„Pasažér je někdo, kdo svůj život plně neřídí a oni bohužel, z různých osudových důvodů, nemají život pevně ve svých rukou,” říká Jana Boršková, režisérka filmu Pasažéři, který aktuálně můžete vidět v českých kinech. Dokument sleduje životy čtyř mužů, kteří se potkali v dětském domově v Letech. Režisérka s nimi navázala kontakt a sledovala jejich osudy v průběhu několika let po odchodu z domova. „Pokaždé, když Pasažéry vidím, ohromuje mě otevřeností lidí, které jsem natáčela. Jejich autenticita a ochota otevřít svůj příběh kameře. Chtěla jsem vyprávět příběh Pasažérů co nejopravdověji, abych dokázala v divácích vzbudit soucit, který jsem sama vůči svým hrdinům pociťovala. Soucit považuji za nejdůležitější hodnotu v součastném světě. Hlavně soucit s lidmi jiného etnika, jiného sociálního původu a jiné životní filozofie,” říká režisérka pro HFC.
Jana Boršková před několika lety začala navštěvovat divadelní soubor Pasažéři. Ten se skládal z dětí z dětského domova v Letech, které v rámci dramaterapie nacvičily hru o sobě, svých životech a snech. „Během zkoušek jsem si všimla, že Pasažéři často hrají sami sebe, scénky ze svého života. Dramaterapie jim pomáhala se s některými životními situacemi vyrovnat, divadlo jim umožnilo zažít úspěch, který není pro děti z dětského domova samozřejmostí,” popisuje režisérka dnes. Osudy těchto mladých herců ji oslovily natolik, že se rozhodla s nimi navázat přátelský vztah a sledovat jejich životy i po dovršení dospělosti. „Uvědomovala jsem si, že dětství bez rodinného zázemí přináší utrpení. Nejtěžší pro mě bylo překonat strach z bolesti. Tím, že jsem vstoupila do života Pasažérů, jsem se musela vyrovnat se skutečností, že budu bolesti v rodinách hrdinů přítomna. Že budu odkrývat věci, které změní můj pohled na můj vlastní život,” vzpomíná.
Čtyři životy
Během šestiletého natáčení tak zachytila události ze života čtyř mladých mužů. Pepa a Milan jsou bratři pocházející z mnohočlenné rodiny. Jejich matka se nedokázala o některé z dětí postarat, proto skončili v dětském domově. „Já si z domova pamatuji jen hádky, samý řvaní a mlácení se, když přišli domů opilí a začli na sebe řvát,” popisuje v dokumentu Milan. „Pepa řeší každou citovou ztrátu agresí, kterou obrací vůči sobě. Milan neměl dobrý mužský vzor, proto je bezradný a sílu si představuje jako agresi vůči ostatním,” popisuje pro HFC Boršková.
Pali z domova několikrát utekl za otcem, který mu ale není schopný poskytnout bezpečné útočiště. Pali nemá dokončené základní vzdělání a nepracuje. Se ženou vychovává tři děti. „Pali není schopen empatie vůči svým dětem, je sám stále dítětem,” komentuje režisérka. Bajdy se v dokumentu vrací ke své matce. „Neměli tolik sázet a hrát automaty, měli raději platit nájem. Ale já jim to nevyčítám, alespoň jsem se naučil lyžovat, seznámil jsem se s novýma lidma a vyučil jsem se. Ale bylo by to lepší, vyrůstat s rodinou. Ale měl jsem se tam dobře, nestěžoval jsem si,” říká o své rodině.
Nedostatek lásky v dětství a předsudky společnosti
„Jako základní problém v životě pasažérů vidím nedostatek lásky v dětství. Opravdová láska vymezí dítěti hranice, které mu přinášejí pocit bezpečí. Přijetí a bezpečí zase dodávají pocit sebevědomí. Sebevědomí potřebujeme, abychom mohli přijmout odpovědnost a stát se dospělými. To, co pasažérům nedala rodina, jim ústav neposkytnul,” prozrazuje svůj pohled na Jana Boršková. Další problém vidí v nedostatečném vzdělání, které mladé muže diskvalifikuje na trhu práce. „Ani jeden z pasažérů nepracuje v oboru, ve kterém se vyučil. Pali nepracuje. Milan odešel z učiliště před vyučením a pracuje jako dělník při výrobě mrazáků, Bajdy se vyučil opravářem zemědělských strojů a pracuje jako námezdní zednická síla. Pepa se vyučil kuchařem a pracuje na výrobě gramodesek,” shrnuje.
Všichni jsme si rovni
Dalo by se podle ní změnit něco nejen na straně rodiny, ale i společnosti? „Za největší problém považuji stereotyp a z něho plynoucí předsudky. Často se setkávám s tím, že lidé mají tendence považovat děti z dětských domovů za chudáčky nebo grázly. Vzbuzují lítost nebo opovržení. Pro ně samotné je to velké stigma,” myslí si režisérka, které podle jejích slov natáčení filmu změnilo pohled na život. „Byla jsem s Pepou v psychiatrické léčebně, s Palim a Maruškou v porodnici, byli jsme u Bajdyho návratu k mámě nebo u Milanova táty. Všechny tyto momenty byly silné lidsky i filmově,” vysvětluje.
„Pochopila jsem, že i když jsme si všichni rovni jakožto lidské bytosti, není možné dosáhnout sociální spravedlnosti mezi námi. Ráda bych některé věci změnila, ale nedokážu to. Pepu, Milana, Bajdyho a Paliho film zachycuje v situacích, které odkrývají právě tyto nedostatky na jejich cestě životem. V situacích, kdy jsou sami sebou, ale nevědí si s tím rady. Každý člověk je individualita se svým osobním příběhem. Vždy je důležité ke každému přistupovat jako rovný k rovnému. Snažit se pochopit, že jejich dětství bylo narušené, ale ne jejich vinou. Pokud je to možné, pomoct jim a podpořit je,” uzavírá Jana Boršková.
Kde film zhlédnout?
Film Pasažéři oceněný na MFDF Jihlava Cenou studentské poroty můžete vidět 12. března na festivalu Mínus domov v Pražském kreativním centru nebo 13. března v Městské knihovně na Mariánském náměstí v Praze. Po obou projekcích bude následovat debata s režisérkou.
Foto: Pasažéři