Pavel Mirga pochází z městečka Jesenice u Rakovníka. Už od dětství jej lákala hudební kariéra. Tehdejší režim mu však stál v cestě a Pavel se tedy rozhodl pro kariéru v gastronomii. Díky píli a vytrvalosti se i bez vzdělání dokázal vypracovat na pozici vrchního a obsluhoval hned dva české prezidenty - Václava Havla a Václava Klause. „Hlavní je nevzdávat to, být trpělivý a jít si za tím svým vysněným životem,” komentuje Pavel. Pro svůj romský původ se setkal také s předsudky a diskriminací. Pavel však na to reaguje s nadhledem. „Mám na to takový pohled, že já osobně nemám čas a zájem na někoho čekat, až se probere a pozná, že jsme úplně normální lidi,” říká. A své sny si plní nadále. Před sedmi lety začal i se svou vytouženou hudební kariérou.
Pavel Mirga pochází z městečka Jesenice u Rakovníka. Už od dětství jej lákala hudební kariéra. Hrál na kytaru a těšil se na střední učiliště, kde si jej vyhlédl jeden z učitelů do vyhlášené školní kapely. „Těšil jsem se, až tam nastoupím a budu hrát v jejich kapele a jezdit s nimi na soutěže,” vzpomíná pro HFC Pavel. Psal se však rok 1988 a do Pavlových snů zasáhl tehdejší režim. Na základě školního posudku bylo rozhodnuto, že nastoupí na obor obráběč kovů. Obor jej však vůbec nebavil. „Nevydržel jsem a školu nedodělal. Tím začal kolotoč práce a muziku pověsil na hřebík,” říká o svém nesplněném snu Pavel.
Začátky v gastronomii
I přes takto neúspěšný start se mu v pracovní kariéře díky jeho pracovitosti, vytrvalosti a cílevědomosti dařilo. Pavel začínal umýváním nádobí v lázeňském hotelu Křivan v Karlových Varech. „Uvědomil jsem si, že nemám žádné vzdělání a téměř nic neumím. Začal jsem bydlet na hotelové ubytovně, měl jsem pár věcí, oblečení a hlavně cíl - být dobrý a časem se vypracovat na číšníka,” popisuje Pavel. „Jednoho dne mě napadlo se zeptat paní provozní na práci číšníka, jestli by to se mnou zkusila. Měl jsem kuráž, byl to čtyřhvězdičkový hotel. Vzali mě, přišli se podívat i na moji první šichtu. Paní provozní mi řekla, že jsem rodilý číšník,” dodává. Pavla práce bavila a během několika let se vypracoval až na pozici vrchního. V té době již žil v Praze a stal se ve svém oboru žádaným.
Tak přišla i nabídka obsluhovat prezidenta Václava Havla s rodinou. „Když mě oslovil pan provozní v Lánském Hotelu, abych obsluhoval prezidenta Václava Havla, byla to pro mě čest a vážil jsem si důvěry. Byli to velice přirození a příjemní lidé. Děkovali mi při odchodu za skvělou obsluhu,” popsal již dříve pro časopis Kereka Pavel. „Při druhé obsluze, tentokrát prezidenta Václava Klause, jsem byl opět potěšen, že jsem byl vybrán. Byly to nevšední dny. Sice jsou to lidé jako ostatní, ale byli to přece jen prezidenti. Jsem vděčný dodnes, že jsem to mohl zažít,” dodal.
Zkušenosti ze zahraničí
Pavlovi bylo třicet, když si vytyčil další cíle. Naučit se anglicky a pracovat v některém z nejlepších hotelů v Praze. Angličtinu se nejprve učil soukromě, později se však rozhodl pro cestu do Anglie, do městečka Chelmsford. A zde dostal příležitost. „Byl jsem číšník s praxí, ale bez pořádné znalosti angličtiny. Tehdy manažer Café Rouge řekl na pohovoru, že mě přijme, ale ne jako číšníka, ale za bar. Řekl, že mně dává tři měsíce, abych se zlepšil v angličtině natolik, aby mě mohl pustit mezi lidi,” vzpomíná Pavel a dodává, že při práci třikrát týdně docházel do školy na angličtinu. „V noci domů z práce a ráno do školy. Vydržel jsem rok a půl. Po třech měsících mě manažer dal na plac a řekl, že mám týden na to, se ukázat. Zvládl jsem to. Když jsem měl první šichtu na place, tak kolegové mě přijali a popřáli hodně štěstí,” popisuje. A jeho píle se vyplatila. Jako obsluha byl dlouhodobě pozitivně hodnocen zákazníky, získal ocenění Mister Dinner v interní soutěži, výhru 700 liber a objevil se v anglickém magazínu Catering - restaurant.
