Evropu v posledních týdnech zasáhlo několik teroristických útoků. K většině z nich se přihlásil takzvaný Islámský stát. Nakolik mají tyto činy oporu v Koránu a proč jsou jejich původci často právě evropští občané arabského původu? Jsme svědky války mezi islámem a západní civilizací, jak občas v diskusích zaznívá? Nejen na tyto otázky odpovídá arabista z Orientálního ústavu Akademie věd ČR Bronislav Ostřanský.
Evropa v posledních týdnech zažila hned několik teroristických útoků. Jak tyto teroristické útoky souvisejí s náboženstvím?
Určitou souvislost nelze popřít, a to, že strůjci těchto útoků se označují za muslimy. Nesmíme však zapomínat, že muslim může jednat v intencích svého náboženství, proti jeho duchu nebo, a to je vůbec nejčastější, jeho konání s náboženstvím nesouvisí. Hodláme-li se přiklonit k tvrzení, že tyto útoky souvisejí s islámem, pak s jeho velmi zvráceným výkladem. A tady se dostáváme k zásadnímu bodu, a to, že muslim by neměl jiného muslima, byť páchá zlo, označit za nevěřícího, což je pro naprostou většinu z nich velký hřích. Kaceřování (tzv. takfirismus), které dnes Islámský stát používá jako na běžícím pásu, je pro většinu muslimů tabu. Je-li muslim zločinec, třeba vrah, nepřestává alespoň z většinového pohledu být muslimem. Muslimové se tak mohou tisíckrát distancovat od těchto útoků, těžko však popřou, že pachatelé byli muslimové. A o to jde. Jakou roli při jejich motivaci však reálně sehrával islám, či přesněji jeho zvrácený výklad, to lze těžko zobecnit – zejména podíváme-li se na životopisy řady těchto teroristů, kde místo přemíry bigotnosti nacházíme často alkohol, promiskuitu, drogy, frustraci a podobně.
Mají takové útoky oporu v Koránu?
Mohou být zpětně legitimizovány prostřednictvím z kontextu vytržených pasáží. Zde bych doplnil, že do krajnosti dotažený skripturalismus, místy velmi oportunistický, je jedním z poznávacích znamení Islámského státu. A taky pravý důvod, proč dali od Islámského státu ruce pryč takoví salafističtí jestřábové jako například al-Maqdisí nebo Abú Qatáda. Ten tkví právě v tomto účinném, leč z pohledu islámských náboženských věd nelegitimním přístupu, který de facto podrývá samotný smysl existence náboženských věd včetně jejich salafistického podání. Na co kritické zkoumání, když máte copy – paste? Tak to přece funguje. Názorně se to ukázalo mimojiné v polemice mezi saúdskými salafistickými autoritami a představiteli Islámského státu v návaznosti na upálení pilota Maaze Kasasby, kde jedni argumentovali islámským právem a druzí na dřeň redukovaným principem „oko za oko“. Takže jinými slovy, budou-li chtít oni zločinci najít v Koránu pasáže, které domněle podpoří jejich činy, jistě je tam najdou.
Takzvaný Islámský stát má název náboženství přímo ve svém jménu. Proč tomu tak je a do jaké míry právě s tímto náboženstvím souvisí?
O tom, jak je tomu s jeho „islámskostí“, lze vést dlouhé polemiky. Na jedné straně nelze tvrdit, že s islámem nesouvisí. Jeho protagonisté, ať jsou jacíkoliv, se pokládají za muslimy a oni sami ve své propagandě a praxi čerpají. Na druhou stranu je paradoxem dneška, že za reprezentanty islámu jsou barbary z Islámského státu ochotni pokládat více nemuslimové než muslimové. O tom, jakou reálnou podporu mají, svědčí dva zcela rozdílné údaje, a to počty zahraničních bojovníků, kteří se k nim přidali, a zlomková procenta fanoušků v opakovaných sociologických šetřeních napříč islámským světem. Islámský stát se odkazuje k islámu, neboť chtějí zdůraznit, že právě jejich existencí se naplnil či znovunavrátil muslimský sen o chalífátu, ale o tom, do jaké míry jsou pro islám skutečně reprezentativní, se lze přesvědčit pohledem na jejich proklamovanou ideologii. Ta sestává z džihádistického salafismu, do krajnosti dotaženého milenialismu a skripturalistického oportunismu bez hranic. Zkusíme-li se zamyslet, jak reprezentativní jsou všechny tři zmíněné tendence a potom si z nich uděláme průnik, hodně nám to napoví něco o jejich skutečné reprezentativnosti.
V diskusích můžeme často slyšet názor, že jsme svědky války mezi islámem a západní civilizací. Co je na tom pravdy?
Nejsme. Jde o válku civilizace s barbarstvím. Přičemž muslimové i nemuslimové jsou na obou stranách pomyslné barikády.
Útočníci teroristických útoků z poslední doby byli nejčastěji Evropané, jejichž předci se narodili v arabských zemích. Proč se právě lidé s tímto zázemím uchylují k těmto činům?
