což byl jeden z mála oborů, který i v období pandemie stále jel, tak slovo dalo slovo a rozhodli jsme se reagovat nejenom návrhy, ale i konkrétní akcí. Já jsem v tomto tématu také nový, takže jsme akci vykopli konferencí o sociálním bydlení, která byla informativní i pro nás. Nyní jsme ve fázi, kdy jednáme s městy a obcemi ohledně výstavby dostupného a sociálního bydlení. Dostupnost je podle mě prevencí toho, aby lidé nemuseli padat až do sociálního bydlení. Když odcházejí z dětských domovů, tak buď tady funguje nějaká záchranná síť, nějaké dostupné bydlení, nebo propadnou a musí přijít na řadu sociální přístup. A to se netýká jen mladých lidí, kteří prošli ústavní péčí, ale je to i problém mladých rodin, seniorů a dalších lidí, kteří nedosahují na potřebný příjem.
V současnosti tedy jednáte s městy a obcemi. Jak by taková spolupráce měla fungovat?
My máme poměrně značný budget od investorů ze soukromého prostoru, které jsem pro tuto myšlenku nadchnul. Město nebo obec do toho vstupuje s nemovitostí nebo nevyužitým pozemkem, my zafinancujeme opravu nebo výstavbu a pak si poměrnou částí rozdělíme byty. Já chci, aby tam vznikl určitý poměr sociálního bydlení, ale část zůstala pro ty, kterým se daří a kteří jdou nahoru. Takže není to o tom, že bychom stavěli třeba dům na půli cesty, který bude plný mladých z ústavní výchovy, nebo dům určený jen pro seniory, ale určitá část bude fungovat jako dostupné bydlení. V tuto chvíli se podrobněji bavíme se čtyřmi městy.
Jaký je rozdíl mezi dostupným a sociálním bydlením?
Dostupné bydlení je levnější bydlení, než je tržní. Česká spořitelna teď rozjíždí projekt dostupného bydlení, kde nabízí zhruba o 20 procent levnější nájem, než je na trhu. Já osobně si myslím, že se dá jít ještě níž. Sociální bydlení je vyloženě pro lidi, kteří nedosahují potřebných příjmů. Funguje na základě zákona o sociálním bydlení, kdy ta osoba musí splnit nějaké podmínky, aby na bydlení měla nárok. Pokud začne vydělávat více peněz, tak se musí odstěhovat. Je to vyloženě pro lidi, kteří se dostanou do tíživé situace, a není to na dlouho. Za mě vede cesta skrz nájemní bydlení. V České republice oproti třeba Evropě hodně chceme vlastní bydlení, máme potřebu si kupovat byty. Druhá věc je, že žijeme v poměrně velkých bytech. Díky situaci, která zde nastává, si myslím, že to jsou dvě věci, které budou muset lidé trochu přehodnotit a zvykat si, že budou bydlet spíše v nájemním bydlení a není to žádná ostuda. Když se podíváme do Evropy, tak takto se žije, ne každý je vlastníkem a má hypotéku.
Plánujete vámi nabízené bydlení spojit také se sociální podporou?
Ano přesně. A musím říct, že v každé obci se setkáváme s jinou cílovou skupinou, kterou je třeba podpořit.
Jak vnímáte situaci v Česku v oblasti sociálního bydlení?
Já jsem v tomto ohledu laik, zabývám se spíše něčím jiným, ale můj osobní názor, který si vytvářím na základě informací z terénu, je, že zaprvé se předchozí vlády sociálnímu bydlení nevěnovaly a zadruhé se také hodně privatizovalo. To znamená, že ta města, se kterými se dnes bavíme, by to třeba i chtěla řešit, ale už žádné vlastní byty nemají, protože se vše prodalo.
Jak tedy můžete pomoci?
