Pavel Berky pochází z romské rodiny, dětství strávil v jedné jihoslovenské vesnici, kde Romové s Neromy udržovali přátelské vztahy. Rodina se pak od příbuzných přestěhovala za prací do Rimavské Soboty. Pavel se sestrou se tak ocitli v neznámém prostředí. Přestože se ve škole nesetkával se šikanou - podle svých slov zejména proto, že spolu se sestrou prospěchově vynikali - zažíval řadu nepříjemností po cestě do školy, kdy byl jednou jako dítě dokonce fyzicky napaden dvěma muži. Nejhorší to pak podle něj bývalo v autobuse na cestě ze školy domů, kdy, přestože byl autobus plný a lidé stáli, vedle něj bylo místo stabilně volné. „Nebo mě nepustili si vedle sebe sednout. Bylo to běžné,” popisuje. „Snažil jsem se s tím smířit, zvyknout si na to. Člověk prostě musí žít s vědomím toho, že cestou do školy může k nějakému napadení dojít. Je to součást vašeho života.” Přiznává, že se proto v době dospívání za svůj romský původ styděl. Změna přišla až na oděvní průmyslovce v Trenčíně. První návrhy si kreslil už do sešitů na základce. Pavel se pak dostal na prestižní UMPRUM v Praze, školu však nedokončil, přestala ho bavit. „Už jsem potřeboval něco dělat, budovat si svou značku,” vysvětluje. Už na vysoké se mu ale začalo dařit. Hned jeho první kolekce vyhrála cenu ateliéru a modely si koupilo i několik profesorek ze školy. A od té doby se zdá, že na co Pavel sáhne, to se mu daří. Všechny soutěže, kterých se účastnil, vyhrál a módní kritici o něm hovoří jako o naději české módy. Není to jen talentem, ale také skromným vystupováním a jemu vlastní pokorou. Paradoxně ale dosud zápasí s financemi. Být v česku na vrcholu nemusí nutně znamenat stabilní zázemí. „Je to těžké, co si budeme povídat, někdy není na nájem,” přiznává Pavel. Vydělané peníze totiž stále investuje do nových kolekcí. I proto se svým přítelem Matějem dnes módu vytváří ve sdíleném pražském ateliéru, kde pracuje na více komerčních modelech pro širší veřejnost. Pavlova rodina i okolí Matěje, s nímž Pavel šťastně žije šest let, velmi dobře přijala. On sám měl strach, protože se s homofobní šikanou okolí občas potýkal. „S tím jsem měl ve škole ještě víc problémů než s tím, že jsem Rom,” říká. Pavel má nyní zastoupení v několika pražských buticích a právě Matěj, který je původně zpěvákem a tanečníkem, se učí dělat střihy i šít, aby svému partnerovi mohl více pomáhat.
Pavel s přítelem Matějem v ateliéru
Pavel Berky pochází ze čtyřčlenné romské rodiny a narodil se v rodinném domku v malé jihoslovenské obci Veľké Teriakovce. „Tam máme celou naší nejbližší rodinu,” říká. Odhaduje, že asi dvacet procent obyvatel tvoří Romové, kteří žijí rozeseti po obci. „Ty vztahy jsou velmi dobré. Má teta se strýcem jsou například sousedi se starostou. Nejde tedy o žádnou osadu,” zdůrazňuje. Před nástupem do základní školy se pak s rodiči a sestrou přestěhovali do větší Rimavské Soboty. Jedním z důvodů byla podle něj lepší dostupnost kvalitnějšího vzdělání, druhým pak pracovní příležitosti. Jeho matka totiž celý život pracovala ve zdravotnictví jako sestra, dnes pracuje v nemocnici v Česku a jezdí jako pečovatelka do Německa. Otec se dříve věnoval rodinnému podniku. „Děda měl opravu deštníků a výrobu klíčů,” říká Pavel. Po jeho smrti otec na pár let stánek převzal, pak se rekvalifikoval na ošetřovatele. „Později spolu s mámou pracovali v jedné nemocnici v Rimavské Sobotě.” A jako ošetřovatel a sanitář působí dodnes.
Pavel před rodným domem s rodinou
Začátek v novém městě, i když ne příliš vzdáleném od rodné vesnice, nebyl pro Pavla snadný. „Byli jsme náhle odtrženi od blízkých a každý se sestrou jsme pak navíc ještě chodili na druhý stupeň do jiné školy,” vybavuje si. „Byli jsme tam za exoty, protože na škole, kam jsem chodil já, bylo málo Romáků,” dodává. Se závažnějšími ústrky od spolužáků se nesetkal. „Děti umí být obecně drsné a hnusné, takže se samozřejmě někdy posmívaly. Ale že bych z toho měl nějaké deprese, to ne,” popisuje. Vždy se jim dokázal postavit a spolužáky usměrnit. „Se sestrou jsme totiž měli to štěstí, že jsme byli fakt dobří žáci. Chodili jsme domů s vyznamenáním, ve škole jsme byli ti tahouni třídy, takže jsme s tím problém neměli.” Vzpomíná si ale, že se tam dělo několik podivností. Jednak byl vždy posazen do lavice s jedinou další romskou žačkou ve třídě, jednou se také spolu museli před celou třídou přihlásit ke své romské národnosti. „Přišli do třídy a my dva s Klaudií jsme se museli postavit. To bylo hodně zvláštní,” směje se. „Jinak jsem neměl žádný problém,” doplňuje. Po chvíli se Pavel zamyslí a dodává: „Ale vlastně ne. Ono to někdy bylo fakt drsné, když nad tím přemýšlím.”