Pavel mezi přijetím Roma v České republice a v Anglii vnímá rozdíl. „Za krátkou chvíli mi Anglie dala velké sebevědomí. Nepocítil jsem podceňování ani nepřátelské pohledy v obchodech. Naopak, v zaměstnání ocenění mé práce, úcta, poděkování a podpora od kolegů. Dokonce mi nadřízená koupila učebnice angličtiny, mám je dodnes,” říká. „Lidem je tam jedno, že jste snědý, co máte na sobě, jestli vážíte 150 kilo nebo jdete ven v pyžamu. Tam je důležité, jak se chováte, co umíte dělat,” myslí si a dodává, že na život v této zemi s manželkou stále v dobrém vzpomínají.
Práce v nejlepších pražských hotelech
Po návratu do Prahy zúročil své zkušenosti a pokračoval v úspěšně našlápnuté kariéře. Pracoval v pětihvězdičkových hotelech Hilton, Sheraton Prague a Hotel Augustine Prague. „To vše bez vzdělání. Jen díky mé píli a houževnatosti,” připomíná Pavel. „Hotel Augustine a Four Season mají téměř stejné standardy - tady v Evropě jsou to ty nejvyšší. Člověk musí znát úplně všechno - co mají rádi Japonci, jak se k nim má chovat, a tak je to u všech národů. Taky musíte znát například, odkud je to zrnko rýže a musíte vědět vše o všech produktech, co servírujete. Číšník se v žádném případě neptá hosta, jestli tahle kachní prsa jsou pro něj. Už to musí vědět podle objednávky a z kuchyně,” popisuje práci Pavel. „Hodně mně to dalo do života, že jsem se učil spousty nových věcí, a to mě také naučilo velké trpělivosti,” dodává.
Předsudky a diskriminace
Kvůli svému původu se Pavel setkával i s předsudky a diskriminací. „V devadesátých letech to začalo, vzestup nacionalistů, kteří se hemžili snad všude. Člověk musel mít oči otevřené, ať jsem nastupoval do vlaku nebo autobusu, vždy bylo nutné zkontrolovat, jestli tam není tlupa skinheadů a případně si raději počkat na jiný spoj,“ vypráví pro HFC. A v rámci práce dle něj situace byla ještě horší. „Rozhovor po telefonu ok, ale když jsem přijel na místo, nejdřív úlek v očích a pak už to bylo jasné: ,Místo je obsazené’. Nespočetněkrát jsem tohle prožil. Dále otázky typu: ,A to jste vážně pracoval tady? To jste si mohl klidně vymyslet. Nevěřím vám!’“ doplňuje. Pavel má k těmto předsudkům jasný postoj. Nemyslí si, že je jeho povinností cokoliv komukoliv dokazovat. „Kdo chce se mnou spolupracovat, tak má štěstí,” usmívá se a dodává, že on sám je naopak za svůj romský původ rád. „Znám nejen romskou, ale i českou kulturu. To mi přijde skvělé. Je to bonus navíc,” říká.
Vysněná hudební kariéra
Přes všechny úspěchy zůstal jeden sen nesplněný. Pavlova vášeň - hudba. Po čtyřicítce se tedy vydal novou cestou. Naučil se noty, studuje skladbu a aranžmá, nahrává své melodie a postupně nachází spolupráci s muzikanty z Čech i zahraničí. Kromě své záliby se také zapojuje do podnikání své manželky, která založila internetový obchod Můj Super Box (www.mujsuperbox.cz), kde nabízí krabičky s jídlem, kosmetikou nebo drogerií. „Manželka se stará o obchodní činnost, marketing a sociální sítě. Já naopak o chod skladu, expedici zásilek, které zasíláme po celé republice i na Slovensko. Snažíme se také pomáhat. Například spolupracujeme s neziskovou organizací Achilleus, která sdružuje děti i dospělé s vrozenou vývojovou vadou dolních končetin,” přibližuje Pavel.
Vzdělání v romské komunitě
V rámci podnikání pak Pavel a jeho žena dávají pracovní příležitost mladým lidem včetně Romů. „Jsou rádi, že si můžou vydělat vlastní peníze. Na vlastní oči také vidí, jak náročná může být manuální práce. Můžou si ještě zlepšit svoje známky ve škole,” komentuje Pavel. Právě vzdělání, které jemu samotnému chybělo, se snaží podpořit u svých dvou synů i dalších mladých Romů. „Byl jsem houževnatý a nebál se jít do neznáma. Jen bych takovou cestu bez vzdělání nedoporučoval každému, je složitá, náročná a hodně hrbolatá,” říká. Současně je ale podle něj stejně důležité vědět, co člověk chce ve svém životě dělat a jít za tím. „Umět prodat svoji práci, stát si za svým. Neponižovat se, ale ani nepovyšovat,” doplňuje. „Vzdělání je nesmírně důležité. Čím více vzdělána bude mladá generace, tím získá větší sebedůvěru a uplatnění. A bude i pozitivním vzorem ve svém okolí,” uzavírá.
Foto: Archiv Pavla Mirgy