My v tuto chvíli hledáme příležitosti. Chceme, aby se vědělo, že náš nadační fond existuje. Chceme řešit sociální bydlení, máme prostředky. A především naše prostředky nejsou z dotací, takže i sociální bydlení lze řešit podle mě lepší cestou. Já jsem teď například sháněl byt pro jednoho mladého dospělého, byt jsem sehnal v rámci sociálního bydlení dotovaného z Evropské unie. Na základě toho je dána hranice příjmu, kterou on nemůže přesáhnou, jinak o byt přijde. Bavil jsem se s jednou starostkou, že je to trochu nešťastné v tom, že pokud se člověk začne zvedat nebo si najde partnera a začnou v tom bytě žít oba, tak automaticky přesáhne stanovenou částku a bude muset odejít. Tím pádem se znovu dostává na tenký led ještě předtím, než se na to dokázal připravit. Chtěl bych zdůraznit, že tím, že náš nadační fond používá svoje prostředky, tak sociální bydlení můžeme nastavit bez extrémních pravidel. A mně se tím, že pro toto téma teď hořím, podařilo zapálit dost investorů, kteří chtějí tímto způsobem pomoci. V neposlední řadě bych chtěl téma propagovat. Myslím si, že se v České republice málo staví, a když už se staví, tak často pro skupinu lidí, kteří mají nadbytek. Například byty v Praze už dnes prakticky nejsou dostupné pro lidi s běžným příjmem.
Koho chcete oslovit?
Nyní hledáme spolupráci s městy a obcemi. Pokud mají nějaký objekt nebo nepoužívanou parcelu. Ve státním sektoru je často vše zpomalené, mnohdy nemají ani kapacity na rozhýbání nějaké akce. My jim nabízíme, že s námi je vše rychlejší a jako bonus do oblasti nejdeme jako developer, který bude stavět čistě komerční byty, ale jdeme se bavit i o sociálním rozměru.
Několik let pomáháte lidem hledat bydlení. S jakými problémy se setkáváte?
Mojí cílovou skupinou jsou mladí dospělí. Tím zásadním problémem je, že když odejdou z ústavního bydlení, tak prioritně touží po svobodě. Skvělé služby v Česku nabízejí domy na půl cesty, což jsou přestupní stanice pro tuto cílovou skupinu, ty nicméně mají určitá do jisté míry omezující pravidla. A tito mladí lidé striktní pravidla dodržovat nechtějí, protože je dodržovali celý život. Poprvé v životě nechtějí být ve své svobodě omezeni, chtějí žít podle sebe, nadechnout se k novému začátku. Ale v tom případě musí vynaložit obrovské množství financí - kauce, první nájem, provize realitce, které nemají. Navíc naráží i na složitý trh, kde majitelé často mladým nevěří a dávají přednost párům nebo starším osobám. Podle mě tu chybí nějaký mezistupeň a ten chceme nabídnout my. Oni to pak řeší nějakým spolubydlením s kamarády, kde to může být na tenkém ledě, protože ta parta je může stáhnout, potřebují si odpočinout, ale zrovna je v bytě party, a podobně. Během covidu zachránilo hodně mladých z projektu to, že po nějakou dobu mohli přebývat v hotelech, kde byly některé pokoje přetransformovány na dlouhodobý pronájem. Nicméně to není plnohodnotné soukromé bydlení. Primárně se řeší především finanční stránka a to, že v Praze jdou nájmy do extrémů. A tito mladí z dětských domovů často chtějí do Prahy, protože tam mají anonymitu, nikdo neví, kde vyrůstali.
Nedávno jste pořádal konferenci o sociálním bydlení s názvem Jak na sociální a dostupné bydlení nejen pro mladé. O jakých trendech v této oblasti byla na konferenci řeč?
Trendem státu je společné sociální bydlení. V Brně například funguje projekt Symbios, v rámci nějž studenti vysokých škol spolubydlí s mladými dospělými z dětských domovů, jinde se zase senioři potkávají s mladšími lidmi. Ale především se mluvilo o tom, že co se týká cen nemovitostí a hypoték a dostupnosti, tak se situace prudce zhoršuje. A my na to nechceme jen upozorňovat, my to chceme řešit. Vím, že se nám to podaří a pozitivně změníme klima dostupného a sociálního bydlení v Česku.