Rozlámaný deštník
Když jednoho dne, kdy chodil do šesté třídy, pršelo, vzal si na cestu do školy deštník. Při zdolávání pravidelné trasy mu dva neznámí muži deštník vytrhli, rozlámali a Pavla udeřili. „Já jsem tehdy šel s pláčem domů,” vzpomíná. Přiznává, že se v době dospívání za svůj romský původ styděl. Nejhorší to pak podle něj bývalo v autobuse na cestě ze školy domů, kdy, přestože byl autobus plný a lidé stáli, vedle něj bylo místo stabilně volné. „Nebo mě nepustili si vedle sebe sednout. Bylo to běžné,” popisuje. „Snažil jsem se s tím smířit, zvyknout si na to. Člověk prostě musí žít s vědomím toho, že cestou do školy může k nějakému napadení dojít. Je to součást vašeho života.” Podle svých slov si problémy zvenku vynahrazoval ve škole, kde se mu dařilo a on tak věděl, že je navzdory chování anonymních lidí dobrý. Doma se o těchto problémech a vlastní vizuální odlišnosti nebavili. „Museli jsme si to v sobě nějak vyřešit sami,” poznamenává. Útěchou mu byla rodná vesnice, kde se cítil bezpečně. „Tam ti nikdo nic neudělá, ani ti bílí, protože tě znají, znají i tvou rodinu.”
Navzdory častému očekávání Pavel romsky nemluví, což ho velmi mrzí. Rodiče na děti mateřštinou nemluvili, používali ji jen v komunikaci mezi sebou, když chtěli, aby jim potomci nerozuměli. Sestra Renata se romštinu naučila později na vysoké škole v Praze, Pavel dodnes zná jen pár základních slov. „Nechtěli v nás podle mě zdůrazňovat to romství. Abychom v tom běžném světě nebyli vidět ještě víc,” myslí si. „Když mě na ulici osloví cizí Rom a diví se, že neumím romsky, cítím se fakt trapně,” připouští.
Návrhy už v sešitech
Kreativita byla u Pavla vždy přítomná, módě se ale v rodině nikdo nevěnoval. Jedna z jeho tet je sice vyučenou švadlenou, nikdy to ale podle Pavla nebylo téma. Jeho vždy bavilo kreslení, a tak měl už na základní škole pomalované sešity, včetně prvních módních návrhů. Tehdy ho skutečnost, že by se mohl stát návrhářem, nenapadla. Byla to učitelka výtvarné výchovy, která v Pavlovi ten zájem probudila a po tom, co ho během let sledovala, mu navrhla, aby zkusil oděvní průmyslovku v Trenčíně. Přestože to bylo něco, co Pavla bavilo, moc se mu do toho nechtělo. Cítil se před ostatními trapně. „Že budu jako kluk módní návrhář. Celá ta homosexualita kolem toho,” vysvětluje. Nakonec se pro ni ale rozhodl a i doma i mezi spolužáky ve škole našel podporu. „Děti ve škole mě v tom spíš vždy podporovaly. Kreslil jsem jim totiž tetování na ruce. Za tu kreativitu mě obdivovaly,” vzpomíná.
Na oděvní průmyslovce v Trenčíně byl Pavel jedním ze dvou Romů na celé škole. Podle svých slov všude vynikal - jak svou prací, tak vzezřením, kdy se oblékal extravagantně. Oblíbila si ho ředitelka školy, která ho maximálně podporovala. „Měl jsem ale hodně špatné studijní výsledky, protože jsem dost chodil za školu. Měl jsem snad nejvíc zameškaných hodin v historii školy,” směje se. Teoretické předměty ho totiž nebavily a orientoval se výhradně na výtvarno. Proto se chytl zejména až v posledních ročnících. Tam se také rozhodl, že by rád pokračoval dál.
Pavel v Trenčíně
Pavel se jako první z absolventů trenčínské školy dostal na pražskou UMPRUM, napodruhé. První rok to nevyšlo a on pocítil obrovské zklamání. „Myslel jsem si, že jsem dobrý a takhle mi dost kleslo sebevědomí,” připouští. V mezičase strávil rok jako dobrovolník ve Francii u oceánu v turistickém centru, později také pracoval u pásu v továrně. Po počátečním nadšení z nové prestižní školy se však po třech letech dostavilo rozčarování a nuda. „Přestalo mě to bavit. Přišlo mi to až moc umělecké a já už jsem potřeboval něco dělat, budovat si svou značku,” vysvětluje. Rozhodl se tedy skončit. I přesto ty tři roky hodnotí jako nadmíru přínosné a příjemné. Panovala tam rodinná atmosféra, v ročníku jich totiž bylo jen pět. „Dnes lituju toho, že jsem ty dva roky nedokončil. Kdyby přišla možnost si to dodělat, tak do toho jdu. Ne kvůli papíru, ale atmosféře,” říká. S omezeními kvůli absenci titulu z vysoké se nikdy nesetkal.