Je těžké rozlišit, kdy se jako prvotní rozvíjí náboženská radikalizace, která pak vyústí v tragédii, nebo kdy je tragédie vyústěním radikalizace, která však není primárně náboženská a islám zde slouží spíše jako krytí. V prvním případě se, jak krásně popsali například Gilles Kepel nebo Olivier Roy, z vlažného muslima x-té generace stává salafistický džihádista, který má ideologii a potom hledá cíl. Ve druhém případě, na což sází mimochodem takzvané verbovací balíčky Islámského státu, se frustrovaný a neukotvený jedinec opájí představou, že se stane součástí velkého zápasu dobra a zla. Že uskuteční něco velkého, smysluplného, světového a náboženská argumentace následuje toto prvotní přesvědčení. V kontextu dneška se mnohem problematičtější než islámská misie mezi nevěřícími jeví misie vnitroislámská, tedy „boj o srdce muslimů“. A je známým faktem, že vůči této „reislamizaci“ bývají nejméně odolní právě ti neukotvení, tedy konvertité a muslimové, kteří i po dvou třech generacích stále stojí jednou nohou například v Maghrebu a druhou kupříkladu ve Francii. Hovoříme-li o východiscích muslimských teroristů, to je věčná otázka, kterou si tváří v tvář islámskému extremismu odborníci kladou stále dokola, a to do jaké míry u těchto extremistů jde o radikalizaci islamismu nebo islamizaci radikálnosti. To je klíč, nikoliv slovíčkaření.
Pokud byste měl zobecnit, jak se podle vás na tyto útoky dívají evropští muslimové?
V naprosté většině je odsuzují. Projevy schvalování nebo radosti nad těmito tragédiemi jistě existují a média to neopomenou nikdy zdůraznit, ale jsou zcela marginální.
Nakolik je pro současné evropské muslimy náboženství důležité?
To je těžká otázka, na kterou ať řeknu cokoliv, bude to hrubé zobecnění. Obecně bych řekl, že stále více se rozevírají pomyslné nůžky mezi těmi muslimy, kteří berou islám jako nedílnou součást své identity, ale ani nechodí pravidelně do mešity, ani se neúčastní komunitního životas a mezi islamisty, pro něž je islám východiskem ke zcela konkrétním sociálním a politickým ambicím. Ti první nejsou vidět, ti druzí až moc. Existuje řada religionistických typologií muslimů v Evropě, které zpochybňují zažité klišé, že čím je muslim zbožnější, tím je „problémovější“. Jistě existuje množství tradicionalistů, kteří se snaží žít v duchu svého náboženství a zároveň respektovat, že žijí ve většinově nemuslimské zemi a nevidí v tom žádný problém.
Myslíte si, že je integrace muslimů do evropské společnosti problematická? V čem vidíte potenciální úskalí?
Situace se liší stát od státu. Pokud se podíváme na Západ, pak pomyslné krajní příčky budou mít USA a Francie, kde integrace mnohde skutečně selhává, a to v masovém měřítku. Pokud integrace nefunguje, je nutno přemýšlet nejen v rovině náboženské, ale též sociální. Zaměříme-li se na jedinou z nich, nikam se nedostaneme. Potenciální úskalí tkví ve snaze některých muslimů se uzavírat před okolní společností, to je ta populární zkratka „ghettoislám“. To však ještě nemusí být problém bezpečnostní, ale sociální rozhodně. A přimíchá-li se k tomu džihádistický agitátor, pak je bezpečnostní problém na světě. V době internetu navíc přestává platit, že podmínkou k této „roznětce“ musí být sociální vyčlenění, neboť řada extremistů, jak vyšetřování prokázala, pocházela ze středních vrstev, vcelku vzdělaných a navenek integrovaných.
Někteří politici a internetoví diskutéři varují, že islám není slučitelný s našimi hodnotami a právem, a proto se s rostoucí muslimskou populací obávají o budoucnost evropského společenství. Je na tom něco pravdy?
Jde o to jaký islám a jaké evropské hodnoty. Jistě najdeme takové přístupy z muslimské i nemuslimské strany, které jakékoliv soužití spolehlivě zablokují. Nemá příliš smysl psát na téma náboženství a sekulární stát, k tomu jsou plné regály knihoven. Ale položíte-li otázku, zda jsem přesvědčen, že muslimové v Evropě mohou žít v souladu s vlastním náboženstvím a zároveň respektovat zdejší neislámská pravidla, pak jednoznačně ano. Existuje jistě řada reálných třecích ploch a ještě více těch virtuálních a uměle přiživovaných. Pro mne není otázkou, zda to je možné, protože na to odpovídají dnes a denně svým životem miliony evropských muslimů, ale zda je dostatek vůle toto podporovat nebo se tragédiemi teroristických útoků nechat strhnout k tomu, že budeme tak dlouho pokládat muslimy za neslučitelné a nepřátelské, až se podle principů sebenaplňujícího se proroctví skutečně stanou nepřáteli.
Foto: ČT24