UMPRUM
Balíček Berky
Zdá se, že vše, na co Pavel sáhne, se mu daří. Začalo to už na UMPRUM při jeho úplně první kolekci XY, kterou v rámci studia vytvořil. Měla takový ohlas, že si z ní nakoupily modely i tamní profesorky, vyhrála také cenu ateliéru a módní časopisy začaly o Pavlovi psát a označovat ho za novou naději české módy. „Od té doby se to nezastavilo. Vždy jsem měl na své kolekce dobré kritiky.” A Pavel láme rekordy také v soutěžích. Všechny, kterých se dosud účastnil, vyhrál. Kritici a odborníci často říkají, že to není jen jeho talentem a originalitou, ale také jeho vystupováním, pokorou i prostředím, z něhož vychází. „Jsem pro ně takový zajímavý balíček,” směje se. Připouští, že oproti období dětství a dospívání je pro něj nyní jeho romský původ výhodou. Činí ho to zajímavým a v oboru jedinečným. Pavel je dnes také vzorem pro romské děti a mladé Romy. Ti se k němu hlásí. Vidí, že i přes některé obtíže je možné uspět a dostat se na vrchol. „A to myslím i přesto, že některé věci, které dělám, se jim až tak moc nelíbí,” usmívá se.
První Pavlova kolekce
Před pár lety se na čas přesunul spolu se svým partnerem Matějem, který je zpěvák a tanečník, do Londýna, kde se živili rozdáváním letáků a propagací různých akcí. První rok byl velmi těžký, později se jim podařilo se vypracovat. Pavel vedle toho pracoval pro jedno módní studio, kde připravoval kolekce, a sporadicky dělal na vlastních projektech. Po tom, co vyhrál jednu módní reality show, se rozhodli do Prahy vrátit. Jsou tu už rok a Matěj je dnes Pavlovou pravou rukou. Zajišťuje jeho značce produkci i veškerou propagaci, stará se mu o jeho hojně sledované profily na sociálních sítích (jen na Instagramu má přes 60 tisíc fanoušků), v poslední době se učí také pracovat v dílně a rád by v budoucnu Pavlovi pomáhal se střihy a šitím.
Láska je láska
Pavel si svou homosexuální orientaci začal uvědomovat už od dětství. „Pak už je jen ten přechod, kdy si to připustíš,” říká. K tomu došlo s příchodem do Prahy, kde bylo uvolněné prostředí a on pochopil, že může být sám sebou. Jako první to řekl své sestře Renatě, která podobně jako on studovala v Praze, posléze představil svého partnera také rodičům. „Byl jsem si jistý, že když to řeknu Renatě, dozví se to naši hned,” říká ironicky. Připouští však, že byl ve velkém stresu, i když věděl, že by ho úzká rodina kvůli tomu nikdy nezavrhla. A to i přesto, že homosexualita bývá v rámci romské komunity dodnes tabu.
Jeho současný partner Matěj je v rámci Pavlovy rodiny velmi oblíbený, přijali ho mezi sebe. „Někdy mám dojem, že ho mají radši než mě,” pomrkává. V určitém ohledu mu v tom přijetí v širší rodině podle jeho slov pomáhá skutečnost, že je ve svém životě i profesi úspěšný. Se svou sexuální orientací a jejím uvědomováním se potýkal především na základní škole, kde se přátelil především s dívkami a někteří spolužáci se mu posmívali, že se chová jako holka. „S tím jsem měl ve škole ještě víc problémů než s tím, že jsem Rom,” domnívá se.
Na vrcholu a bez peněz
Být na vrcholu ale nemusí nutně znamenat žít bezstarostný a zajištěný život, jak by si možná mnozí představovali. „Je to těžké, co si budeme povídat, někdy není na nájem,” přiznává Pavel. Žije v pronajatém bytě na pražské Palmovce a pracuje ve sdíleném ateliéru s další návrhářkou. „Všichni děláme, co můžeme, makáme od rána do noci a ne vždy to je dobré,” dodává. V Česku totiž podle něj klientela ochotná kvalitní módu dobře finančně ohodnotit jako v Paříži, New Yorku nebo dalších světových center módy není. „Nikdy tu snad ani nebude frčet ta umělecká móda, kterou nás na škole učili. Sám jsem dlouho dělal věci, které se prostě neprodávají,” říká. V poslední době se proto začal věnovat i komerční módě. Aktuálně vyrábí také urbánní modely jako mikiny, civilní šaty nebo bundy. Začal díky tomu spolupracovat s některými pražskými butiky, ve kterých má své stálé zastoupení. „Začíná se nám to tu rozjíždět, takže bychom tu chtěli určitě nějakou dobu být,” uzavírá.
Foto: Lukáš Houdek a archiv Pavla Berkyho